Reakce boj, nebo útěk (fight-or-flight)

Co to tvrdí

Když tělo vyhodnotí něco jako ohrožení, nerozhoduje se o reakci úkol od úkolu – naskočí jeden společný, předpřipravený balíček změn: zrychlí se srdce, stoupne krevní tlak, krev se přesune ze zažívacího traktu do velkých svalů, zornice se rozšíří, utlumí se trávení a do krve se vyplaví adrenalin z nadledvin. Cannonovo tvrzení je, že tohle všechno dělá jeden a tentýž mechanismus – souhra sympatické větve autonomního nervového systému s adrenalinem – a že jeho smyslem je připravit organismus na jednu ze dvou možností: utkat se s hrozbou, nebo před ní uprchnout. Odtud lidové spojení „bojuj, nebo uteč“.

Kdo to formuloval a kdy

Formuloval to americký fyziolog Walter B. Cannon, profesor na Harvardu, v knize Bodily Changes in Pain, Hunger, Fear, and Rage (D. Appleton and Company, 1915). V ní popsal, jak se při silném vzrušení (strach, hněv) sympatická větev nervové soustavy spojuje s vyplavováním adrenalinu do jednoho „sympatiko-adrenálního“ mechanismu mobilizace. Zda už v textu z roku 1915 použil přesně dnešní anglické spojení „fight or flight“, nebo jen blízkou formulaci (některé druhotné prameny citují z téhož vydání obrat „the necessities of fighting or flight“) – to tato rešerše nedohledala s jistotou v primárním textu; nezjištěno, jde ale nesporně o Cannonovu knihu z roku 1915, kde se koncept poprvé objevuje v této podobě.

Co je z toho doložené

Že se při akutním vnímaném ohrožení skutečně aktivuje sympatická větev autonomního nervového systému spolu s vyplavením katecholaminů (adrenalin, noradrenalin) a že to vede k měřitelným změnám – zrychlenému tepu, zvýšenému krevnímu tlaku, přesunu krevního průtoku do kosterního svalstva – patří k dlouhodobě doloženým poznatkům fyziologie; podrobnosti mechanismu jsou shrnuté už v hesle o autonomním nervovém systému. Cannonův konkrétní přínos – že jde o jeden integrovaný mechanismus, ne o souhrn náhodných, nesouvisejících tělesných reakcí – označuje přehledová kapitola R. McCartyho (2016) v příručce Handbook of Stress za základní kámen výzkumu stresu. Tatáž kapitola upozorňuje i na místo, kde Cannon neměl pravdu: sympatické nervy a dřeň nadledvin pokládal za jeden celek s adrenalinem jako poslem a nerozpoznal, že sympatická nervová zakončení předávají signál noradrenalinem.

Co je sporné a kým jmenovitě

Sporný není mechanismus samotný, ale Cannonovo rámování reakce jako binární volba mezi dvěma možnostmi. H. Stefan Bracha v práci „Freeze, Flight, Fight, Fright, Faint: Adaptationist Perspectives on the Acute Stress Response Spectrum“ (CNS Spectrums, 2004) a v krátkém článku „Does 'Fight or Flight' Need Updating?“ (Psychosomatics, 2004), který napsal spolu s Tylerem C. Ralstonem, Jennifer M. Matsukawou, Andrew E. Williamsem a Adamem S. Brachou, argumentuje, že fráze „fight or flight“ nereflektuje poznatky o lidské akutní stresové reakci nashromážděné od chvíle, kdy byla razena, a navrhuje širší posloupnost pěti reakcí – zamrznutí, útěk, boj, zděšení, mdloba – jako přesnější popis toho, co lidé při ohrožení skutečně dělají (mdlobu popisuje jako reakci specifickou pro člověka, vázanou na fobii z krve/zranění/injekce, ne jako obecnou savčí obranu). Druhý jmenovaný spor otevřela Shelley E. Taylor s kolegy v práci „Biobehavioral Responses to Stress in Females: Tend-and-Befriend, Not Fight-or-Flight“ (Psychological Review, 2000): podle ní byl výzkum, na kterém je fight-or-flight postavený, z drtivé většiny prováděn na mužích a samcích potkanů (před rokem 1995 tvořily ženy jen asi 17 % účastnic laboratorních studií fyziologické stresové reakce), a u žen se navíc často vyskytuje chováním odlišný, doplňkový vzorec – péče o potomstvo a budování ochranných sociálních vazeb („tend-and-befriend“). Taylor to prezentuje jako doplnění Cannonova mechanismu o další běžný projev, ne jako jeho vyvrácení. Volněji související je i Selyeho obecný adaptační syndrom: Hans Selye v dopise do časopisu Nature (1936) popsal třífázový nespecifický vzorec reakce organismu na různé škodlivé podněty, jehož první fází je poplachová reakce. Cannona v tomto dopise podle dostupných shrnutí nejmenuje (plné znění tato rešerše neověřila); spojení poplachové fáze s Cannonovou akutní reakcí je výklad tohoto hesla, ne Selyeho tvrzení. V tomto výkladu Selyeho model Cannonův popis věcně nevyvrací, ale zasazuje ho jako jednu časovou fázi delšího procesu.

Co z toho prakticky funguje bez ohledu na ten spor

Ať se akutní reakce na ohrožení popíše jako binární volba (boj/útěk), pětičlenná posloupnost (Bracha), nebo širší vzorec včetně tend-and-befriend (Taylor), zůstává jeden praktický fakt: vnímané ohrožení spouští sympatickou aktivaci – zrychlený tep, svalové napětí, zúžené pozorování – kterou lze na sobě rozpoznat. Systematický přehled Zaccaro a kol. (2018) spojuje pomalé dýchání se známkami vyšší aktivity parasympatické větve (vyšší variabilita srdečního tepu) a s nižším pociťovaným vzrušením a úzkostí; autoři ale upozorňují, že zahrnutých 15 studií je metodicky nejednotných a žádná z nich nebyla randomizovaná kontrolovaná (viz též autonomní nervový systém). Neplatí přitom, že by všechny varianty reakce měly stejný tělesný základ: zamrznutí podle přehledu Karin Roelofs (2017) provází zpomalení srdce řízené parasympatickou větví, které autorka popisuje jako „parasympatickou brzdu“ pohybového systému, a mdlobu ze strachu u fobie z krve, zranění a injekce popisuje Bracha (2004) jako samostatnou reakci odlišnou od boje a útěku. Jaký tělesný základ má vzorec tend-and-befriend ve srovnání se sympatickou mobilizací, tato rešerše neověřila (nezjištěno).

Kde se s tím člověk běžně setká

Spojení „fight or flight“ dnes patří k nejrozšířenějším populárně-psychologickým výrazům – objevuje se v kurzech zvládání stresu, v literatuře o traumatu, v popisech trémy a panické reakce i v marketingu wellness produktů. Často se zaměňuje nebo slévá s příbuznými, ale odlišnými koncepty – s Yerkesovým–Dodsonovým zákonem o vztahu aktivace a výkonu, s novější polyvagální teorií, jejíž stav důkazů popisuje samostatné heslo, nebo s rozšířeným lidovým dodatkem „fight, flight, or freeze“, který již částečně odráží kritiku zmíněnou výše.

Zdroje

1. Cannon, Walter B. (1915). Bodily Changes in Pain, Hunger, Fear, and Rage. D. Appleton and Company (podtitul: An Account of Recent Researches into the Function of Emotional Excitement). Zdroj online
2. McCarty, R. (2016). The Fight-or-Flight Response: A Cornerstone of Stress Research. In: G. Fink (ed.), Stress: Concepts, Cognition, Emotion, and Behavior (Handbook of Stress, Vol. 1), Academic Press/Elsevier, s. 33–37 (údaje ověřeny v Crossref, obsah podle abstraktu, přístup 2026-11-08). DOI 10.1016/B978-0-12-800951-2.00004-2
3. Bracha, H. Stefan (2004). Freeze, Flight, Fight, Fright, Faint: Adaptationist Perspectives on the Acute Stress Response Spectrum. CNS Spectrums, 9(9), 679–685 (údaje ověřeny v Crossref, přístup 2026-11-08). DOI 10.1017/S1092852900001954
4. Bracha, H. Stefan; Ralston, Tyler C.; Matsukawa, Jennifer M.; Williams, Andrew E.; Bracha, Adam S. (2004). Does 'Fight or Flight' Need Updating?. Psychosomatics, 45(5), 448–449 (údaje ověřeny v Crossref, přístup 2026-11-08). DOI 10.1176/appi.psy.45.5.448
5. Taylor, Shelley E.; Klein, Laura Cousino; Lewis, Brian P.; Gruenewald, Tara L.; Gurung, Regan A. R.; Updegraff, John A. (2000). Biobehavioral Responses to Stress in Females: Tend-and-Befriend, Not Fight-or-Flight. Psychological Review, 107(3), 411–429. DOI 10.1037/0033-295X.107.3.411
6. Selye, Hans (1936). A Syndrome produced by Diverse Nocuous Agents. Nature, 138, 32 (plný text za paywallem, neověřen; obsah podle dostupných shrnutí, přístup 2026-11-08). DOI 10.1038/138032a0
7. Roelofs, Karin (2017). Freeze for action: neurobiological mechanisms in animal and human freezing. Philosophical Transactions of the Royal Society B, 372(1718), 20160206 (abstrakt přes Europe PMC, přístup 2026-11-08). DOI 10.1098/rstb.2016.0206
8. Zaccaro, Andrea; Piarulli, Andrea; Laurino, Marco; Garbella, Erika; Menicucci, Danilo; Neri, Bruno; Gemignani, Angelo (2018). How Breath-Control Can Change Your Life: A Systematic Review on Psycho-Physiological Correlates of Slow Breathing. Frontiers in Human Neuroscience, 12, 353 (přístup 2026-11-08). DOI 10.3389/fnhum.2018.00353