Emoce a jejich regulace

Hesla k tématu

• Afektivní souladění (affect attunement)

  Vzorec interakce mezi pečující osobou a kojencem, při kterém pečující osoba nenapodobuje doslova dítěte chování, ale jiným kanálem (hlasem, mimikou, pohybem) vyjádří stejnou intenzitu, rytmus a tvar prožívané emoce – čímž dítěti ukáže, že pochopila kvalitu jeho vnitřního stavu, ne jen jeho vnější projev.

• Akceptace (Steven C. Hayes, ACT)

  Jedna z šesti dovedností hexaflexu terapie přijetí a závazku (Acceptance and Commitment Therapy, ACT) Stevena Hayese: ochota zůstat v přímém, nevyhýbavém kontaktu s nepříjemnými myšlenkami, pocity, tělesnými pocity a vzpomínkami, bez snahy změnit jejich formu nebo frekvenci nebo jim uniknout. Je to protiklad vyhýbání se zkušenosti (experiential avoidance).

• Cannon-Bardova teorie emocí

  Cannon-Bardova teorie (1927) tvrdí, že tělesné vzrušení (bušení srdce, pocení) a subjektivní pocit emoce vznikají současně a na sobě nezávisle díky zpracování v mozkovém thalamu, na rozdíl od starší představy, že pocit emoce je až interpretací tělesné reakce.

• CASEL rámec (CASEL 5)

  CASEL rámec (CASEL 5) je sada pěti vzájemně propojených sociálních a emočních kompetencí – sebeuvědomění, sebeřízení, sociální uvědomění, vztahové dovednosti a zodpovědné rozhodování –, kterou formuluje americká organizace CASEL a kterou školy používají jako společný slovník cílů sociálního a emočního učení (SEL).

• Decentering (Jeremy D. Safran, Zindel V. Segal)

  Schopnost pozorovat vlastní myšlenky a pocity jako dočasné, objektivní mentální události, ne jako nutně pravdivé odrazy reality nebo definici vlastní osoby. Pojem zavedli Jeremy D. Safran a Zindel V. Segal (1990) jako možný mechanismus změny v kognitivní terapii; později se stal teoretickým základem mindfulness-based kognitivní terapie (MBCT) a blízkým příbuzným kognitivní defúze v terapii přijetí a závazku (ACT).

• Hyperaktivace a hypoaktivace nervového systému (hyperarousal/hypoarousal)

  Dvě protilehlé krajní zóny vychýlení fyziologické aktivace (arousal) mimo zvládnutelné pásmo tzv. okna tolerance: hyperaktivace (hyperarousal, přebuzení – panika, zahlcení, podrážděnost) a hypoaktivace (hypoarousal, útlum – ztuhlost, odpojení, pocit prázdnoty); pro klinickou praxi je rozpracovali Pat Ogden, Kekuni Minton a Clare Pain (2006) na základě okna tolerance Daniela Siegela (1999).

• Interocepce (A. D. Craig)

  Schopnost nervového systému registrovat a reprezentovat fyziologický stav vlastního těla (tep srdce, dech, hlad, bolest, teplo) jako základ pro to, co člověk subjektivně pociťuje jako emoci.

• Kognitivní restrukturalizace (Aaron Beck)

  Metoda kognitivně-behaviorální terapie (CBT) Aarona Becka: systematická identifikace a věcné přezkoumání zkreslených automatických myšlenek a jádrových přesvědčení za účelem zmírnění emočního utrpení.

• Koregulace

  Koregulace je proces, kterým partneři v interakci, nejčastěji kojenec a pečující osoba, společně a nepřetržitě vyvažují a opravují svůj citový a tělesný stav – ne jednostranné uklidňování dítěte dospělým, ale oboustranná souhra; termín se používá i šířeji pro sociální procesy lidského vývoje.

• Metakognitivní přesvědčení (Adrian Wells)

  Přesvědčení o vlastním myšlení, ne o světě (např. „musím se o tom pořád dokola obávat, abych byl připravený“). Podle Wellsovy teorie udržují opakující se obavy a ruminaci a tím i úzkost a depresi; měří se dotazníkem MCQ-30 (Cartwright-Hatton & Wells, 1997; Wells & Cartwright-Hatton, 2004).

• Misatribuce vzrušení (Dutton a Aron, 1974)

  Misatribuce vzrušení je jev, kdy si člověk tělesné vzrušení vyvolané jednou situací (např. strachem z výšky) mylně vyloží jako vzrušení vyvolané něčím jiným, co se v tu chvíli objeví vedle toho, typicky jako silnější citový nebo sexuální zájem o přítomnou osobu.

• Neurocepce (Stephen Porges)

  Pojem Stephena Porgese pro nevědomý, automatický proces, kterým nervový systém vyhodnocuje signály bezpečí a hrozby z vlastního těla, z okolního prostředí i z interakce s druhými lidmi, a na jejich základě přepíná mezi autonomními stavy popsanými polyvagální teorií – dřív, než si to člověk vědomě uvědomí.

• Obavy (worry)

  Opakovaný, převážně slovní (ne obrazový) řetězec negativně laděných a těžko ovladatelných myšlenek na to, co by se mohlo v budoucnu pokazit u situace s nejistým výsledkem; od příbuzné ruminace se liší hlavně zaměřením do budoucnosti místo do minulosti a je jádrovým rysem kritérií pro stanovení generalizované úzkostné poruchy.

• Okno tolerance

  Teoretický rámec popisující pásmo intenzity fyziologické aktivace (arousal), ve kterém člověk dokáže jasně myslet, regulovat emoce a přiměřeně reagovat; mimo tohle pásmo nastává buď hyperaktivace (hyperarousal), nebo hypoaktivace (hypoarousal). Zavedl ho psychiatr Daniel J. Siegel (1999), klinicky dál rozpracovali Pat Ogden, Kekuni Minton a Clare Pain (2006).

• Polyvagální teorie (Stephen Porges)

  Teorie amerického psychofyziologa Stephena W. Porgese, podle které autonomní nervový systém reaguje na vyhodnocené nebezpečí přes hierarchii tří evolučně odlišných „obvodů“ – ventrální vagový komplex (bezpečí, sociální zapojení), sympatikus (boj nebo útěk) a dorzální vagový komplex (imobilizace, „zamrznutí“) – mezi kterými tělo přepíná na základě nevědomého vyhodnocení bezpečí („neuroception“).

• Přenos excitace (Dolf Zillmann, 1971)

  Přenos excitace je teorie, podle níž zbytkové tělesné vzrušení z jednoho podnětu (strach, cvičení, hněv) neodezní okamžitě a dál zesiluje intenzitu emoční reakce na další, i zcela nesouvisející podnět, který přijde krátce po něm.

• Racionálně emotivní behaviorální terapie (Albert Ellis)

  Psychoterapeutický a sebepomocný systém Alberta Ellise, založený na tvrzení, že člověka netrápí situace samy, ale přesvědčení, která si o nich vytváří, a na postupu (ABC model), jak tato přesvědčení aktivně zpochybnit.

• Regulace emocí (emotion regulation)

  Soubor vědomých i automatických snah ovlivnit, jaké emoce člověk má, kdy je má a jak je prožívá nebo vyjadřuje; Grossův procesní model tyto snahy řadí do pěti skupin podle toho, v jaké fázi emoční reakce zasahují.

• Ruminace

  Opakovaný, těžko zastavitelný řetězec myšlenek, kterými se člověk vrací k tomu, co se už stalo, zejména k vlastním negativním pocitům a k otázkám typu „proč se mi to stalo“ nebo „co se mnou je špatně“, aniž by to vedlo k řešení; od příbuzných obav se liší orientací v čase (ruminace k minulosti, obavy k budoucnosti) a podle teorie reakčních stylů Susan Nolen-Hoeksema prodlužuje a zhoršuje depresivní epizody.

• Sebeřízení (CASEL)

  Sebeřízení je jedna z pěti kompetencí rámce CASEL 5 – schopnost zvládat vlastní emoce, myšlenky a chování v různých situacích a dosahovat cílů, včetně oddálení uspokojení, zvládání stresu, sebemotivace a stanovování a plánování osobních i společných cílů.

• Sebeuvědomění (CASEL)

  Sebeuvědomění je jedna z pěti kompetencí rámce CASEL 5 – schopnost rozumět vlastním emocím, myšlenkám a hodnotám a tomu, jak ovlivňují chování; metodika SBG tuto kompetenci rozděluje na tělesné uvědomění (vrstva Přežít, interocepce) a myšlenkové/metakognitivní uvědomění (vrstva Růst).

• Schachter-Singerova teorie emocí

  Schachter-Singerova teorie (1962) tvrdí, že tělesné vzrušení samo o sobě nerozliší, o jakou emoci jde: stejný fyziologický stav (bušení srdce, pocení) člověk pojmenuje jako strach, vztek nebo radost podle toho, jak si ho kognitivně vyloží vzhledem k okolnostem.

• Schema terapie (Jeffrey Young)

  Integrativní psychoterapeutická metoda Jeffreyho Younga, která rozpracovává Beckova jádrová přesvědčení do 18 tzv. „early maladaptive schemas“ a pracuje s nimi přes copingové styly a emoční „mody“ kombinací kognitivně-behaviorálních, zážitkových (imaginace, hraní rolí) a vztahových technik, včetně tzv. limited reparenting terapeutem.

• Social baseline theory

  Social baseline theory tvrdí, že výchozí („baseline“) nastavení lidského mozku počítá s dostupností blízkých, důvěryhodných lidí – jejich fyzická přítomnost podle teorie snižuje neurální i subjektivní odpověď na hrozbu a část zátěže za člověka „přebírá“ vztah, ne jen jeho vlastní zdroje.

• Still-face experiment (paradigma nehybné tváře)

  Still-face experiment je standardizovaný laboratorní postup z konce 70. let, ve kterém pečující osoba uprostřed hry s kojencem na dobu obvykle kolem dvou až tří minut znehybní obličej a přestane reagovat. Kojencova následná reakce (ztráta pozitivních projevů, snaha o obnovení kontaktu, posléze rozrušení) slouží jako standardizovaný způsob, jak zkoumat, jak malé dítě samo přispívá k regulaci interakce s dospělým.

• Stoická propatheia (první pohnutí)

  Stoický a pozdější patristický pojem pro nedobrovolné, čistě tělesné „první pohnutí“ (zblednutí leknutím, slzy, mrazení), které předchází racionálnímu úsudku a samo o sobě ještě není emocí ani vinou; emoce vzniká až tím, že k pohnutí přitaká rozum.

• Stoické prosoché a sunkatathesis (pozornost a přitakání)

  Stoická dvojice pojmů: prosoché je kázeň neustálé pozornosti k vlastním dojmům (fantasiai), sunkatathesis (přitakání) je dobrovolný krok, kterým mysl k dojmu buď přisvědčí jako ke správnému soudu, nebo ho odmítne. V té mezeře mezi dojmem a přitakáním stoikové hledali jádro lidské svobody a odpovědnosti.

• Vagální tonus (tonus vagu)

  Míra toho, jak silně a pohotově desátý hlavový nerv (bloudivý nerv, nervus vagus) v klidu brzdí srdeční tep a ovlivňuje činnost útrobních orgánů; v praxi se nejčastěji měří nepřímo přes kolísání srdečního tepu s dechem (respirační sinusová arytmie, RSA) jako součást variability srdeční frekvence (HRV).

• Ventrální vagový komplex (systém sociálního zapojení)

  Podle polyvagální teorie Stephena Porgese nejnovější, u savců se vyskytující větev desátého hlavového nervu (myelinizovaný vagus vycházející z nucleus ambiguus), která v klidovém, bezpečném stavu brzdí poplachové reakce těla a společně s dalšími hlavovými nervy umožňuje mimiku, naslouchání a tón hlasu – tedy to, co Porges nazývá systémem sociálního zapojení.

• Vyhýbání se zkušenosti (experiential avoidance)

  Konstrukt z terapie přijetí a závazku (Acceptance and Commitment Therapy, ACT): neochota zůstat v kontaktu s nepříjemnými myšlenkami, pocity, vzpomínkami nebo tělesnými pocity a snaha se jim vyhnout, utlumit je nebo je změnit, i za cenu zúžení vlastního jednání. Hayes, Wilson, Gifford, Follette a Strosahl (1996) ho popsali jako mechanismus společný řadě odlišných psychických potíží.