Autonomní a kontrolovaná motivace

Co to tvrdí

Rozlišení autonomní a kontrolované motivace pochází z Organismic Integration Theory (OIT), dílčí teorie uvnitř teorie sebeurčení (Self-Determination Theory, SDT). Ta říká, že motivace k nějakému chování není jen otázka „chci to dělat sám“ versus „dělám to, protože musím“. Je to kontinuum, žebřík s několika stupni mezi tím. Na jednom konci stojí úplná absence motivace (amotivace: člověk vůbec neví, proč by to měl dělat). Pak následuje externí regulace: dělám to čistě pro odměnu nebo abych se vyhnul trestu, kontrolu drží někdo jiný. Dál introjikovaná regulace: tlak už je zvnitřněný, ale stále to necítím jako svoje, dělám to, abych se nestyděl, abych si zasloužil souhlas, nebo abych se vyhnul pocitu viny. Teprve odtud začíná autonomní strana žebříku. Identifikovaná regulace: osobně vidím, proč má činnost smysl, i když mě nijak extra nebaví. Integrovaná regulace: činnost je plně sladěná s tím, kým jsem a čemu věřím. A na druhém konci intrinsická motivace: dělám to čistě pro potěšení ze samotné činnosti. Externí a introjikovaná regulace se souhrnně nazývají kontrolovaná motivace, identifikovaná, integrovaná a intrinsická motivace autonomní motivace. Klíčové praktické tvrzení teorie: kontrolovaná motivace umí vynutit krátkodobou poslušnost, ale je slabým nebo nespolehlivým předpokladem toho, že člověk v chování vydrží, jakmile vnější dohled nebo nátlak zmizí, zatímco autonomní motivace dlouhodobé udržení chování predikuje lépe.

Kdo to formuloval a kdy

Teorii jako dílčí součást SDT formulovali Edward L. Deci a Richard M. Ryan v knize Intrinsic Motivation and Self-Determination in Human Behavior (Deci & Ryan, 1985). Metodiku, jak jednotlivé stupně kontinua empiricky rozlišit u konkrétních lidí (přes to, kde člověk sám cítí „příčinu“ svého jednání, anglicky perceived locus of causality), vypracovali Richard M. Ryan a James P. Connell v článku „Perceived locus of causality and internalization: Examining reasons for acting in two domains“ (Ryan & Connell, 1989, Journal of Personality and Social Psychology). Na dětech v něm zkoumali důvody jednání ve dvou oblastech: u školního výkonu čtyři kategorie (externí, introjikovaná, identifikovaná, intrinsická), u prosociálního chování tři (externí, introjikovaná, identifikovaná, bez intrinsické). Často citované shrnutí celého kontinua včetně integrované regulace podali Ryan & Deci v článku „Self-determination theory and the facilitation of intrinsic motivation, social development, and well-being“ (American Psychologist, 2000).

Co je z toho doložené

Metaanalýza Ng a kol. (2012) nad 184 nezávislými datovými soubory ukazuje, že u lidí v léčbě souvisí míra autonomní (vs. kontrolované) motivace s naplněním psychologických potřeb a s lepšími zdravotními výsledky. Konkrétní, dlouhodobě sledovaný příklad: Williams, Grow, Freedman, Ryan & Deci (1996) u 128 lidí v šestiměsíčním programu na hubnutí s 23měsíčním sledováním po jeho konci zjistili, že lidé s autonomnější motivací k hubnutí docházeli pravidelněji, zhubli během programu víc a drželi si úbytek váhy lépe i po 23 měsících. Na úrovni samotné struktury kontinua (jde-li skutečně o žebřík stupňů v předpokládaném pořadí, ne jen o volnou sbírku kategorií) přinesla nejsilnější doklad rozsáhlá metaanalýza Howard, Gagné & Bureau (2017, Psychological Bulletin) nad 486 nezávislými vzorky a víc než 205 000 účastníky, kteří vyplnili jeden ze 13 standardizovaných dotazníků motivace: regulační stupně se napříč oblastmi a dotazníky řadily v předpokládaném pořadí, což celkově podporuje myšlenku kontinua.

Co je sporné a kým jmenovitě

Jmenovitý, přímo adresovaný spor existuje o to, jestli je kontinuum skutečně kontinuum ve striktním statistickém smyslu, nebo spíš soubor kvalitativně odlišných kategorií, které se jen nahodile podobají pořadí. Emanuela Chemolli a Marylène Gagné v práci „Evidence Against the Continuum Structure Underlying Motivation Measures Derived From Self-Determination Theory“ (Chemolli & Gagné, 2014, Psychological Assessment) použily Raschovu analýzu (statistickou metodu, která ověřuje, jestli položky dotazníku měří jednu společnou vlastnost seřaditelnou od méně po více) na dvě hlavně užívané SDT škály (Multidimensional Work Motivation Scale a Academic Motivation Scale) a nenašly pro kontinuovou strukturu podporu. Podle nich je tím zpochybněný i běžně používaný souhrnný ukazatel „Relative Autonomy Index“ (jedno číslo počítané jako váhovaný rozdíl mezi stupni), protože předpokládá přesně tu strukturu, kterou jejich analýza nepotvrdila. O tři roky později stejná Marylène Gagné spolu s Joshuou Howardem a Julienem Bureauem publikovala rozsáhlou metaanalýzu zmíněnou výše (Howard, Gagné & Bureau, 2017). Ta kontinuum jako celek podpořila, ale sama zároveň zjistila, že integrovaná regulace (stupeň mezi identifikovanou regulací a intrinsickou motivací) se v datech nedala spolehlivě odlišit jako samostatný stupeň: korelace s ostatními stupni byly příliš vysoké a intervaly spolehlivosti (rozpětí, ve kterém skutečná hodnota s vysokou pravděpodobností leží) se překrývaly. Stejně tak metaanalýza nepodpořila dělení intrinsické motivace na tři samostatné podškály (motivace poznávat, něčeho dosáhnout a zažívat podněty). Výhrady k Relative Autonomy Index se objevují i v pracích, které kontinuum podporují: Howard, Gagné, Morin & Forest (2018, Journal of Management) na 1 124 kanadských zaměstnancích kontinuum podpořili, ale zároveň upozornili na omezení tohoto ukazatele. Spor je tedy živý v konkrétních detailech měření, ne vyřešený jednou stranou: širší kontinuum (od kontrolované k autonomní motivaci) má silnou podporu, ale konkrétně pětistupňové schéma se samostatnou integrovanou regulací jako empiricky odlišitelnou kategorií a shrnutí motivace do jednoho čísla přes Relative Autonomy Index jsou zpochybněné i výzkumníky, kteří s teorií sympatizují.

Co z toho prakticky funguje bez ohledu na ten spor

Nezávisle na tom, jestli se integrovaná regulace jako samostatný stupeň časem statisticky potvrdí nebo ne, platí praktický závěr: tlak, odměna, trest, vina nebo stud (kontrolovaná motivace) dokážou vynutit chování, dokud je dohled nebo odměna přítomná, ale nejsou spolehlivým předpokladem, že chování vydrží, jakmile dohled zmizí. Autonomní motivace (osobní smysl a hodnota činnosti) dlouhodobé udržení predikuje lépe. Jde o souvislost zjištěnou v datech o zdraví (Ng a kol. 2012) i v dlouhodobě sledovaném programu na hubnutí (Williams a kol. 1996), ne o důkaz, že autonomní motivaci spolehlivě vytvoří nějaký zásah. Účinek zásahů testovala metaanalýza Ntoumanis a kol. (2021) nad 73 experimentálními studiemi ze zdravotní oblasti: zásahy v duchu SDT vedly k malým až středním změnám motivace a k malým zlepšením tělesného i psychického zdraví a s lepším zdravotním chováním souviselo zvýšení autonomní motivace, ne kontrolované. Autoři efekty hodnotí jako skromné a mezi studiemi nejednotné. Pro praxi z toho plyne jednoduché rozlišení: když u sebe nebo u druhého zjišťuju, proč něco dělám, je užitečnější otázka „vidím v tom smysl pro sebe?“ než pouhé „dělám to, nebo ne?“. Odpověď na tu první lépe predikuje, jestli to vydrží. Konkrétní způsob, jak u druhého autonomní motivaci podpořit, popisuje heslo podpora autonomie.

Kde se s tím člověk běžně setká

Programy změny zdravotního chování (hubnutí, prevence diabetu, odvykání kouření), pedagogika a vzdělávání (motivace k učení a k domácím úkolům), psychologie práce a HR nástroje pro měření pracovní motivace (např. Multidimensional Work Motivation Scale), koučink a rodičovské kurzy zaměřené na vnitřní motivaci. V populární literatuře se stejné rozlišení často objevuje zjednodušeně jako „vnitřní versus vnější motivace“ nebo jako varování, že odměny a tresty „fungují jen krátkodobě“, bez pojmenování mezistupňů (introjikovaná a identifikovaná regulace) a bez odkazu na SDT jako zdroj.

Zdroje

1. Deci, Edward L.; Ryan, Richard M. (1985). Intrinsic Motivation and Self-Determination in Human Behavior. Plenum Press (New York).
2. Ryan, Richard M.; Connell, James P. (1989). Perceived locus of causality and internalization: Examining reasons for acting in two domains. Journal of Personality and Social Psychology, 57(5), 749–761. DOI 10.1037/0022-3514.57.5.749
3. Ryan, Richard M.; Deci, Edward L. (2000). Self-determination theory and the facilitation of intrinsic motivation, social development, and well-being. American Psychologist, 55(1), 68–78. DOI 10.1037/0003-066X.55.1.68
4. Ng, Johan Y. Y.; Ntoumanis, Nikos; Thøgersen-Ntoumani, Cecilie; Deci, Edward L.; Ryan, Richard M.; Duda, Joan L.; Williams, Geoffrey C. (2012). Self-Determination Theory Applied to Health Contexts: A Meta-Analysis. Perspectives on Psychological Science, 7(4), 325–340. DOI 10.1177/1745691612447309
5. Williams, Geoffrey C.; Grow, Virginia M.; Freedman, Zachary R.; Ryan, Richard M.; Deci, Edward L. (1996). Motivational Predictors of Weight Loss and Weight-Loss Maintenance. Journal of Personality and Social Psychology, 70(1), 115–126. DOI 10.1037/0022-3514.70.1.115
6. Chemolli, Emanuela; Gagné, Marylène (2014). Evidence Against the Continuum Structure Underlying Motivation Measures Derived From Self-Determination Theory. Psychological Assessment, 26(2), 575–585. DOI 10.1037/a0036212
7. Howard, Joshua L.; Gagné, Marylène; Bureau, Julien S. (2017). Testing a Continuum Structure of Self-Determined Motivation: A Meta-Analysis. Psychological Bulletin, 143(12), 1346–1377. DOI 10.1037/bul0000125
8. Howard, Joshua L.; Gagné, Marylène; Morin, Alexandre J. S.; Forest, Jacques (2018). Using Bifactor Exploratory Structural Equation Modeling to Test for a Continuum Structure of Motivation. Journal of Management, 44(7), 2638–2664 (online 2016). DOI 10.1177/0149206316645653
9. Ntoumanis, Nikos; Ng, Johan Y.Y.; Prestwich, Andrew; Quested, Eleanor; Hancox, Jennie E.; Thøgersen-Ntoumani, Cecilie; Deci, Edward L.; Ryan, Richard M.; Lonsdale, Chris; Williams, Geoffrey C. (2021). A meta-analysis of self-determination theory-informed intervention studies in the health domain: effects on motivation, health behavior, physical, and psychological health. Health Psychology Review, 15(2), 214–244 (online 2020). DOI 10.1080/17437199.2020.1718529