Hyperaktivace a hypoaktivace nervového systému (hyperarousal/hypoarousal)

Co to tvrdí

Lidský nervový systém má podle tohoto rámce určité pásmo intenzity vzrušení (arousal), ve kterém člověk dokáže jasně myslet, cítit a přiměřeně reagovat – tomuto pásmu se říká okno tolerance. Hyperaktivace (hyperarousal) a hypoaktivace (hypoarousal) jsou názvy pro dva protilehlé směry, kterými se tělo může vychýlit mimo tohle pásmo, když je zátěž nebo pocit ohrožení příliš velký. Při hyperaktivaci je tělo „přebuzené“: zrychlený tep a dech, pocit zahlcení nebo panice, podrážděnost, přehnaná ostražitost, neschopnost se soustředit nebo zpomalit. Při hypoaktivaci je to naopak: zpomalený tep, pocit prázdnoty nebo odpojení od těla a emocí, ztuhlost, neschopnost se pohnout nebo promluvit, pocit bezmoci nebo studu. Jde o popis dvou odlišných směrů dysregulace, ne o jeden jev – člověk se může v průběhu dne nebo i jedné situace přesouvat z jednoho extrému do druhého.

Kdo to formuloval a kdy

Pásmo „okno tolerance“, do kterého hyperaktivace a hypoaktivace spadají jako jeho dvě vnější zóny, poprvé popsal americký psychiatr Daniel J. Siegel v knize The Developing Mind (Guilford Press, 1999). Konkrétně hyperarousal a hypoarousal jako dvě pojmenované, klinicky rozlišitelné zóny mimo tohle okno podrobně rozpracovali psychoterapeutka Pat Ogden, Kekuni Minton a Clare Pain v knize Trauma and the Body: A Sensorimotor Approach to Psychotherapy (W. W. Norton & Company, 2006), konkrétně v kapitole 2 s názvem „Window of tolerance: the capacity for modulating arousal“ – tahle kniha je dodnes standardní referencí pro sensorimotorickou psychoterapii. Samostatně a dřív se pojem „hyperarousal“ ustálil i v klinických kritériích posttraumatické stresové poruchy (PTSD): DSM-IV (American Psychiatric Association, 1994) měl mezi třemi skupinami příznaků PTSD kritérium D, nadepsané „Persistent symptoms of increased arousal (not present before the trauma)“ – v klinické literatuře se tahle skupina příznaků běžně shrnovala pod název „hyperarousal cluster“, i když přesné znění, zda samo DSM-IV slovo „hyperarousal“ používalo přímo v textu kritéria, se v rámci rešerše nepodařilo ověřit s jistotou – nezjištěno. V DSM-5 (American Psychiatric Association, 2013) bylo kritérium přejmenováno na „Marked alterations in arousal and reactivity“, ale „hyperarousal“ se v odborné i populární literatuře dál běžně používá jako jeho neformální název.

Co je z toho doložené

Jednotlivé fyziologické složky hyperaktivace – zvýšená srdeční frekvence, zvýšená kožní vodivost, zesílená úlekové reakce („startle response“) – jsou samostatně dobře doložené jako část obecné poplachové/stresové reakce těla a jsou standardní součástí klinických kritérií PTSD v DSM. Co ale podle novější studie neplatí, je představa „hyperarousal“ jako jediného, jednotného jevu: Bresser a kol. (2026, EClinicalMedicine) ve validační studii se stovkami účastníků (napříč nespavostí, úzkostnými poruchami, depresí, PTSD a ADHD) ukázali, že se to, čemu se běžně říká „hyperarousal“, při faktorové analýze rozpadá na sedm odlišitelných dimenzí (úzkostná, somatická, senzitivní, spánková, podrážděná, ostražitá a sudomotorická) – k jejich měření vyvinuli a validovali nový 27položkový dotazník (Transdiagnostic Hyperarousal Dimensions Questionnaire, THDQ) s dobrými psychometrickými vlastnostmi (CFI 0,92; RMSEA 0,05; Cronbachovo alfa 0,90). Jinak řečeno: že lidé v zátěži fyziologicky „přebuzují“, je doložené; že je to jeden jednotný konstrukt, a ne sedm různých, podle týmu kolem Van Somerena nejspíš není.

Co je sporné a kým jmenovitě

Sporné jsou dvě odlišné věci. Zaprvé konkrétně vazba hypoaktivace na disociaci: Sarah Beutler a kol. (2022, European Journal of Psychotraumatology, systematický přehled 28 studií s celkem 1300 účastníky) nenašli konzistentní fyziologický podpis, který by podpořil často opakované tvrzení, že se peritraumatická nebo posttraumatická disociace pojí právě se sníženou fyziologickou aktivací (hypoarousal) – podle jejich závěru evidence pro tohle spojení není robustní, napříč studiemi se psychofyziologické nálezy neshodují. Zadruhé je sporný samotný rámec „okna tolerance“, jehož jsou hyperaktivace a hypoaktivace dvěma krajními zónami: jde primárně o klinicky užitečnou metaforu bez vlastního, dlouho zavedeného výzkumného programu (viz heslo okno tolerance) – první pokus měřit „okno tolerance“ kvantitativně v běžném životě provedl Jerôme S. A. Löffel v bakalářské práci „Measuring the Window of Tolerance in Student's Daily Life: Integrating Core Affect and Body Awareness“ (University of Twente, 2022), a to na neklinickém vzorku studentů, ne na klinické populaci, u které se koncept primárně používá.

Co z toho prakticky funguje bez ohledu na ten spor

Bez ohledu na to, jestli je „hyperarousal“ jeden konstrukt nebo sedm odlišných dimenzí (viz Bresser a kol. výše), a bez ohledu na nejistou vazbu hypoaktivace na disociaci, zůstává prakticky použitelné samotné základní rozlišení dvou směrů vychýlení – „příliš mnoho“ aktivace oproti „příliš málo“ – jako jednoduchý, nehodnotící popis toho, co se v těle děje, a jako vodítko k tomu, jaký typ zásahu dává smysl zkoušet: u hyperaktivace obvykle zklidnění a zpomalení (dýchání, uzemnění), u hypoaktivace naopak mírná, postupná aktivace a návrat kontaktu se smysly a tělem. Přesně k tomuhle praktickému účelu – ne jako ověřená teorie, ale jako klinicky použitelná mapa – rozlišení zavedli Ogden, Minton a Pain (2006), a funguje to jako orientační pomůcka bez ohledu na to, jak se časem ukáže vnitřní struktura konceptu.

Kde se s tím člověk běžně setká

S pojmy hyperaktivace/hypoaktivace (hyperarousal/hypoarousal) se člověk nejčastěji setká v traumaterapii a somaticky orientovaných přístupech, typicky společně s pojmy okno tolerance, polyvagální teorie, dorzální vagový komplex, obranná kaskáda a tonická imobilita. V klinickém kontextu, při posuzování PTSD, se s hyperarousal setká jako s jedním z příznakových okruhů PTSD podle DSM. V populárně-psychologických textech o „regulaci nervového systému“ nebo „seberegulaci“ se oba pojmy často zjednodušeně popisují jako „červená zóna“ (hyperaktivace) a „modrá/šedá zóna“ (hypoaktivace) vedle „zelené zóny“ zvládnutelného okna tolerance uprostřed.

Zdroje

1. Siegel, Daniel J. (1999). The Developing Mind: Toward a Neurobiology of Interpersonal Experience. Guilford Press, New York (první vydání). Zdroj online
2. Ogden, Pat; Minton, Kekuni; Pain, Clare (2006). Trauma and the Body: A Sensorimotor Approach to Psychotherapy. W. W. Norton & Company, kapitola 2: "Window of tolerance: the capacity for modulating arousal".
3. American Psychiatric Association (1994). Diagnostic and Statistical Manual of Mental Disorders, 4th edition (DSM-IV). American Psychiatric Association.
4. American Psychiatric Association (2013). Diagnostic and Statistical Manual of Mental Disorders, 5th edition (DSM-5). American Psychiatric Publishing.
5. Bresser, T.; de Lange, S. C.; Rösler, L.; Blanken, T. F.; van der Sluis, S.; Van Someren, E. J. W. (2026). Hyperarousal transdiagnostically dissected: different dimensions characterize mood, anxiety, insomnia, posttraumatic stress and attention deficit hyperactivity disorders. EClinicalMedicine. DOI 10.1016/j.eclinm.2026.103810
6. Neuroscience News (2026). Zpráva o studii Bresser a kol. (2026) s přetištěným abstraktem (přesný název článku nezjištěn). neurosciencenews.com; obsahuje znění abstraktu včetně hodnot CFI = 0.92, RMSEA = 0.05, Cronbach's alpha = 0.90 a vzorků 467 a 592 účastníků; přístup 2026-11-08. Zdroj online
7. Beutler, Sarah; Mertens, Yoki L.; Ladner, Liliana; Schellong, Julia; Croy, Ilona; Daniels, Judith K. (2022). Trauma-related dissociation and the autonomic nervous system: a systematic literature review of psychophysiological correlates of dissociative experiencing in PTSD patients. European Journal of Psychotraumatology, 13(2), článek 2132599. DOI 10.1080/20008066.2022.2132599
8. Löffel, Jerôme S. A. (2022). Measuring the Window of Tolerance in Student's Daily Life: Integrating Core Affect and Body Awareness. Bakalářská práce, University of Twente (Enschede); citována jako takováto bakalářská práce i v recenzovaném článku Dramatherapy (2025, DOI 10.1386/dj_00055_1), autorský primární záznam na essay.utwente.nl nebyl v rámci rešerše strojově dostupný (stránka vrací jen název kolekce bez vykresleného obsahu) – rok, autor a název potvrzeny shodně dvěma nezávislými vyhledáváními, ne přímým přečtením stránky. Zdroj online