Mentalizace

Co to tvrdí

Mentalizace je schopnost chápat chování – vlastní i cizí – jako výraz toho, co se odehrává „v hlavě“: co si druhý (nebo já sám) myslí, co cítí, co chce, o čem je přesvědčený. Jde o to umět si v hlavě vytvořit pracovní obrázek vnitřního světa někoho jiného i sebe sama a propojit ho s tím, co ten člověk dělá – třeba si uvědomit, že kolega na mě křičí ne proto, že je zlý, ale proto, že má strach ze ztráty práce, nebo že já sám jsem na partnera podrážděný, protože jsem ve skutečnosti unavený a ne naštvaný na něj. Od teorie mysli se mentalizace liší ve dvou věcech: zahrnuje i sebe sama (ne jen odhad, co se děje v hlavě druhého), a zahrnuje i citové, tělesně prožívané porozumění, ne jen chladné rozumové odvození. Peter Fonagy a jeho spolupracovníci (Luyten, Campbell, Allison a Fonagy 2020) rozlišují rychlou, automatickou mentalizaci, která probíhá bez námahy, a pomalejší, vědomou (kontrolovanou) mentalizaci, při které člověk o sobě i druhých skutečně přemýšlí. S rostoucím stresem nebo emočním vzrušením, například když se člověk cítí ohrožený, podle nich dochází k přepnutí z kontrolované mentalizace na automatickou. Když se člověk na automatickou mentalizaci příliš spoléhá, jeho předpoklady o sobě i druhých bývají nereflektované, a proto často příliš zjednodušené a zkreslené.

Kdo to formuloval a kdy

Samotné slovo mentalizace je starší než Fonagyho práce: podle hesla Alaina Finea v International Dictionary of Psychoanalysis ho použil už Édouard Claparède v roce 1928 a kolem roku 1970 ho převzal francouzský psychoanalytik Pierre Marty pro potřeby psychosomatiky (Midgley 2024 uvádí Martyho práci z roku 1969). Britský psycholog Peter Fonagy o mentalizaci psal poprvé v roce 1989 v Bulletin of the Anna Freud Centre. Za bod, odkud se pojem v dnešním pojetí rozšířil, se ale považuje jeho článek „Thinking about Thinking“ z roku 1991 (International Journal of Psychoanalysis), kde schopnost uvědomovat si vědomé i nevědomé duševní stavy u sebe i u druhých nazval schopností mentalizovat a použil ji k popisu obtíží člověka s hraniční poruchou osobnosti, kterého léčil (Midgley 2024). Fonagy spolu s Mary Target dál rozvinuli teoretický rámec v článku „Attachment and reflective function“ (1997), kde mentalizaci spojili s konceptem reflektivní funkce (schopnosti měřitelně zachycené v rozhovoru) a s teorií attachmentu – podle nich dítě rozvíjí schopnost mentalizovat především díky tomu, že ho pečující osoba sama „mentalizuje“ (přistupuje k němu jako k bytosti s vlastním vnitřním životem). Na tomto základě Fonagy společně s Anthonym Batemanem vytvořili manualizovanou psychoterapii zaměřenou na mentalizaci (mentalization-based treatment, MBT), původně pro léčbu hraniční poruchy osobnosti.

Co je z toho doložené

Randomizovaná kontrolovaná studie Batemana a Fonagyho (1999) srovnávala psychoanalyticky orientovaný denní stacionář (součástí byl trénink mentalizace) s běžnou psychiatrickou péčí u lidí s hraniční poruchou osobnosti; u skupiny v stacionáři se po léčbě signifikantně snížil počet sebevražedných pokusů oproti kontrolní skupině. Novější randomizovaná studie téže dvojice (2009) srovnávala ambulantní MBT se strukturovaným klinickým vedením (structured clinical management) po dobu 18 měsíců – obě skupiny se zlepšily v sebepoškozování, hospitalizacích i symptomech, se zlepšením o něco výraznějším ve skupině s MBT. Rozsáhlejší metaanalýza Rameckers a kol. (2021), která nad 87 studiemi a 5 881 účastníky srovnávala různé psychoterapie pro hraniční poruchu osobnosti, zařadila MBT (spolu se schema terapií a redukovanou dialektickou behaviorální terapií) mezi přístupy s nadprůměrnou velikostí účinku – zahrnula ale studie všech typů, nejen randomizované, a terapie srovnávala nepřímo napříč studiemi, takže z ní nelze vyvodit, že MBT je jednoznačně nejlepší metoda. Systematický přehled s metaanalýzou Stoffers-Winterling, Storebø a kol. (2022), zpracovaný podle metodiky Cochrane, našel u samostatné MBT statisticky významné snížení sebepoškozování i sebevražedného jednání, celkovou jistotu těchto důkazů ale hodnotí jako nízkou.

Co je sporné a kým jmenovitě

Lois W. Choi-Kain a John G. Gunderson (2008) v přehledovém článku v American Journal of Psychiatry argumentují, že mentalizace jako koncept může být příliš široká a mnohovrstevná na to, aby sloužila jako specifický ukazatel konkrétní psychopatologie, jako je hraniční porucha osobnosti – podle nich je užitečná jako klinická heuristika (rámec pro terapeuta, jak o klientovi přemýšlet), ale ne jako přesně vymezený, měřitelný konstrukt. Stejní autoři upozorňují, že hlavní nástroj měření mentalizace – škála reflektivní funkce, vyhodnocovaná z rozhovoru o attachmentu (Adult Attachment Interview) – nemá plně prověřenou validitu a jeho vyhodnocení je časově i finančně náročné, což komplikuje nezávislé ověřování. Druhý RCT (Bateman & Fonagy 2009) navíc sám ukazuje jen mírnou výhodu MBT oproti aktivnímu srovnávacímu programu, ne oproti žádné léčbě – otázka, o kolik je MBT lepší než jiná specializovaná péče (ne jen než běžná psychiatrická péče), tedy zůstává otevřená.

Co z toho prakticky funguje bez ohledu na ten spor

Nezávisle na tom, jak přesně je mentalizace jako konstrukt vymezená, randomizované studie Batemana a Fonagyho (denní stacionář s tréninkem mentalizace 1999, ambulantní MBT 2009) a metaanalýza Stoffers-Winterling a kol. (2022) ukazují u lidí s hraniční poruchou osobnosti snížení sebepoškozování a sebevražedného jednání (studie z roku 2009 i zlepšení symptomů), a to v horizontu měsíců až let sledování; jistotu těchto důkazů ale metaanalýza z roku 2022 hodnotí jako nízkou. Prakticky použitelná je i samotná myšlenka, že schopnost „vidět vlastní i cizí jednání jako výraz vnitřních stavů“ se při emočním vzrušení zhoršuje (Luyten a kol. 2020) – to se dá využít i mimo klinický kontext, třeba při práci s regulací emocí v konfliktní komunikaci, bez ohledu na přesné teoretické vymezení pojmu.

Kde se s tím člověk běžně setká

V klinické psychologii a psychoterapii hraniční poruchy osobnosti, kde je mentalizace jedním z několika soupeřících teoretických rámců vedle schema terapie nebo dialektické behaviorální terapie. V literatuře o rodičovství a raném vývoji dítěte, kde se mluví o „reflektivním rodičovství“ a o tom, jak pečující osoba svým mentalizováním dítěte podporuje jeho vlastní vývoj této schopnosti – to úzce navazuje na výzkum attachmentových stylů v dospělosti. V debatě o teorii mysli a autismu, kde se mentalizace často zmiňuje jako širší, klinicky orientovaný příbuzný pojem k teorii mysli. A v popularizační psychologii pod zjednodušeným heslem „umět číst sebe i druhé“, často bez rozlišení od teorie mysli nebo od empatie.

Zdroje

1. Fonagy, Peter (1991). Thinking about Thinking: Some Clinical and Theoretical Considerations in the Treatment of a Borderline Patient. International Journal of Psychoanalysis, 72, 639–656.
2. Fonagy, Peter; Target, Mary (1997). Attachment and reflective function: their role in self-organization. Development and Psychopathology, 9(4), 679–700. DOI 10.1017/S0954579497001399
3. Bateman, Anthony; Fonagy, Peter (1999). Effectiveness of partial hospitalization in the treatment of borderline personality disorder: a randomized controlled trial. American Journal of Psychiatry, 156(10), 1563–1569. DOI 10.1176/ajp.156.10.1563
4. Bateman, Anthony; Fonagy, Peter (2009). Randomized Controlled Trial of Outpatient Mentalization-Based Treatment Versus Structured Clinical Management for Borderline Personality Disorder. American Journal of Psychiatry, 166(12), 1355–1364. DOI 10.1176/appi.ajp.2009.09040539
5. Choi-Kain, Lois W.; Gunderson, John G. (2008). Mentalization: Ontogeny, Assessment, and Application in the Treatment of Borderline Personality Disorder. American Journal of Psychiatry, 165(9), 1127–1135. DOI 10.1176/appi.ajp.2008.07081360
6. Rameckers, Sophie A.; Verhoef, Rogier E. J.; Grasman, Raoul P. P. P.; Cox, Wouter R.; van Emmerik, Arnold A. P.; Engelmoer, Izabella M.; Arntz, Arnoud (2021). Effectiveness of Psychological Treatments for Borderline Personality Disorder and Predictors of Treatment Outcomes: A Multivariate Multilevel Meta-Analysis of Data from All Design Types. Journal of Clinical Medicine, 10(23), 5622. DOI 10.3390/jcm10235622
7. Stoffers-Winterling, Jutta M.; Storebø, Ole Jakob; Kongerslev, Mickey T.; Faltinsen, Erlend; Todorovac, Adan; Sedoc Jørgensen, Mie; Sales, Christian P.; Edemann Callesen, Henriette; Pereira Ribeiro, Johanne; Völlm, Birgit A.; Lieb, Klaus; Simonsen, Erik (2022). Psychotherapies for borderline personality disorder: a focused systematic review and meta-analysis. The British Journal of Psychiatry, 221(3), 538–552; přístup 2026-11-08. DOI 10.1192/bjp.2021.204
8. Luyten, Patrick; Campbell, Chloe; Allison, Elizabeth; Fonagy, Peter (2020). The Mentalizing Approach to Psychopathology: State of the Art and Future Directions. Annual Review of Clinical Psychology, 16, 297–325; PMID 32023093; přístup 2026-11-08. DOI 10.1146/annurev-clinpsy-071919-015355
9. Midgley, Nick (2024). The Unbroken Circle: From Child Analysis to Mentalization-Based Treatment (MBT) with Children, Adolescents, and Families. Psychodynamic Psychiatry, 52(4), 452–472; autorská verze na UCL Discovery, přístup 2026-11-08. DOI 10.1521/pdps.2024.52.4.452
10. Fine, Alain (nezjištěno). Mentalization. International Dictionary of Psychoanalysis (Gale), na Encyclopedia.com, přístup 2026-11-08. Zdroj online
11. University College London, Psychoanalysis Unit (nezjištěno). The Reflective Functioning Questionnaire (RFQ). web UCL Brain Sciences, přístup 2026-11-08. Zdroj online