Psychická odolnost (resilience)

Co to tvrdí

Psychická odolnost (anglicky resilience) znamená, že se člověk dokáže vyrovnat s vážnou zátěží – ztrátou, traumatem, chudobou, nemocí, přírodní katastrofou – a přitom si udržet v zásadě zdravé fungování, aniž by u něj zátěž způsobila trvalé poškození. Důležitý posun v chápání pojmu, který dnes převažuje v odborné literatuře: odolnost není vzácná, výjimečná vlastnost „hrdinů“, kterou má jen málokdo, ale běžný výsledek fungování obyčejných adaptačních systémů člověka – vztahů s blízkými lidmi, schopnosti řešit problémy, regulovat emoce, mít smysl a fungující komunitu kolem sebe. Odolnost se navíc nechápe jako pevná osobnostní vlastnost, kterou člověk buď má, nebo nemá, ale jako proces a výsledek, který se mění podle situace a zdrojů a podpory, které má člověk zrovna k dispozici.

Kdo to formuloval a kdy

Kořeny výzkumu sahají k dětské psychiatrii a vývojové psychologii 70. let, konkrétně k práci amerického psychologa Normana Garmezyho, který se od studia rizika schizofrenie přesunul k výzkumu dětí vyrůstajících v nepříznivých podmínkách a položil základy pozdějšího výzkumu odolnosti; viz jeho článek „Vulnerability research and the issue of primary prevention“ (American Journal of Orthopsychiatry, 41(1), 101–116, 1971). Jednu konkrétní prvotní „zakládající“ práci celého oboru, od níž by šlo vše odvozovat, se v rešerši nepodařilo jednoznačně určit (nezjištěno). Zásadní empirickou oporu dal dlouhodobý Kauaiský longitudinální výzkum americké vývojové psycholožky Emmy E. Wernerové a Ruth S. Smithové, které sledovaly všechny děti narozené roku 1955 na havajském ostrově Kauai od narození do 32 let věku (Werner, „Risk, resilience, and recovery: Perspectives from the Kauai Longitudinal Study“, Development and Psychopathology, 5(4), 503–515, 1993); výsledky shrnuly v knize „Overcoming the Odds: High Risk Children from Birth to Adulthood“ (Cornell University Press, 1992). Podle knihy se zhruba třetina dětí, které vyrůstaly s vysokým rizikem (chudoba, rodinná nestabilita, komplikace kolem porodu), vyvinula v kompetentní dospělé už do 18 let (podle shrnutí knihy v Education Week, Viadero, 1995). Řada dalších, kteří měli v dospívání potíže, se zotavila později, takže podle Wernerové (1993) se do 32 let stala kompetentními dospělými většina vysoce rizikových lidí ze studie. Teoretické shrnutí, které z pojmu udělalo ústřední téma vývojové psychologie, napsala Ann S. Masten v článku „Ordinary magic: Resilience processes in development“ (American Psychologist, 56(3), 227–238, 2001) – odtud i časté označení odolnosti jako „obyčejné magie“: nejde o nic vzácného, ale o výsledek běžně fungujících ochranných systémů. Na dospělé a na reakce po konkrétní potenciálně traumatické události (úmrtí blízkého, násilí, katastrofa) pojem rozšířil americký klinický psycholog George A. Bonanno v článku „Loss, Trauma, and Human Resilience“ (American Psychologist, 59(1), 20–28, 2004).

Co je z toho doložené

Kauaiská studie Wernerové a Smithové doložila na reálné populaci, sledované tři desetiletí, že většina dětí vyrůstajících ve vysoce rizikových podmínkách (chudoba, perinatální komplikace, rodinná nestabilita) se do 32 let vyvinula v kompetentní dospělé (Werner, 1993), i když už v dětství a dospívání to platilo jen zhruba pro třetinu z nich – odolnost tedy není v populaci ojedinělá výjimka. Masten (2001) na základě tehdejšího stavu výzkumu shrnula, že odolné výsledky se opakovaně pojí s obyčejnými, širokospektrými ochrannými faktory (fungující vztah aspoň s jedním pečujícím dospělým, kognitivní schopnosti, schopnost sebeřízení, motivace, fungující komunita/škola) – ne s jednou konkrétní vzácnou vlastností. Bonanno (2004) na datech z několika longitudinálních studií reakcí na truchlení a potenciálně traumatické události ukázal, že se u části lidí po takové události objeví jen krátké narušení, po kterém se vrátí ke stabilnímu zdravému fungování – označil to jako samostatnou „trajektorii odolnosti“, odlišnou od trajektorie postupného zotavení. Přehledová statistická analýza Galatzer-Levyho, Huang a Bonanna nad 54 studiemi (Clinical Psychology Review, 63, 41–55, 2018) pak napříč populacemi vystavenými potenciálně traumatické události našla trajektorii odolnosti jako v průměru nejčastější vzorec (kolem 66 % případů), před postupným zotavením (kolem 21 %) a chronickým narušením (kolem 11 %).

Co je sporné a kým jmenovitě

Samotná metoda, kterou se „podíl odolných lidí“ v populaci počítá, je sporná. Frank J. Infurna a Suniya S. Luthar v článku „Resilience to Major Life Stressors Is Not as Common as Thought“ (Perspectives on Psychological Science, 11(2), 175–194, 2016) přepočítali obdobná longitudinální data (ovdovění, rozvod, nezaměstnanost) pomocí statistického modelu růstových tříd (growth mixture model, tedy metody, která sama rozdělí lidi do skupin podle toho, jak se jejich potíže v čase vyvíjejí), ale s jinak nastavenými vstupními předpoklady než v původních studiích – a při uvolnění dvou konkrétních metodologických předpokladů jim vyšla „odolná“ skupina naopak jako nejméně častá, ne nejčastější. Jinými slovy: podle nich stejná data mohou vyjít buď jako „odolnost je běžná“, nebo jako „odolnost je vzácná“, podle toho, jaké statistické volby výzkumník udělá – což zpochybňuje jistotu samotného čísla, ne jen jeho interpretaci. Ještě dříve napadli definiční jasnost pojmu Suniya S. Luthar, Dante Cicchetti a Bronwyn Becker v článku „The construct of resilience: A critical evaluation and guidelines for future work“ (Child Development, 71(3), 543–562, 2000): podle nich se v literatuře „odolnost“ používá nejednotně – jako vlastnost osoby, jako proces i jako výsledek –, což ztěžuje srovnání studií mezi sebou. Samostatně je sporné i to, zda konkrétní tělesné ukazatele používané jako „fyziologická opora“ odolnosti odolnost skutečně vysvětlují. Týká se to hlavně vagálního tonu, který Stephen W. Porges navrhl jako fyziologický ukazatel zranitelnosti vůči stresu („Vagal tone: A physiologic marker of stress vulnerability“, Pediatrics, 90(3 Pt 2), 498–504, 1992). Paul Grossman v článku „Fundamental challenges and likely refutations of the five basic premises of the polyvagal theory“ (Biological Psychology, 180, článek 108589, 2023) namítá, že respirační sinusová arytmie (kolísání tepu s dechem), ze které se vagální tonus obvykle odvozuje, není totéž co vagální tonus, a základní předpoklady polyvagální teorie považuje za neudržitelné nebo vysoce nepravděpodobné. Tím je nejisté i to, co přesně by vagální tonus jako ukazatel odolnosti měřil.

Co z toho prakticky funguje bez ohledu na ten spor

Bez ohledu na přesný podíl „odolných“ lidí v populaci je napříč studiemi opakovaně doložené, že konkrétní, posilovatelné faktory zvyšují šanci na zvládnutí zátěže: aspoň jeden stabilní, podporující vztah s blízkým člověkem, schopnost regulovat emoce, řešit problémy a udržet si pocit smysluplnosti a kontroly nad vlastním životem. To jsou přesně ty ochranné faktory, které popsaly Wernerová a Smithová i Masten – a shodují se na nich i autoři, kteří se neshodnou na tom, jak přesně odolnost měřit nebo jak časté je zotavení beze změny. Prakticky to znamená, že posilování sociální podpory a dovedností zvládání zátěže (podobně jako u chronického stresu nebo alostatické zátěže) a schopnosti vidět obtíže jako zvládnutelné – blízké tomu, co popisuje růstové nastavení mysli – má doloženou oporu bez ohledu na nevyřešený spor o přesná čísla prevalence.

Kde se s tím člověk běžně setká

S pojmem psychická odolnost / resilience se člověk nejčastěji setká v populárních textech o zvládání stresu, ve firemním „wellbeing“ a koučovacím prostředí jako žádoucí měkká dovednost, ve školství a sociální práci (podpora ohrožených dětí) a v traumaterapii a krizové intervenci, kde se používá k popisu toho, proč část lidí po těžké události nerozvine dlouhodobé potíže. Objevuje se i v popularizační literatuře o traumatu a vztahové vazbě, například v knize Bruce D. Perryho a Oprah Winfreyové „What Happened to You? Conversations on Trauma, Resilience, and Healing“ (Flatiron Books, 2021; český překlad nezjištěno) – zmíněné i v hesle o neurosekvenčním modelu v jiné souvislosti. V odborné psychologii je to dnes etablovaný, ale metodologicky stále diskutovaný konstrukt napříč vývojovou, klinickou i pozitivní psychologií.

Zdroje

1. Garmezy, Norman (1971). Vulnerability research and the issue of primary prevention. American Journal of Orthopsychiatry, 41(1), 101–116.
2. Masten, Ann S. (2001). Ordinary magic: Resilience processes in development. American Psychologist, 56(3), 227–238. DOI 10.1037/0003-066X.56.3.227
3. Werner, Emmy E.; Smith, Ruth S. (1992). Overcoming the Odds: High Risk Children from Birth to Adulthood. Cornell University Press.
4. Werner, Emmy E. (1993). Risk, resilience, and recovery: Perspectives from the Kauai Longitudinal Study. Development and Psychopathology, 5(4), 503–515 (abstrakt ověřen 2026-11-08). DOI 10.1017/S095457940000612X
5. Viadero, Debra (1995). Beating the Odds. Education Week, 29. 3. 1995 (shrnutí knihy Werner a Smith 1992, přístup 2026-11-08). Zdroj online
6. Bonanno, George A. (2004). Loss, Trauma, and Human Resilience: Have We Underestimated the Human Capacity to Thrive After Extremely Aversive Events?. American Psychologist, 59(1), 20–28. DOI 10.1037/0003-066X.59.1.20
7. Infurna, Frank J.; Luthar, Suniya S. (2016). Resilience to Major Life Stressors Is Not as Common as Thought. Perspectives on Psychological Science, 11(2), 175–194. DOI 10.1177/1745691615621271
8. Galatzer-Levy, Isaac R.; Huang, Sandy H.; Bonanno, George A. (2018). Trajectories of resilience and dysfunction following potential trauma: A review and statistical evaluation. Clinical Psychology Review, 63, 41–55. DOI 10.1016/j.cpr.2018.05.008
9. Luthar, Suniya S.; Cicchetti, Dante; Becker, Bronwyn (2000). The construct of resilience: A critical evaluation and guidelines for future work. Child Development, 71(3), 543–562. DOI 10.1111/1467-8624.00164
10. Porges, Stephen W. (1992). Vagal tone: A physiologic marker of stress vulnerability. Pediatrics, 90(3 Pt 2), 498–504. Zdroj online
11. Grossman, Paul (2023). Fundamental challenges and likely refutations of the five basic premises of the polyvagal theory. Biological Psychology, 180, článek 108589 (ověřeno přes Europe PMC 2026-11-08). DOI 10.1016/j.biopsycho.2023.108589
12. Perry, Bruce D.; Winfrey, Oprah (2021). What Happened to You? Conversations on Trauma, Resilience, and Healing. Flatiron Books.