Regulace emocí (emotion regulation)

Co to tvrdí

Regulace emocí je souhrnné označení pro to, jak se člověk snaží ovlivnit vlastní citový život: jaké emoce bude mít, kdy je bude mít a jak silně je bude prožívat nebo dávat navenek najevo. Nejde jen o vědomé, úmyslné zásahy („teď se uklidním“), psycholog James J. Gross do pojmu zahrnuje i automatické, nevědomé procesy.

Gross navrhl rozdělit tyto snahy do pěti skupin podle toho, v jaké fázi vznikající emoce zasahují: (1) výběr situace: vyhnu se situaci, která by emoci vyvolala, nebo si naopak vyhledám situaci, kde vznikne emoce žádoucí; (2) úprava situace: změním něco v situaci, do které jsem se už dostal; (3) přesměrování pozornosti: odvrátím pozornost od spouštěče, nebo se na něj naopak soustředím; (4) kognitivní změna: přehodnotím význam situace (kognitivní přehodnocení, anglicky cognitive reappraisal); (5) modulace reakce: zasáhnu do už hotové emoční reakce, typicky potlačením jejího vnějšího projevu (suprese). První čtyři skupiny nastupují dřív, než se emoce plně rozvine, pátá zasahuje až do hotové emoce. V klasickém experimentu z roku 1998 Gross pustil účastníkům odporný film: jedna skupina měla o filmu přemýšlet tak, aby v sobě pocit nevyvolala (přehodnocení), druhá měla jen skrývat vnější projevy odporu (suprese). Výsledky obou přístupů se výrazně lišily (viz bod 3).

Kdo to formuloval a kdy

Pojem regulace emocí (emotion regulation) se používal už před rokem 1998, především ve vývojové psychologii, která zkoumala, jak se zvládání emocí vyvíjí od dětství. Ross A. Thompson v roce 1994 v eseji „Emotion regulation: A theme in search of definition“ (Monographs of the Society for Research in Child Development) upozornil, že pojem zatím nemá ujasněné vymezení a slouží jako zastřešující označení pro velmi širokou škálu vývojových procesů. Americký psycholog James J. Gross (Stanford University) v roce 1998 v přehledovém článku „The Emerging Field of Emotion Regulation: An Integrative Review“ (Review of General Psychology) shrnul tento vznikající obor a navrhl procesní model, ze kterého vychází členění do pěti skupin popsané v bodě 1. Ve stejném roce model ověřoval v experimentální studii „Antecedent- and response-focused emotion regulation“ (Journal of Personality and Social Psychology). V roce 2015 model rozšířil (tzv. extended process model) v článku „Emotion Regulation: Current Status and Future Prospects“ (Psychological Inquiry).

Co je z toho doložené

Rozdíl mezi přehodnocením a supresí doložil Gross (1998) experimentálně: suprese snížila to, co je na člověku vidět, ale nesnížila, jak silně emoci prožíval uvnitř, a navíc zvýšila aktivaci sympatického nervového systému. Přehodnocení naproti tomu snížilo i vnitřní prožívání emoce. Navazující studie Richards a Gross (2000) ukázaly, že suprese zhoršuje paměť na podrobnosti situace, kdežto přehodnocení ne. Metaanalýza Webb, Miles a Sheeran (2012; 306 experimentálních srovnání) zjistila, že strategie kognitivní změny, tedy hlavně přehodnocení, mají na emoce malý až střední účinek, přesměrování pozornosti jako celek nemělo účinek žádný a modulace reakce jen malý. Potlačení vnějšího projevu emoce přitom účinek mělo, potlačení samotného prožitku nebo myšlenek na spouštěč ne. Mimo laboratoř je obraz méně jednoznačný: metaanalýza Aldao, Nolen-Hoeksemy a Schweizerové (2010; 241 efektů ze 114 studií) ukázala, že z hlediska souvislosti s psychickými potížemi má největší efekt ruminace (opakované, neproduktivní přemítání o tom, co je špatně), suprese/vyhýbání se/řešení problému mají efekt střední až velký, zatímco přehodnocení a akceptace (navzdory své prominentní roli v terapeutických modelech) mají efekt jen malý až střední.

Co je sporné a kým jmenovitě

Brian Parkinson („Pushing (and pulling) the boundaries of emotion regulation“, Psychological Inquiry, 2015) kritizuje samotné vymezení pojmu: Grossova definice podle něj zahrnuje tak pestrou směs kognitivních a behaviorálních procesů, že se překrývá s procesy, které by měly stát mimo ni. Hranice, co ještě je a co už není regulace emocí, jsou sporné, a sjednocení různých mechanismů pod jeden pojem nese riziko, že se k sobě budou přirovnávat věci, které jsou ve skutečnosti různé. Thomas L. Webb, Peter Totterdell a Daria N. Hernandez Ibar (Psychological Inquiry, 2015) naopak upozorňují, že původní model se nedostatečně věnuje dvěma oblastem: automatické (nevědomé) regulaci a interpersonální regulaci, kdy jeden člověk svým jednáním ovlivňuje emoce druhého. Model je podle nich postavený především na vědomé, nitropsychické regulaci jednotlivce. K tomu přistupuje empirické napětí z bodu 3: přehodnocení, kterému terapeutické směry (např. kognitivně behaviorální terapie) přisuzují ústřední roli, vychází v Aldaové metaanalýze překvapivě slabá souvislost s psychickými potížemi ve srovnání s ruminací nebo vyhýbáním se. Studie Troy, Shallcross a Mauss (Psychological Science, 2013; 170 účastníků) navíc ukázala, že lepší schopnost přehodnocení souvisela s nižší depresivitou u lidí, jejichž stresová situace byla mimo jejich kontrolu, ale s vyšší depresivitou u lidí, kteří svou situaci ovlivnit mohli. Autoři z toho vyvozují, že žádná strategie není sama o sobě prospěšná ani škodlivá a rozhoduje kontext; jde ovšem o jednu korelační studii, ne o metaanalýzu. K článku navíc v roce 2016 vyšla v témže časopise oprava (corrigendum); její plné znění se nepodařilo ověřit, takže není zjištěno, zda popsaný výsledek mění.

Co z toho prakticky funguje bez ohledu na ten spor

Bez ohledu na spory o to, kde přesně vést hranice pojmu, zůstává prakticky použitelné zjištění o časování: strategie, které zasáhnou dřív, než je emoce hotová (výběr nebo úprava situace, odvedení pozornosti jinam, přehodnocení významu), mívají pro vnitřní prožívání lepší výsledek než strategie, která přijde na řadu až po vzniku emoce a jen potlačuje její vnější projev. U pozornosti záleží na tom, kam ji člověk obrátí: Webb, Miles a Sheeran (2012) našli účinek jen u odvedení pozornosti od spouštěče, ne u soustředění se na něj. Potlačit, aby člověk nedal najevo rozčilení, je možné, ale samotné rozčilení to nezmenší a navíc to zatíží tělo i paměť. Přehodnotit si předem, co daná situace vlastně znamená, funguje obvykle spolehlivěji, s jednou výhradou: když jde situaci skutečně změnit, může být užitečnější ji změnit než si ji jen jinak vyložit (Troy, Shallcross a Mauss, 2013).

Kde se s tím člověk běžně setká

V kognitivně behaviorální terapii, která cílí právě na kognitivní přehodnocení situace. V dialektické behaviorální terapii (DBT) Marshy Linehanové, která má jeden ze čtyř základních výcvikových modulů přímo nazvaný „emotion regulation“ (Linehan, DBT Skills Training Manual, 2. vydání, Guilford Press, 2014). Dál ve firemních školeních soft skills, koučinku a populárních knihách o emoční inteligenci a sebeřízení, kde se regulace emocí řeší jako jedna z dílčích dovedností, na rozdíl od úzce vymezeného jednotlivého jevu, jako je oddálení uspokojení.

Zdroje

1. Thompson, R. A. (1994). Emotion regulation: A theme in search of definition. Monographs of the Society for Research in Child Development, 59(2–3), 25–52. Zdroj online
2. Gross, J. J. (1998). The Emerging Field of Emotion Regulation: An Integrative Review. Review of General Psychology, 2(3), 271–299. DOI 10.1037/1089-2680.2.3.271
3. Gross, J. J. (1998). Antecedent- and response-focused emotion regulation: Divergent consequences for experience, expression, and physiology. Journal of Personality and Social Psychology, 74(1), 224–237. DOI 10.1037/0022-3514.74.1.224
4. Richards, J. M., Gross, J. J. (2000). Emotion regulation and memory: The cognitive costs of keeping one's cool. Journal of Personality and Social Psychology, 79(3), 410–424. DOI 10.1037/0022-3514.79.3.410
5. Webb, T. L., Miles, E., Sheeran, P. (2012). Dealing with feeling: A meta-analysis of the effectiveness of strategies derived from the process model of emotion regulation. Psychological Bulletin, 138(4), 775–808. DOI 10.1037/a0027600
6. Troy, A. S., Shallcross, A. J., Mauss, I. B. (2013). A person-by-situation approach to emotion regulation: Cognitive reappraisal can either help or hurt, depending on the context. Psychological Science, 24(12), 2505–2514. DOI 10.1177/0956797613496434
7. Psychological Science (oprava k článku Troy, Shallcross a Mauss, 2013) (2016). Corrigendum: A Person-by-Situation Approach to Emotion Regulation: Cognitive Reappraisal Can Either Help or Hurt, Depending on the Context. Psychological Science, 27(3), 428–431; metadata ověřena v Crossref 2026-11-08, plné znění nedostupné, obsah opravy nezjištěn. DOI 10.1177/0956797615627417
8. Gross, J. J. (2015). Emotion Regulation: Current Status and Future Prospects. Psychological Inquiry, 26(1), 1–26. DOI 10.1080/1047840X.2014.940781
9. Aldao, A., Nolen-Hoeksema, S., Schweizer, S. (2010). Emotion-regulation strategies across psychopathology: A meta-analytic review. Clinical Psychology Review, 30(2), 217–237. DOI 10.1016/j.cpr.2009.11.004
10. Parkinson, B. (2015). Pushing (and pulling) the boundaries of emotion regulation. Psychological Inquiry, 26(1), 93–98. DOI 10.1080/1047840X.2015.954664
11. Webb, T. L., Totterdell, P., Hernandez Ibar, D. N. (2015). Foundations and Extensions for the Extended Model: More on Implicit and Explicit Forms of Emotion Regulation. Psychological Inquiry, 26(1), 123–129. DOI 10.1080/1047840X.2015.960040
12. Linehan, M. M. (2014). DBT Skills Training Manual (2. vydání). Guilford Press.