Misatribuce vzrušení (Dutton a Aron, 1974)

Co to tvrdí

Tělo reaguje na různé druhy vzrušení, jako jsou strach, vzrušení z cvičení, hněv nebo sexuální touha, podobně: zrychlí se tep, zvýší se pocení, stoupne krevní tlak. Tahle fyziologická podobnost znamená, že si mozek někdy vzrušení špatně přiřadí ke špatnému zdroji. Pokud člověk právě zažívá vzrušení z jedné věci (třeba ze strachu), ale vedle toho se v tu chvíli objeví jiný podnět (třeba atraktivní osoba), může si tělesné vzrušení mylně vyložit jako reakci na tu druhou věc, a pak tu druhou věc hodnotí silněji, než by jinak. Jev popisuje, že „zbytkové“ vzrušení z jednoho zdroje se umí přelít a zesílit citovou reakci na něco jiného, co s původní příčinou vzrušení nemá nic společného.

Kdo to formuloval a kdy

Myšlenku vykládat zvýšenou romantickou přitažlivost v nepříjemných, vzrušujících situacích dvoufaktorovou teorií emocí podle Kenricka, Cialdiniho a Lindera (1979) navrhly už Elaine Walsterová a Ellen Berscheidová (1971). Podobnou myšlenku předložili a experimentálně zkoumali psychologové Donald G. Dutton a Arthur P. Aron v článku „Some Evidence for Heightened Sexual Attraction Under Conditions of High Anxiety“ (Journal of Personality and Social Psychology, 30(4), 510–517, 1974). Nejznámější část jejich výzkumu je terénní studie na visutém lanovém mostě Capilano ve Vancouveru. Muže, kteří právě přešli úzký, kymácející se a vysoko visící most (a tedy podle předpokladu autorů měli zvýšené vzrušení ze strachu z výšky), oslovila žena s dotazníkem. V něm vymýšleli příběh k obrázku z Tematického apercepčního testu (TAT), a když skončili, nabídla jim své telefonní číslo, kdyby se chtěli o studii dozvědět víc. Tito muži psali příběhy s více sexuálními motivy a častěji jí pak zavolali než muži, kteří přešli nízký a pevný most. Hodnocení atraktivity tazatelky se v mostní studii neměřilo, sledovaly se jen příběhy v testu a telefonáty (Szczucka, 2012). Dutton a Aron vycházeli z dvoufaktorové teorie emocí Stanley Schachtera a Jeromea Singera (1962, viz Schachter-Singerova teorie emocí). Konkrétně šlo o myšlenku, že tělesné vzrušení samo o sobě emoci neurčuje, ale dostává nálepku podle toho, co si člověk v tu chvíli jako vysvětlení „vezme“.

Co je z toho doložené

Doložené je, že tělesné vzrušení z jednoho zdroje může v krátkém časovém okně zesílit emoční či sexuální reakci na jiný, nesouvisející podnět. Jestli k tomu dochází jen tehdy, když si člověk vzrušení nepřipisuje jeho skutečné příčině, je sporné (viz další oddíl). Mostní experiment Duttona a Arona to sám o sobě nedokládá, protože jeho výsledek je zpochybněný (viz další oddíl, Szczucka, 2012). V laboratorních podmínkách to ukázali Gregory L. White, Sanford Fishbein a Jeffrey Rutstein v práci „Passionate Love and the Misattribution of Arousal“ (Journal of Personality and Social Psychology, 41(1), 56–62, 1981): muži vzrušení předchozím cvičením nebo poslechem nahrávky s příjemným, nebo nepříjemným obsahem hodnotili atraktivní ženu na videu výš a neatraktivní níž než ti, kdo tohle vzrušení neměli, a příjemné i nepříjemné vzrušení působilo podobně. Mechanismus, kterým se vzrušení takhle „přelévá“, se v odborné literatuře označuje jako přenos excitace (excitation transfer). Pojem zavedl Dolf Zillmann v práci „Excitation Transfer in Communication-Mediated Aggressive Behavior“ (Journal of Experimental Social Psychology, 7(4), 419–434, 1971), původně pro zesilování agrese. Později se rozšířil mimo jiné na sexuální vzrušení: Joanne R. Cantor, Dolf Zillmann a Jennings Bryant v práci „Enhancement of Experienced Sexual Arousal in Response to Erotic Stimuli Through Misattribution of Unrelated Residual Excitation“ (Journal of Personality and Social Psychology, 32(1), 69–75, 1975) popsali, že zbytkové vzrušení z tělesného cvičení zesílilo prožívané sexuální vzrušení z erotického materiálu, a to tehdy, když ho lidé už nepřipisovali jeho skutečné příčině.

Co je sporné a kým jmenovitě

Laboratorní část studie Duttona a Arona z roku 1974, v níž muži očekávali silný, nebo slabý elektrický šok, se nepodařilo zopakovat Douglasu T. Kenrickovi, Robertu B. Cialdinimu a Darwynu E. Linderovi v práci „Misattribution Under Fear-Producing Circumstances: Four Failures to Replicate“ (Personality and Social Psychology Bulletin, 5(3), 329–334, 1979). Provedli čtyři laboratorní experimenty: první byl volnější, koncepční replikací, druhý se postupu Duttona a Arona přiblížil a třetí byl pokusem o jeho přesnou metodologickou replikaci. Ani v jednom se jim nepodařilo zopakovat spojení mezi strachovým vzrušením a zvýšenou přitažlivostí. Mostní terénní studii nereplikovali. Podle jejich shrnutí účastníci ve všech čtyřech studiích své vzrušení správně připsali situaci experimentu a nepříjemné okolnosti jejich přitažlivost k pomocnici experimentátora nezvýšily, takže nenašli ani samotný efekt. O deset let později James B. Allen, Douglas T. Kenrick, Darwyn E. Linder a Michael A. McCall v práci „Arousal and Attraction: A Response-Facilitation Alternative to Misattribution and Negative-Reinforcement Models“ (Journal of Personality and Social Psychology, 57(2), 261–270, 1989) navrhli jinou interpretaci téhož efektu: podle jejich dat vzrušení zesiluje atraktivitu i tehdy, když člověk přesně ví, odkud vzrušení pochází, a nijak si ho nepřipisuje jinam. To podle nich mluví pro to, že vzrušení obecně zesiluje (facilituje) jakoukoliv aktuálně dostupnou reakci, ne že by šlo o chybu v kognitivním vysvětlení. Allen a kol. (1989) tedy existenci efektu nezpochybňují. Spor s nimi není o tom, jestli se vzrušení z jedné situace propisuje do hodnocení jiné věci, ale o tom, proč se to děje: jde o omyl v kognitivní interpretaci (misatribuce), nebo o přímý, nekognitivní efekt obecně zesíleného vzrušení (response facilitation)? Obě vysvětlení se pokusili spojit Craig A. Foster, Betty S. Witcher, W. Keith Campbell a Jeffrey D. Green v práci „Arousal and Attraction: Evidence for Automatic and Controlled Processes“ (Journal of Personality and Social Psychology, 74(1), 86–101, 1998). Jejich metaanalýza zjistila, že vzrušení ovlivňuje přitažlivost i tehdy, když je jeho zdroj poměrně zřejmý, a silněji, když je zdroj nejednoznačný. Podle jejich modelu vzrušení posune úsudek o přitažlivosti automaticky a člověk ho může vědomě opravit, když zdroj vzrušení zná. V jejich experimentu tuto opravu narušilo kognitivní zaneprázdnění. Jestli tento model spor uzavřel, nezjištěno. Dutton a Aron navíc fyziologické vzrušení účastníků na mostě přímo neměřili, jen ho předpokládali z výšky a nestability mostu. To je metodologické omezení patrné přímo z popisu jejich postupu v původní práci (Dutton & Aron, 1974). Tuto a další slabiny rozebrala Katarzyna Szczucka v reanalýze „Attraction at First Fright? What Dutton & Aron Really Demonstrated Almost 40 Years Ago“ (Polish Psychological Bulletin, 43(3), 191–198, 2012). Podle ní terénní studie nebyla skutečný experiment (účastníci nebyli náhodně rozděleni a vzrušení se nemanipulovalo ani neměřilo), autoři neuvedli, kolik času uplynulo mezi přechodem mostu a oslovením, a přijetí telefonního čísla se mezi skupinami statisticky významně nelišilo. Autorka uzavírá, že výsledky reanalýzy závěr Duttona a Arona nepodporují. Jak na její reanalýzu reagovala další literatura, nezjištěno.

Co z toho prakticky funguje bez ohledu na ten spor

Bez ohledu na to, jestli je vysvětlením misatribuce, nebo obecné zesílení reakce (response facilitation, Allen a kol., 1989), zůstává jádro, na kterém se obě vysvětlení shodují: nedávné tělesné vzrušení, například z cvičení nebo z poslechu nahrávky s příjemným, nebo nepříjemným obsahem (White a kol., 1981), může zesílit, jak silně člověk prožívá emoci, kterou zrovna řeší, třeba sexuální nebo citovou přitažlivost k osobě, kterou v tu chvíli potká. Podle metaanalýzy Fostera a kol. (1998) je efekt silnější, když zdroj vzrušení není zřejmý. Zillmannův přenos excitace řadí Gorn, Pham a Sin (2001) mezi atribuční vysvětlení, patří tedy na stranu misatribuce, ne k response facilitation. Jestli a v jaké míře se z tohodle mechanismu odvíjí populární rada doporučovat na první schůzky adrenalinové aktivity (horská dráha, bungee jumping, horor), nezjištěno. Nedohledal jsem konkrétní zdroj, který by takovou radu jako rozšířenou praxi dokládal; jde tedy o logické odvození z mechanismu, ne o doložené doporučení.

Kde se s tím člověk běžně setká

Mostní experiment se objevuje i mimo odborná periodika: americká vědecká publicistka Melanie Tannenbaum ho v článku „Fear and Love on a Shaky Bridge“ (Scientific American, blog PsySociety, 2014) představuje jako ukázku toho, že vzrušení umí zkreslit úsudek o atraktivitě. Jak časté je takové zpracování v populárních textech o vztazích nebo v úvodních kurzech psychologie obecně, nezjištěno. Dohledal jsem jeden konkrétní, jmenovaný příklad, ne doložený rozsah nebo frekvenci tohoto jevu v literatuře. Mimo oblast vztahů se stejný mechanismus (přenos excitace) poprvé popsal Zillmann (1971) ve výzkumu agrese. Ve výzkumu reklamy a marketingu ho zkoumali Gerald Gorn, Michel Tuan Pham a Leo Yat Ming Sin v práci „When Arousal Influences Ad Evaluation and Valence Does Not (and Vice Versa)“ (Journal of Consumer Psychology, 11(1), 43–55, 2001). Náladu účastníků navozovali předem a nezávisle na reklamě (v první studii hudbou). Ve druhé studii, kde měla reklama jasně kladný nebo záporný tón, hodnocení reklamy ovlivnila míra vzrušení z nálady, ne to, jestli byla nálada příjemná, nebo nepříjemná: při vysokém vzrušení bylo hodnocení vyhraněnější ve směru tónu reklamy. Příjemnost nálady hodnocení zabarvila jen u reklam s nejednoznačným tónem. Autoři výsledky vykládají ve prospěch Zillmannovy hypotézy přenosu excitace. Jestli se stejný mechanismus zkoumá i v behaviorální ekonomii nebo při hodnocení jiné, nesouvisející nabídky, nezjištěno.

Zdroje

1. Dutton, Donald G.; Aron, Arthur P. (1974). Some Evidence for Heightened Sexual Attraction Under Conditions of High Anxiety. Journal of Personality and Social Psychology, 30(4), 510–517. DOI 10.1037/h0037031
2. White, Gregory L.; Fishbein, Sanford; Rutstein, Jeffrey (1981). Passionate Love and the Misattribution of Arousal. Journal of Personality and Social Psychology, 41(1), 56–62. DOI 10.1037/0022-3514.41.1.56
3. Kenrick, Douglas T.; Cialdini, Robert B.; Linder, Darwyn E. (1979). Misattribution Under Fear-Producing Circumstances: Four Failures to Replicate. Personality and Social Psychology Bulletin, 5(3), 329–334. DOI 10.1177/014616727900500312
4. Allen, James B.; Kenrick, Douglas T.; Linder, Darwyn E.; McCall, Michael A. (1989). Arousal and Attraction: A Response-Facilitation Alternative to Misattribution and Negative-Reinforcement Models. Journal of Personality and Social Psychology, 57(2), 261–270. DOI 10.1037/0022-3514.57.2.261
5. Foster, Craig A.; Witcher, Betty S.; Campbell, W. Keith; Green, Jeffrey D. (1998). Arousal and Attraction: Evidence for Automatic and Controlled Processes. Journal of Personality and Social Psychology, 74(1), 86–101. DOI 10.1037/0022-3514.74.1.86
6. Szczucka, Katarzyna (2012). Attraction at First Fright? What Dutton & Aron Really Demonstrated Almost 40 Years Ago. Polish Psychological Bulletin, 43(3), 191–198. DOI 10.2478/v10059-012-0021-6
7. Zillmann, Dolf (1971). Excitation Transfer in Communication-Mediated Aggressive Behavior. Journal of Experimental Social Psychology, 7(4), 419–434. DOI 10.1016/0022-1031(71)90075-8
8. Cantor, Joanne R.; Zillmann, Dolf; Bryant, Jennings (1975). Enhancement of Experienced Sexual Arousal in Response to Erotic Stimuli Through Misattribution of Unrelated Residual Excitation. Journal of Personality and Social Psychology, 32(1), 69–75. DOI 10.1037/h0076784
9. Gorn, Gerald J.; Pham, Michel Tuan; Sin, Leo Yat Ming (2001). When Arousal Influences Ad Evaluation and Valence Does Not (and Vice Versa). Journal of Consumer Psychology, 11(1), 43–55. DOI 10.1207/15327660152054030
10. Tannenbaum, Melanie (2014). Fear and Love on a Shaky Bridge. Scientific American, blog PsySociety. Zdroj online