Adult Attachment Interview (AAI)

Co to tvrdí

Adult Attachment Interview (AAI) je hodinový, pevně daný (semistrukturovaný) rozhovor o raných vztahových zkušenostech - ptá se dospělého člověka na jeho vztah k rodičům v dětství, na konkrétní vzpomínky na odloučení, nemoc, ztrátu nebo případné zneužívání, a na to, jak si dnes tyhle zkušenosti vysvětluje. Klíčová myšlenka je, že rozhodující pro zařazení člověka nejsou fakta vzpomínek samotná (jestli bylo dětství „hezké“ nebo „těžké“), ale způsob, jakým o nich dotyčný mluví - jestli je jeho vyprávění souvislé, podložené konkrétními příklady a zároveň přiměřeně stručné (tzv. koherence vyprávění), nebo naopak odbyté a bez detailů, nebo zase příliš zahlcené a nesouvislé. Podle převažujícího vzorce vyprávění se dospělý zařadí do jedné ze tří hlavních kategorií - autonomní/bezpečný (vypráví souvisle, ať už byly vzpomínky dobré nebo špatné), odmítavý (minimalizuje důležitost vztahů nebo idealizuje dětství bez konkrétních příkladů), zaujatý/preokupovaný (zůstává vtažený do minulosti a nedokáže o ní mluvit souvisle a s odstupem) - a k tomu kategorie nevyřešený, pro případy nevyřešeného truchlení nebo traumatu, poznatelné podle specifických narušení vyprávění v těchto pasážích. AAI je tím třetí, metodologicky odlišnou výzkumnou tradicí měření vztahové vazby vedle pozorování dětského chování (viz metoda neznámé situace) a sebeposuzovacích dotazníků u dospělých (viz attachmentové styly v dospělosti) - měří se jinak, u jiné věkové skupiny a koreluje jinak s dalšími proměnnými než obě předchozí metody.

Kdo to formuloval a kdy

Samotný rozhovorový protokol vyvinuli Carol George, Nancy Kaplanová a Mary Mainová na Kalifornské univerzitě v Berkeley - jako nepublikovaný manuskript, citovaný nejčastěji jako „George, Kaplan, Main (1985)“, přičemž se v literatuře objevuje i označení třetího vydání s rozpětím „1985-1996“ podle toho, kdy přesně byla daná verze protokolu v oběhu. Teoretické a empirické zdůvodnění, proč se dá attachment u dospělého zachytit přes způsob vyprávění o vlastní minulosti, zveřejnili Mary Main, Nancy Kaplan a Jude Cassidy v práci „Security in infancy, childhood, and adulthood: A move to the level of representation“ (Monographs of the Society for Research in Child Development, 1985) - tahle práce je také popsaná u pojmu vnitřní pracovní modely, protože obě věci vznikly ve stejném kroku: posun od pozorování chování k měření mentální reprezentace vztahu. Formální systém kódování transkriptů (kdo se zařadí do které kategorie a proč) vypracovali až později Main a Ruth Goldwynová. Podle Beijersbergen (2008), disertační práce na Leiden University, která tuto historii shrnuje v úvodní pasáži o AAI, ho vytvořili nad souborem 44 transkriptů z dlouhodobé berkeleyské studie a kódovací pravidla postupně upravovali podle zpětné vazby z klasifikace dítěte v metodě neznámé situace; zbylých 66 transkriptů ze stejné studie bylo následně kódováno už bez téhle zpětné vazby. Primární manuál Main a Goldwynové nebyl pro toto heslo k dispozici, takže čísla 44 a 66 stojí na tomto sekundárním zdroji, ne na ověření v originálním manuálu (přesná strana nebo kapitola disertace: nezjištěno). Přesný rok vydání samotného kódovacího manuálu se jednoznačně ověřit nepodařilo (literatura ho cituje různě jako „v tisku“ nebo bez pevného data), proto je uveden jako nezjištěno, ne jako odhad.

Co je z toho doložené

Bakermans-Kranenburg a van IJzendoorn (1993) v psychometrické studii na 83 matkách, z nichž každou rozhovorem AAI vyzpovídali dvakrát s dvouměsíčním odstupem a pokaždé jiný tazatel, zjistili, že se klasifikace do hlavních kategorií mezi oběma termíny shodovala, a to nezávisle na obecné verbální a performanční inteligenci, paměti nesouvisející s attachmentem a sociální desirabilitě (sklonu odpovídat společensky žádoucím způsobem) - tedy že metoda neměří jen to, jak je kdo verbálně zdatný nebo jak dobrou má paměť, což je běžná a oprávněná otázka u metody založené na mluveném vyprávění. Přesné číselné hodnoty shody (procento shody a Cohenovo kappa, tedy míra shody očištěná o shodu, která by vznikla čistě náhodou) nebyly ověřeny v plném textu studie, k dispozici byl jen abstrakt, a proto je heslo neuvádí. Van IJzendoorn (1995) v metaanalýze nad 18 vzorky zjistil, že klasifikace rodiče podle AAI souvisí s pozdější attachmentovou klasifikací jeho vlastního kojence v metodě neznámé situace; souvislost je popsaná i v hesle o attachmentových stylech v dospělosti. Novější a mnohem větší metaanalýza, kterou provedli Verhage, Schuengel, Madigan, Fearon, Oosterman, Cassibba, Bakermans-Kranenburg a van IJzendoorn (2016, Psychological Bulletin) nad 95 vzorky (celkem 4 819 účastníků), tuto „mezigenerační“ souvislost potvrdila, ale jako slabší než dřív: u přenosu bezpečné (autonomní) vazby vyšla korelace zhruba r = 0,31 oproti zhruba 0,47 o dvě desetiletí dřív, u přenosu nevyřešené vazby zhruba 0,21 oproti zhruba 0,31. Nepublikované a novější studie přitom ukazovaly menší účinky než publikované a starší. Obě metaanalýzy se shodují v tom, že souvislost není plně vysvětlená tím, jak citlivě rodič na dítě reaguje (tzv. transmission gap, tedy mezera v přenosu): podle Verhage a kol. (2016) ji novější studie zúžily, ale neuzavřely, a část souvislosti tak zůstává bez vysvětleného mechanismu.

Co je sporné a kým jmenovitě

Glenn I. Roisman s kolegy (Holland, Fortuna, Fraley, Clausell, Clarke, 2007, Journal of Personality and Social Psychology) provedli metaanalýzu studií, které měřily u týchž lidí AAI i sebeposuzovací dotazník attachmentového stylu, a zjistili mezi nimi jen velmi slabou souvislost (korelace r = 0,09) - podle autorů je otázka, jestli obě metody vůbec měří tutéž věc, oprávněná, a doporučují chápat je jako dvě odlišné, ne zaměnitelné „větve“ výzkumu attachmentu, ne jako dvě měření stejného konstruktu. To je stejný bod, který uvádí i heslo attachmentové styly v dospělosti z druhé strany. Druhá, oddělená námitka se netýká samotné AAI, ale jednoho z jejích odvozených použití: Lois Choi-Kainová a John Gunderson (2008, American Journal of Psychiatry) v přehledovém článku o mentalizaci upozorňují, že škála reflektivní funkce (nástroj odvozený z kódování AAI, který se používá k měření mentalizace) nemá podle nich plně prověřenou validitu a její vyhodnocení je časově i finančně náročné, což nezávislé ověřování komplikuje - jde tedy o kritiku nákladnosti a dosavadní prověřenosti konkrétního odvozeného nástroje, ne o přímé zpochybnění základní tříkategoriové klasifikace AAI jako takové.

Co z toho prakticky funguje bez ohledu na ten spor

Nezávisle na tom, jestli AAI měří přesně totéž co dotazníky attachmentového stylu, zůstává prakticky použitelné samotné rozlišení „jak souvisle člověk vypráví o své minulosti“ od „co se mu v minulosti stalo“ - tedy myšlenka, že ne obsah vzpomínky, ale způsob, jakým o ní člověk dokáže mluvit (s odstupem, s konkrétními příklady, bez uváznutí v detailu nebo bez jejího odbytí), je sám o sobě informativní ukazatel toho, jak má danou zkušenost zpracovanou. Tahle myšlenka se v praxi využívá i mimo samotnou AAI - v terapeutické a koučovací práci jako orientační otázka „jak o tom ten člověk mluví“, bez nutnosti provádět celý hodinový standardizovaný rozhovor nebo řešit spor o konvergenci s dotazníky.

Kde se s tím člověk běžně setká

Primárně ve vývojovém a klinickém výzkumu attachmentu - studie mezigeneračního přenosu attachmentu, výzkum rodičovství, výcviky a výzkum v terapiích orientovaných na mentalizaci (viz mentalizace). V populárně-psychologické literatuře o attachmentu se přímo nepoužívá (je to nákladná metoda vyžadující speciální výcvik v kódování), ale občas se na ni odkazuje jako na „vědeckou“, rozhovorovou verzi attachmentového testování, na rozdíl od běžných online dotazníků založených na tradici Hazan & Shaver / Bartholomew & Horowitz.

Zdroje

1. George, C., Kaplan, N., Main, M. (1985). Adult Attachment Interview (protokol, 3. vydání cirkulovalo 1985-1996). nepublikovaný manuskript/protokol, Department of Psychology, University of California, Berkeley. Zdroj online
2. Main, M., Kaplan, N., Cassidy, J. (1985). Security in infancy, childhood, and adulthood: A move to the level of representation. Monographs of the Society for Research in Child Development, 50(1/2), 66-104. DOI 10.2307/3333827
3. Beijersbergen, M. D. (2008). The Adult Attachment Interview: coherence & validation in adolescents (disertační práce). Leiden University, Faculty of Social and Behavioural Sciences. Zdroj online
4. Bakermans-Kranenburg, M. J., van IJzendoorn, M. H. (1993). A psychometric study of the Adult Attachment Interview: Reliability and discriminant validity. Developmental Psychology, 29(5), 870-879. DOI 10.1037/0012-1649.29.5.870
5. van IJzendoorn, M. H. (1995). Adult attachment representations, parental responsiveness, and infant attachment: A meta-analysis on the predictive validity of the Adult Attachment Interview. Psychological Bulletin, 117(3), 387-403. DOI 10.1037/0033-2909.117.3.387
6. Verhage, M. L., Schuengel, C., Madigan, S., Fearon, R. M. P., Oosterman, M., Cassibba, R., Bakermans-Kranenburg, M. J., van IJzendoorn, M. H. (2016). Narrowing the transmission gap: A synthesis of three decades of research on intergenerational transmission of attachment. Psychological Bulletin, 142(4), 337-366 (přístup 2026-11-08). DOI 10.1037/bul0000038
7. Roisman, G. I., Holland, A., Fortuna, K., Fraley, R. C., Clausell, E., Clarke, A. (2007). The Adult Attachment Interview and self-reports of attachment style: An empirical rapprochement. Journal of Personality and Social Psychology, 92(4), 678-697. DOI 10.1037/0022-3514.92.4.678
8. Choi-Kain, L. W., Gunderson, J. G. (2008). Mentalization: Ontogeny, assessment, and application in the treatment of borderline personality disorder. American Journal of Psychiatry, 165(9), 1127-1135. DOI 10.1176/appi.ajp.2008.07081360