Depresivní realismus (Alloy a Abramson, 1979)

Co to tvrdí

Depresivní realismus je tvrzení, že lidé s mírnými depresivními příznaky nemusí mít na realitu zkreslenější pohled než ostatní – v některých situacích ho mají naopak přesnější. Konkrétně: když člověk odhaduje, jak velký vliv má jeho vlastní jednání (třeba zmáčknutí tlačítka) na to, co se stane (třeba rozsvícení žárovky), a tento vliv ve skutečnosti žádný není, mírně depresivní lidé to podle této hypotézy odhadnou správně – řeknou „žádnou kontrolu nemám“ – zatímco nedepresivní lidé si v takové situaci často namlouvají kontrolu, kterou fakticky nemají. Jde tedy o opak běžného očekávání, že deprese se rovná zkreslenému, přehnaně negativnímu vidění světa (viz kognitivní zkreslení); tvrzení říká, že v přesně vymezeném typu úlohy je to naopak nedepresivní skupina, která má svůj vlastní posun – jen směrem k nadměrnému optimismu, ne k přesnosti.

Kdo to formuloval a kdy

Pojem a první experimentální doklad pocházejí od americké psycholožky Lauren B. Alloyové a Lyn Y. Abramsonové, které ho popsaly v článku „Judgment of contingency in depressed and nondepressed students: Sadder but wiser?“ (Alloy a Abramson, 1979, Journal of Experimental Psychology: General). Jejich pokus: studenti seděli u tlačítka a žárovky a po sérii zkoušek odhadovali, jak velký vliv má zmáčknutí tlačítka na to, že se žárovka rozsvítí. Autorky nastavily dvě podmínky, ve kterých byla skutečná míra kontroly (technicky: rozdíl mezi pravděpodobností rozsvícení po zmáčknutí tlačítka a bez něj, tzv. ΔP) nulová v obou případech – lišila se jen celková frekvence, s jakou se žárovka rozsvěcela (25 % vs. 75 % pokusů). Mírně depresivní studenti odhadovali svou kontrolu v obou podmínkách blízko nuly, tedy správně. Nedepresivní studenti svou kontrolu nadhodnocovali, nejvíc právě v podmínce s častým rozsvěcením žárovky. Odtud přezdívka efektu: „sadder but wiser“ – smutnější, ale v tomto ohledu přesnější.

Co je z toho doložené

Že v tomto konkrétním typu úlohy (odhad kontroly nad výstupem, kde existuje objektivní, spočítatelná „správná odpověď“) existuje nějaký měřitelný rozdíl mezi depresivními a nedepresivními lidmi, potvrzuje i první velká metaanalýza: Moore a Fresco (2012, Clinical Psychology Review) shrnuli 75 studií (celkem 7 305 účastníků) a zjistili malý, ale měřitelný efekt ve směru depresivního realismu (Cohenovo d = −0,07). Cohenovo d je míra velikosti účinku: vyjadřuje, o kolik se dvě skupiny v průměru liší, a to v násobcích směrodatné odchylky (typického rozpětí hodnot uvnitř skupin). Hodnota −0,07 tedy znamená, že se skupiny liší jen o sedm setin směrodatné odchylky, což je velmi malý rozdíl. Důležité je, co přesně tento efekt znamená: podle téže metaanalýzy je silnější v (a) studiích, které nemají žádný objektivní standard „správné“ reality, s čím srovnávat, a (b) studiích, které depresi měří jen sebeposuzovacím dotazníkem, ne strukturovaným klinickým rozhovorem – tedy právě v metodicky slabších studiích. Doložené tedy je, že efekt v nějaké podobě byl opakovaně naměřen, ne že je silný nebo že platí univerzálně napříč typy úloh.

Co je sporné a kým jmenovitě

Spor má víc rovin. Ackermann a DeRubeis (1991, Clinical Psychology Review, článek přímo s titulem „Is depressive realism real?“) patří mezi první, kdo v přehledové práci zpochybnili, že jde o spolehlivý a obecný jev, a ne artefakt konkrétních úloh. Msetfi, Murphy, Simpson a Kornbrot (2005, Journal of Experimental Psychology: General) nabídli konkurenční vysvětlení téhož typu experimentu: podle jejich dat se „depresivní realismus“ objevuje jen za určitých podmínek (dlouhé přestávky mezi zkouškami, tzv. intertrial interval) a souvisí s tím, jak málo kontextových informací mezi zkouškami depresivní lidé zpracovávají – ne s tím, že by byli obecně přesnější. Jejich výklad tedy čte stejná data jako jinou formu zkreslení (snížené zpracování kontextu), ne jako přesnost. Přímo na původní typ úlohy míří předregistrovaná replikace Dev, Moore, Johnson a Garrett (2022, Collabra: Psychology): u 246 pracovníků platformy Amazon Mechanical Turk a 134 vysokoškolských studentů, kteří řešili kontingenční úlohu a úlohu na přehnané sebevědomí, nenašla žádný vztah mezi depresivními příznaky a iluzí kontroly ani přehnaným sebevědomím a autoři uzavírají, že depresivní realismus se nepodařilo replikovat. Nejnovější a zatím největší metaanalýza, Yeung, Lam a Chan (2026, Clinical Psychology Review, 130 studií, 33 043 účastníků), dochází k opačnému čistému závěru než Moore a Fresco (2012): v průměru napříč všemi studiemi vyšel mírně silnější efekt depresivního zkreslení, ne realismu (Hedgesovo g = 0,09, míra velikosti účinku podobná Cohenovu d, takže i tato hodnota znamená velmi malý rozdíl), ale to, který z obou efektů se objeví, silně závisí na typu úlohy – depresivní realismus se podle nich objevuje hlavně u úloh na kontrolu/kontingenci, analyticky složitých a sebevztažných úloh, zatímco depresivní zkreslení se objevuje hlavně u těžší klinické deprese a u úloh, které se přímo netýkají dané osoby. Spor tedy dnes není „existuje, nebo neexistuje“, ale „za jakých konkrétních podmínek se objeví který ze dvou opačných efektů“.

Co z toho prakticky funguje bez ohledu na ten spor

Bez ohledu na to, který výklad (přesnost, nebo snížené zpracování kontextu) je správný, zůstává jeden praktický závěr, na kterém se obě strany sporu fakticky shodují: neplatí jednoduché pravidlo „depresivní člověk vidí svět zkresleně negativně, nedepresivní člověk ho vidí přesně“. Směr i síla rozdílu mezi depresivními a nedepresivními lidmi se liší podle toho, jde-li o úlohu s jasným objektivním kritériem správnosti (kde se depresivní realismus objevuje spíš) nebo o nejednoznačné sociální situace a těžší klinickou depresi (kde se objevuje spíš depresivní zkreslení). To je i důvod, proč je tento pojem důležitý pro kognitivní zkreslení jako celek: upozorňuje, že ne každé systematické odchýlení depresivního člověka od odhadu nedepresivní osoby je automaticky „chyba“ na straně depresivního člověka.

Kde se s tím člověk běžně setká

Název „depresivní realismus“ a fráze „sadder but wiser“ se objevují v popularizačních textech o depresi a v diskuzích, které zpochybňují automatický předpoklad, že negativní myšlenky depresivního člověka jsou vždy „zkreslené“ (viz spor popsaný v hesle kognitivní zkreslení). V odborné literatuře se objevuje v kontextu experimentální psychologie úsudku a kontroly (judgment and decision making) a v debatách o tom, co přesně kognitivně-behaviorální přístupy předpokládají o vztahu mezi depresí a přesností vnímání.

Zdroje

1. Alloy, Lauren B.; Abramson, Lyn Y. (1979). Judgment of contingency in depressed and nondepressed students: Sadder but wiser?. Journal of Experimental Psychology: General, 108(4), 441–485. DOI 10.1037/0096-3445.108.4.441
2. Moore, Michael T.; Fresco, David M. (2012). Depressive realism: A meta-analytic review. Clinical Psychology Review, 32(6), 496–509. DOI 10.1016/j.cpr.2012.05.004
3. Ackermann, R.; DeRubeis, R. J. (1991). Is depressive realism real?. Clinical Psychology Review, 11(5), 565–584. DOI 10.1016/0272-7358(91)90004-E
4. Msetfi, R. M.; Murphy, R. A.; Simpson, J.; Kornbrot, D. E. (2005). Depressive realism and outcome density bias in contingency judgments: The effect of the context and intertrial interval. Journal of Experimental Psychology: General, 134(1), 10–22. DOI 10.1037/0096-3445.134.1.10
5. Yeung, June Chun; Lam, Hodar; Chan, Darius K.-S. (2026). Depression and accuracy of judgment: A meta-analysis. Clinical Psychology Review, 128. DOI 10.1016/j.cpr.2026.102752
6. Dev, Amelia S.; Moore, Don A.; Johnson, Sheri L.; Garrett, Karin T. (2022). Sadder ≠ Wiser: Depressive Realism Is Not Robust to Replication. Collabra: Psychology, 8(1), 38529. DOI 10.1525/collabra.38529