Obavy (worry)

Co to tvrdí

Obavy (anglicky worry) jsou opakující se řetězec myšlenek o tom, co by se mohlo v budoucnu pokazit, u situace, jejíž výsledek je nejistý a mezi možnými výsledky je aspoň jeden špatný. Na rozdíl od běžné představy, že se u obav člověku hlavně promítají děsivé obrazy, výzkum ukazuje, že jde především o vnitřní „mluvení“: slovní, větné přemítání, ne sled obrazů. Obavy bývají těžké zastavit vůlí: jakmile se rozjedou, člověk má pocit, že nad nimi ztrácí kontrolu, i když předtím věděl, že mu nepomáhají. Od příbuzného pojmu ruminace se obavy liší hlavně tím, kam míří v čase: obavy dopředu, k tomu, co se může stát, ruminace dozadu, k tomu, co se již stalo nebo nepovedlo. V klinickém kontextu jsou nadměrné a špatně ovladatelné obavy o řadu různých věcí hlavním rysem kritérií pro stanovení generalizované úzkostné poruchy (GAD). Musí trvat většinu dní po dobu aspoň šesti měsíců a být doprovázené aspoň třemi z těchto šesti příznaků: neklid, unavitelnost, potíže se soustředěním, podrážděnost, svalové napětí a potíže se spánkem.

Kdo to formuloval a kdy

Slovo „obavy“ je samozřejmě běžné slovo dřív, než se stalo předmětem výzkumu. Jako samostatný, systematicky zkoumaný psychologický konstrukt ho ustavila až na začátku 80. let skupina kolem amerického klinického psychologa Thomase D. Borkovece na Pennsylvania State University. Zakládající empirickou prací je Borkovec, Robinson, Pruzinsky a DePree (1983, Behaviour Research and Therapy), která obavy poprvé systematicky popsala jako jev odlišný od obecného napětí, provázený úzkostí, mírným vnímáním tělesných příznaků a zaměřením na budoucí, ne minulé nebo přítomné situace. O sedm let později stejná skupina (Borkovec & Inz, 1990) experimentálně potvrdila, že obsah obav je převážně slovní, ne obrazový, a Meyer, Miller, Metzger a Borkovec (1990) publikovali Penn State Worry Questionnaire (PSWQ), šestnáctipoložkový dotazník k měření sklonu k obavám s dobrými psychometrickými vlastnostmi, který se dodnes používá ve výzkumu. Na tomto empirickém základě se postupně rozvinula tzv. teorie obav jako vyhýbání (avoidance theory of worry). Přesné místo a rok, kdy ji Borkovec takto poprvé pojmenoval, se nepodařilo dohledat a ověřit, čerpá ale přímo z experimentů jako Borkovec & Hu (1990, viz níže). Nezávisle na tom vytvořila kanadská skupina kolem Michela Dugase vlastní model, který roli vyhýbání doplňuje o neschopnost snášet nejistotu (Dugas, Gagnon, Ladouceur & Freeston, 1998). V rámci metakognitivní terapie pak Adrian Wells (2009) zařadil obavy spolu s ruminací jako dvě hlavní strategie kognitivně-atenčního syndromu.

Co je z toho doložené

Penn State Worry Questionnaire (Meyer a kol., 1990) je dotazník s dobrými psychometrickými vlastnostmi, který se dodnes používá ve výzkumu. Borkovec & Inz (1990) porovnávali lidi s generalizovanou úzkostnou poruchou a kontrolní skupinu bez úzkosti ve dvou obdobích, při relaxaci a při obavách. Lidé bez úzkosti měli při relaxaci převahu obrazových představ a při obavách se posunuli k převaze slovních myšlenek. Lidé s GAD měli už při relaxaci myšlenek a představ zhruba stejně a po 12 sezeních terapie se jejich vzorec přiblížil kontrolní skupině. Metaanalýza Stade & Ruscio (2023, Clinical Psychological Science, 719 velikostí efektu, N = 69 305) zkoumala jen to, jak silně spolu souvisejí dotazníková měření obav a ruminace (viz oddíl 4); obsah myšlenek ani jejich orientaci v čase sama netestovala. V úvodu ale shrnuje starší výzkum: obavy i ruminace jsou převážně slovní a abstraktní, ne obrazové (mimo jiné podle laboratorní studie McLaughlin a kol., 2007), a jediný rozlišující rys opakovaně potvrzený napříč studiemi je orientace v čase, u obav k budoucnosti, u ruminace k minulosti (Papageorgiou & Wells, 1999; Watkins a kol., 2005). Autorky zároveň upozorňují, že i tento rozdíl může být zčásti artefakt toho, jak se oba pojmy účastníkům studií definují, protože definice obvykle samy odkazují na budoucnost, nebo na minulost. Pro teorii obav jako vyhýbání existuje konkrétní experimentální opora: Borkovec & Hu (1990) zjistili, že lidé, kteří se před promítnutím představy děsivé scény chvíli obávali, měli na tuto scénu menší nárůst srdeční frekvence než ti, kdo předtím mysleli na neutrální téma nebo relaxovali. Subjektivně ale skupina s obavami hlásila větší strach než skupina s neutrálním myšlením (skupina s relaxací se od žádné z nich statisticky nelišila). Obavy tedy tlumily tělesnou reakci, ne prožívaný strach; autoři to vykládají tak, že obavy brzdí emoční zpracování strachu. Je to v souladu s myšlenkou, že obavy mohou krátkodobě tlumit tělesnou úzkostnou reakci, byť šlo o jediný experiment na úzké skupině lidí s úzkostí z řeči na veřejnosti, ne o obecně ověřený zákon.

Co je sporné a kým jmenovitě

Michelle G. Newman a Sandra J. Llera (2011, Clinical Psychology Review) jmenovitě zpochybnily teorii obav jako vyhýbání v jejím základním tvrzení: že obavy fungují tak, že tlumí negativní emoci. Podle jejich přehledu důkazů obavy naopak v reálném čase negativní emoci vyvolávají a udržují, ne tlumí; na základě toho navrhly vlastní tzv. teorii kontrastního vyhýbání (contrast avoidance model), podle které si lidé s generalizovanou úzkostnou poruchou obavami udržují trvale zhoršenou náladu právě proto, aby se vyhnuli prudkému, nečekanému zhoršení emočního stavu. To, čemu se vyhýbají, není emoce samotná, ale její náhlý kontrastní skok. Newman, Llera, Erickson, Przeworski a Castonguay (2013, Annual Review of Clinical Psychology) model v souhrnném přehledu dále rozpracovali a uvádějí důkazy, že obavy negativní emoci vyvolávají a udržují, a tím předcházejí jejím prudkým výkyvům. V roce 2024 vyšlo modelu kontrastního vyhýbání věnované speciální číslo časopisu Journal of Anxiety Disorders (úvod Newman & Przeworski, 2024) s novými studiemi, mimo jiné o tom, zda se kontrastní vyhýbání týká i ruminace a dalších obtíží. Oba souhrny pocházejí od autorů modelu; nezávislé systematické srovnání obou teorií se nepodařilo dohledat. Druhý jmenovitý spor se týká toho, nakolik jsou obavy a ruminace skutečně oddělené jevy: metaanalýza Stade & Ruscio (2023) sice potvrdila, že po statistické korekci na chybu měření korelace mezi nimi nedosahuje jedné (tedy nejde o tentýž konstrukt), ale zároveň našla silnou souvislost obav s celkovou ruminací i s jejími dvěma podtypy, zadumáváním (brooding) a ruminací zaměřenou na emoce (po korekci ρ = 0,57–0,62 pro tato tři měření), kterou samy autorky označují jako důkaz proti úplnému překryvu, ne jako důkaz jejich jasné oddělenosti. Otázka, jak ostrá je hranice mezi oběma pojmy, zůstává podle jejich vlastního shrnutí otevřená.

Co z toho prakticky funguje bez ohledu na ten spor

Bez ohledu na to, která teorie nakonec lépe vysvětlí, proč se obavy spouštějí a udržují, existují dvě konkrétní techniky, které se dají vyzkoušet samostatně. První je odkládání obav na pevně vyhrazený, krátký čas dne (stimulus control / worry postponement). Čtyřtýdenní verzi téhle techniky otestovali už Borkovec, Wilkinson, Folensbee a Lerman (1983, Behaviour Research and Therapy) u lidí, kteří se sami označili za nadměrné „ustaravatele“, a zjistili u nich oproti neléčené skupině statisticky významný pokles hlášených denních obav. Druhá je nácvik snášení nejistoty: cílené vystavování se nejednoznačným situacím s neznámým výsledkem místo jejich vyhledávání jistoty předem, vycházející z Dugasova modelu (1998) a používaný jako součást kognitivně behaviorální terapie zaměřené na GAD. Obě techniky lze používat, aniž by člověk musel zaujmout stanovisko v otázce, zda obavy fungují jako vyhýbání se emoci, jako obrana proti kontrastu, nebo jako důsledek nesnášenlivosti nejistoty.

Kde se s tím člověk běžně setká

Penn State Worry Questionnaire se používá hlavně ve výzkumu obav a úzkosti. Nadměrné a špatně ovladatelné obavy jsou hlavním kritériem pro stanovení generalizované úzkostné poruchy. V populárních textech o zvládání úzkosti se objevuje technika „vyhrazeného času na starosti“ (worry time) jako praktický návod odvozený z výzkumu stimulační kontroly. V rámci metakognitivní terapie a kognitivně-atenčního syndromu jsou obavy popisovány jako jedna ze dvou hlavních opakujících se strategií myšlení (vedle ruminace), které tato terapie cílí. Čtenář by si neměl plést obavy jako odborně zkoumaný konstrukt s běžným hovorovým použitím slova pro jakoukoli starost nebo nejistotu. V tomto hesle jde o konkrétní, měřitelný a opakovaně zkoumaný vzorec myšlení, ne o synonymum pro úzkost obecně.

Zdroje

1. Borkovec, Thomas D.; Robinson, Elwood; Pruzinsky, Thomas; DePree, James A. (1983). Preliminary exploration of worry: Some characteristics and processes. Behaviour Research and Therapy, 21(1), 9–16. DOI 10.1016/0005-7967(83)90121-3
2. Meyer, T. J.; Miller, M. L.; Metzger, R. L.; Borkovec, Thomas D. (1990). Development and validation of the Penn State Worry Questionnaire. Behaviour Research and Therapy, 28(6), 487–495. DOI 10.1016/0005-7967(90)90135-6
3. Borkovec, Thomas D.; Inz, Jonathan (1990). The nature of worry in generalized anxiety disorder: A predominance of thought activity. Behaviour Research and Therapy, 28(2), 153–158. DOI 10.1016/0005-7967(90)90027-G
4. Borkovec, Thomas D.; Hu, Senqi (1990). The effect of worry on cardiovascular response to phobic imagery. Behaviour Research and Therapy, 28(1), 69–73. DOI 10.1016/0005-7967(90)90056-O
5. Borkovec, Thomas D.; Wilkinson, Lenore; Folensbee, Rowland; Lerman, Caryn (1983). Stimulus control applications to the treatment of worry. Behaviour Research and Therapy, 21(3), 247–251. DOI 10.1016/0005-7967(83)90206-1
6. Dugas, Michel J.; Gagnon, Fabien; Ladouceur, Robert; Freeston, Mark H. (1998). Generalized anxiety disorder: A preliminary test of a conceptual model. Behaviour Research and Therapy, 36(2), 215–226. DOI 10.1016/S0005-7967(97)00070-3
7. Newman, Michelle G.; Llera, Sandra J. (2011). A novel theory of experiential avoidance in generalized anxiety disorder: A review and synthesis of research supporting a contrast avoidance model of worry. Clinical Psychology Review, 31(3), 371–382. DOI 10.1016/j.cpr.2011.01.008
8. Newman, Michelle G.; Llera, Sandra J.; Erickson, Thane M.; Przeworski, Amy; Castonguay, Louis G. (2013). Worry and Generalized Anxiety Disorder: A Review and Theoretical Synthesis of Evidence on Nature, Etiology, Mechanisms, and Treatment. Annual Review of Clinical Psychology, 9, 275–297. DOI 10.1146/annurev-clinpsy-050212-185544
9. Newman, Michelle G.; Przeworski, Amy (2024). Introduction to a special issue on the contrast avoidance model. Journal of Anxiety Disorders, 102, 102831 (záznam pure.psu.edu, přístup 2026-11-08). DOI 10.1016/j.janxdis.2024.102831
10. Stade, Elizabeth C.; Ruscio, Ayelet Meron (2023). A Meta-Analysis of the Relationship Between Worry and Rumination. Clinical Psychological Science, 11(3), 552–573 (online 2022); shrnutí starší literatury v úvodu na s. 553; korelace s celkovou ruminací a podtypy brooding a emočně zaměřená ruminace v abstraktu. DOI 10.1177/21677026221131309
11. Wells, Adrian (2009). Metacognitive Therapy for Anxiety and Depression. Guilford Press (New York).
12. American Psychiatric Association (2013). Diagnostic and Statistical Manual of Mental Disorders, 5th edition, kritéria generalizované úzkostné poruchy. ověřeno ze sekundárních odborných zdrojů: Munir & Takov, StatPearls (viz níže), a SAMHSA (2016), Impact of the DSM-IV to DSM-5 Changes on the National Survey on Drug Use and Health, NCBI Bookshelf NBK519704, tabulka 3.15 (při ověření 2026-11-08 se obsah tabulky nenačetl kvůli kontrole prohlížeče); primární text manuálu nebyl přímo ověřen.
13. Munir, Sadaf; Takov, Veronica (2022). Generalized Anxiety Disorder. StatPearls, StatPearls Publishing (Treasure Island, FL), NCBI Bookshelf, PMID 28722900; abstrakt s kritérii DSM-5 (aspoň 6 měsíců, aspoň 3 ze 6 příznaků) přes Europe PMC, přístup 2026-11-08.