Stres a tělo

Hesla k tématu

• Alostatická zátěž

  Alostatická zátěž je kumulativní fyziologické „opotřebení“ organismu, které vzniká, když se tělo opakovaně nebo dlouhodobě musí aktivně přizpůsobovat zátěži (přes osu hypotalamus–hypofýza–nadledviny a autonomní nervový systém), místo aby se jen vracelo k jednomu stabilnímu klidovému bodu.

• Autonomní nervový systém (sympatikus a parasympatikus)

  Autonomní nervový systém je část nervové soustavy, která bez vědomé kontroly řídí základní tělesné funkce (tep srdce, dýchání, trávení) prostřednictvím dvou větví – sympatické (mobilizace organismu) a parasympatické (zotavení a obnova).

• Cannon-Bardova teorie emocí

  Cannon-Bardova teorie (1927) tvrdí, že tělesné vzrušení (bušení srdce, pocení) a subjektivní pocit emoce vznikají současně a na sobě nezávisle díky zpracování v mozkovém thalamu, na rozdíl od starší představy, že pocit emoce je až interpretací tělesné reakce.

• Disociace

  Narušení běžně propojeného chodu vědomí, paměti, identity nebo vnímání – od běžného „zasnění“ až po klinicky popisované stavy jako výpadek paměti nebo pocit odpojení od těla (depersonalizace) či od okolí (derealizace); pojem zavedl Pierre Janet (1889), k jeho měření slouží dotazníky, například DES (Bernstein a Putnam 1986).

• Dorzální vagový komplex

  Podle polyvagální teorie Stephena Porgese nejstarší ze tří „obvodů“ autonomního nervového systému – vychází z dorzálního motorického jádra desátého hlavového nervu (vagu), vede převážně nemyelinizovanými vlákny k orgánům pod bránicí a podle teorie se zapojuje jako poslední možnost při neodvratitelném ohrožení, kdy vede k imobilizaci, útlumu a „vypnutí“ (shutdown).

• Holmesova–Raheho škála životních změn

  Holmesova–Raheho škála životních změn je dotazník z roku 1967, který sečtením bodových vah 43 běžných životních událostí za poslední rok (narození dítěte, rozvod, úmrtí partnera apod.) odhaduje riziko zdravotních potíží z nahromaděné zátěže.

• Hyperaktivace a hypoaktivace nervového systému (hyperarousal/hypoarousal)

  Dvě protilehlé krajní zóny vychýlení fyziologické aktivace (arousal) mimo zvládnutelné pásmo tzv. okna tolerance: hyperaktivace (hyperarousal, přebuzení – panika, zahlcení, podrážděnost) a hypoaktivace (hypoarousal, útlum – ztuhlost, odpojení, pocit prázdnoty); pro klinickou praxi je rozpracovali Pat Ogden, Kekuni Minton a Clare Pain (2006) na základě okna tolerance Daniela Siegela (1999).

• Chronický stres

  Chronický stres je stav, kdy tělo čelí opakovaně se vracející nebo nepřetržitě trvající zátěži a nemá dostatek času se mezi jednotlivými zátěžovými epizodami vrátit do klidového stavu – na rozdíl od akutního stresu, který odezní v řádu hodin až dnů poté, co pominul spouštěč.

• Interocepce (A. D. Craig)

  Schopnost nervového systému registrovat a reprezentovat fyziologický stav vlastního těla (tep srdce, dech, hlad, bolest, teplo) jako základ pro to, co člověk subjektivně pociťuje jako emoci.

• Interoceptivní přesnost (Hugo Critchley, Sarah Garfinkel)

  Jedna ze tří oddělených složek interocepce: objektivně měřená schopnost přesně rozpoznat vlastní tělesné signály (typicky tep srdce), na rozdíl od toho, co si o téhle své schopnosti člověk sám myslí nebo jak je si jistý svým odhadem.

• Mindfulness (Jon Kabat-Zinn)

  Schopnost věnovat pozornost tomu, co se právě děje (v těle, v okolí i v mysli), záměrně a bez hodnocení toho, co si člověk všimne. Jako sekulární, klinicky používaný koncept ho zformuloval a popularizoval Jon Kabat-Zinn od roku 1979 na Massachusettské univerzitě, s odkazem na buddhistickou meditační praxi (pálijsky sati), ale odděleně od jejího náboženského rámce.

• Misatribuce vzrušení (Dutton a Aron, 1974)

  Misatribuce vzrušení je jev, kdy si člověk tělesné vzrušení vyvolané jednou situací (např. strachem z výšky) mylně vyloží jako vzrušení vyvolané něčím jiným, co se v tu chvíli objeví vedle toho, typicky jako silnější citový nebo sexuální zájem o přítomnou osobu.

• Neurocepce (Stephen Porges)

  Pojem Stephena Porgese pro nevědomý, automatický proces, kterým nervový systém vyhodnocuje signály bezpečí a hrozby z vlastního těla, z okolního prostředí i z interakce s druhými lidmi, a na jejich základě přepíná mezi autonomními stavy popsanými polyvagální teorií – dřív, než si to člověk vědomě uvědomí.

• Obecný adaptační syndrom

  Obecný adaptační syndrom je Selyeho popis toho, jak tělo reaguje na jakoukoli déletrvající zátěž (stresor) stejným, údajně nespecifickým třífázovým vzorcem – poplach, odpor/adaptace, vyčerpání – bez ohledu na to, co zátěž konkrétně způsobilo.

• Obranná kaskáda

  Klinický model, podle kterého tělo na ohrožení reaguje ne jednou univerzální reakcí, ale posloupností odlišných vrozených obranných reakcí (pohotovost, boj/útěk, zamrznutí, tonická/kolapsová imobilita, zotavení), jejichž nástup závisí na blízkosti a neodvratitelnosti hrozby; pro klinickou praxi ho formulovali Kasia Kozlowska a kol. (2015) na základě staršího výzkumu obranných reakcí zvířat.

• Okno tolerance

  Teoretický rámec popisující pásmo intenzity fyziologické aktivace (arousal), ve kterém člověk dokáže jasně myslet, regulovat emoce a přiměřeně reagovat; mimo tohle pásmo nastává buď hyperaktivace (hyperarousal), nebo hypoaktivace (hypoarousal). Zavedl ho psychiatr Daniel J. Siegel (1999), klinicky dál rozpracovali Pat Ogden, Kekuni Minton a Clare Pain (2006).

• Osamělost a sociální izolace jako zdravotní riziko (Cacioppo, Holt-Lunstad)

  Výzkumný program, který ukazuje, že osamělost (subjektivní pocit nedostatku vztahů) a sociální izolace (objektivně málo sociálních kontaktů) souvisí se zvýšeným rizikem nemocnosti a úmrtnosti srovnatelným s jinými uznávanými zdravotními riziky. Nejvíc je spojený se jmény Johna Cacioppa (mechanismy a teorie) a Julianne Holt-Lunstadové (velké metaanalýzy úmrtnosti).

• Polyvagální teorie (Stephen Porges)

  Teorie amerického psychofyziologa Stephena W. Porgese, podle které autonomní nervový systém reaguje na vyhodnocené nebezpečí přes hierarchii tří evolučně odlišných „obvodů“ – ventrální vagový komplex (bezpečí, sociální zapojení), sympatikus (boj nebo útěk) a dorzální vagový komplex (imobilizace, „zamrznutí“) – mezi kterými tělo přepíná na základě nevědomého vyhodnocení bezpečí („neuroception“).

• Přenos excitace (Dolf Zillmann, 1971)

  Přenos excitace je teorie, podle níž zbytkové tělesné vzrušení z jednoho podnětu (strach, cvičení, hněv) neodezní okamžitě a dál zesiluje intenzitu emoční reakce na další, i zcela nesouvisející podnět, který přijde krátce po něm.

• Psychická odolnost (resilience)

  Psychická odolnost (resilience) je schopnost nebo proces úspěšně se vyrovnávat se závažnou zátěží, traumatem nebo nepřízní osudu a udržet si přitom stabilní psychické fungování – podle převažujícího současného pojetí jde o běžný, ne vzácný nebo výjimečný jev.

• Reakce boj, nebo útěk (fight-or-flight)

  Reakce boj, nebo útěk je Cannonův popis toho, jak se tělo při vnímaném ohrožení mobilizuje přes sympatickou větev autonomního nervového systému a adrenalin do jediného stavu připravenosti buď bojovat, nebo uprchnout; dnes je kritizovaná jako zjednodušení, protože mezi další popsané reakce na ohrožení patří i zamrznutí, mdloba nebo pečující/sociální reakce.

• Schachter-Singerova teorie emocí

  Schachter-Singerova teorie (1962) tvrdí, že tělesné vzrušení samo o sobě nerozliší, o jakou emoci jde: stejný fyziologický stav (bušení srdce, pocení) člověk pojmenuje jako strach, vztek nebo radost podle toho, jak si ho kognitivně vyloží vzhledem k okolnostem.

• Social baseline theory

  Social baseline theory tvrdí, že výchozí („baseline“) nastavení lidského mozku počítá s dostupností blízkých, důvěryhodných lidí – jejich fyzická přítomnost podle teorie snižuje neurální i subjektivní odpověď na hrozbu a část zátěže za člověka „přebírá“ vztah, ne jen jeho vlastní zdroje.

• Syndrom vyhoření

  Syndrom vyhoření je stav emočního a psychického (a částečně tělesného) vyčerpání vznikající z dlouhodobého, nezvládnutého stresu, typicky v práci – popisuje se jako tři propojené složky: vyčerpání, odtažitost/cynismus k práci a lidem kolem a snížený pocit vlastní výkonnosti.

• Tonická imobilita

  Reflexní stav hluboké tělesné nehybnosti, který podle evolučního rámce Gordona Gallupa a Jacka Masera (1977) nastává při kombinaci extrémního, neodvratitelného ohrožení a pocitu fyzického spoutání nebo nemožnosti uniknout; u lidí se teorie uplatňuje především na reakce obětí sexuálního napadení.

• Vagální tonus (tonus vagu)

  Míra toho, jak silně a pohotově desátý hlavový nerv (bloudivý nerv, nervus vagus) v klidu brzdí srdeční tep a ovlivňuje činnost útrobních orgánů; v praxi se nejčastěji měří nepřímo přes kolísání srdečního tepu s dechem (respirační sinusová arytmie, RSA) jako součást variability srdeční frekvence (HRV).

• Ventrální vagový komplex (systém sociálního zapojení)

  Podle polyvagální teorie Stephena Porgese nejnovější, u savců se vyskytující větev desátého hlavového nervu (myelinizovaný vagus vycházející z nucleus ambiguus), která v klidovém, bezpečném stavu brzdí poplachové reakce těla a společně s dalšími hlavovými nervy umožňuje mimiku, naslouchání a tón hlasu – tedy to, co Porges nazývá systémem sociálního zapojení.

• Yerkesův–Dodsonův zákon

  Yerkesův–Dodsonův zákon popisuje vztah mezi mírou fyziologické aktivace (arousal) a výkonem jako obrácené písmeno U – výkon s rostoucí aktivací nejprve stoupá, ale po překročení určité míry klesá; vychází z experimentu na myších z roku 1908 a jeho platnost pro lidský výkon je dnes mezi psychology diskutovaná.