Metoda neznámé situace (Strange Situation Procedure)

Co to tvrdí

Dítě (obvykle ve věku 9-18 měsíců, metoda se používá i do zhruba 30 měsíců) je s pečující osobou v neznámé herní místnosti, kam v přesně daném pořadí přichází a odchází i cizí osoba. Celá procedura trvá kolem 20 minut a skládá se z osmi krátkých, pevně daných epizod, během nichž je dítě dvakrát krátce odloučeno od pečující osoby. Vyškolení posuzovatelé nehodnotí hlavně to, jak silně dítě při odloučení pláče, ale to, jak se chová ve chvíli, kdy se pečující osoba vrátí. Podle tohoto chování se dítě zařadí do jednoho ze vzorců: jistý (dítě se po návratu uklidní a vrátí se ke hře), nejistě-vyhýbavý (dítě se návratu vyhýbá nebo ho ignoruje), nejistě-vzdorující/ambivalentní (dítě kontakt vyhledává, a zároveň ho při nabídnutí odmítá) a dezorganizovaný (chování je rozporné nebo zmatené, bez jasné, souvislé strategie - tuto kategorii doplnili až později jiní autoři, viz dále).

Kdo to formuloval a kdy

Metodu vyvinula a popsala Mary Ainsworthová společně s Mary Blehar, Everett Waters a Sally Wall v knize Patterns of Attachment: A Psychological Study of the Strange Situation (1978). Postup navazuje na Ainsworthové dřívější terénní pozorování matek a kojenců v Ugandě v letech 1954–1955 (kniha Infancy in Uganda, 1967) a v Baltimoru, kde s Barbarou Wittigovou (1969) poprvé popsala tři vzorce na vzorku 26 rodin (Madigan a kol., 2023), a na teorii Johna Bowlbyho o vztahové vazbě (viz teorie attachmentu). Čtvrtou kategorii - dezorganizovaný vzorec - později doplnily Mary Main a Judith Solomon (kapitola z roku 1990), poté co si všimly, že část dětí se nedá bez zbytku zařadit do žádné ze tří původních kategorií.

Co je z toho doložené

Konzistenci kódování ověřovali van IJzendoorn a Kroonenberg (1990). Uvádějí, že studie důležité pro mezikulturní srovnání hlásily uspokojivou shodu mezi kódovateli, a při přepočtu dat sedmi výzkumníků ze šesti zemí podle jednotných klasifikačních pravidel našli dobrou až přijatelnou shodu s původními klasifikacemi, s výjimkou dětí starších 20 měsíců. Zároveň upozornili, že shoda mezi různými laboratořemi byla do té doby ověřena jen neformálně. Od roku 1978 byl postup použit ve stovkách samostatných studií. Rozsáhlý přehled a metaanalýza více než 285 studií a přes 20 700 dvojic dítě-pečující osoba (Madigan a kol., 2023) potvrzuje, že napříč velmi odlišnými vzorky zůstává jistý vzorec nejčastější (souhrnně kolem 52 %), zatímco vyšší podíl dezorganizovaného vzorce se opakovaně objevuje tam, kde je přítomné sociodemografické riziko, psychická nemoc pečující osoby nebo zkušenost týrání, zanedbávání či pěstounské/ústavní péče. Celkové rozložení vzorců se přitom nelišilo mezi procedurami, které dítě absolvovalo s matkou, a procedurami s otcem, a nelišilo se ani podle věku nebo pohlaví dítěte. Samostatná mezikulturní metaanalýza přibližně 2000 klasifikací z osmi zemí (van IJzendoorn & Kroonenberg, 1988) potvrdila, že jistý vzorec je nejčastější ve všech zkoumaných zemích, byť se podíl jednotlivých nejistých podtypů mezi zeměmi i uvnitř nich liší.

Co je sporné a kým jmenovitě

Mezikulturní platnost kategorií je předmětem dlouhé debaty. Podle van IJzendoorna a Kroonenberga (1990) vedly velké rozdíly v rozložení vzorců mezi zeměmi i uvnitř nich k vážným otázkám, zda procedura v různých kulturách měří vztahovou vazbu stejně; odkazují přitom mimo jiné na práce Lamba, Thompsona, Gardnerové a Charnova (1985) a LeVina a Millera (1990). Jejich metaanalýza z roku 1988 vycházela z 32 vzorků z osmi zemí, z nichž 18 pocházelo z USA, a data z Afriky ani Jižní Ameriky v ní nebyla; rozdíly uvnitř jednotlivých zemí byly zhruba jedenapůlkrát větší než rozdíly mezi zeměmi (podle přehledu Simply Psychology; plný text práce z roku 1988 nebyl pro toto heslo ověřen). Původní tři kategorie navíc Ainsworthová a Wittigová (1969) odvodily na malém vzorku 26 bělošských matek ze středních vrstev v Baltimoru (Madigan a kol., 2023). Historička vědy Marga Vicedo (2017, kapitola „The Strange Situation of the Ethological Theory of Attachment: A Historical Perspective“) jde dál: tvrdí, že se zastánci teorie attachmentu podle jejího rozboru dosud uspokojivě nevypořádali s výzvami vůči univerzalitě pozorovaných vzorců ani vůči předpokládanému biologickému základu celého systému - jde o historicko-kritickou analýzu, ne o novou empirickou studii, a její závěr je v oboru nadále předmětem diskuse, ne všeobecně přijatý. Námitku, že procedura může zachycovat spíš vrozený temperament dítěte než kvalitu vztahu k pečující osobě, spojuje literatura s psychologem Jeromem Kaganem. Podle shrnutí L. Alana Sroufeho (1985) Kagan (1982) argumentoval, že zařazení dítěte do skupiny jistý, vyhýbavý nebo vzdorující může být dáno vrozenými rozdíly ve sklonu k rozrušení při odloučení; Kaganův původní text nebyl pro toto heslo ověřen. Sroufe (1985) oponuje, že silnému temperamentovému výkladu odporuje řada zjištění, například že dítě může mít s různými pečujícími osobami různý vzorec a že se vzorec mění se změnou podmínek péče. Novější analýza dvou rozsáhlých dlouhodobých studií (Nivison a kol., 2023/2025, Minnesota Longitudinal Study of Risk and Adaptation a NICHD Study of Early Child Care and Youth Development) byla registrovaná, to znamená, že autoři postup rozboru předem veřejně zaznamenali, ještě než znali výsledky. Neočištěné souvislosti mezi klasifikací v kojeneckém věku a pozdějšími socioemočními výsledky vyšly podobné jako v dřívějších metaanalýzách nebo o něco slabší. Po zohlednění čtyř demografických proměnných zůstaly malé: parciální korelace, tedy souvislost očištěná o vliv těchto proměnných, vyšla r ≤ 0,10–0,15 v obou souborech dat. Korelace kolem 0,1 znamená, že klasifikace v kojeneckém věku odpovídá zhruba za 1 % rozdílů mezi lidmi v pozdějších výsledcích.

Co z toho prakticky funguje bez ohledu na ten spor

Nezávisle na debatách o tom, co přesně metoda měří a jak silně to predikuje budoucí vývoj dítěte, zůstává standardizovaný postup užitečný jako opakovatelný a mezi posuzovateli shodně kódovatelný způsob, jak popsat konkrétní, pozorovatelné chování dítěte při odloučení od pečující osoby a shledání s ní. Nejsilnější shoda mezi studiemi se týká skupinového zjištění: u dětí ve vysoce rizikových podmínkách (týrání, zanedbávání, ústavní nebo pěstounská péče) se ve výzkumu opakovaně potvrzuje vyšší výskyt dezorganizovaného vzorce, bez ohledu na spory o obecné predikční síle metody u běžné populace. Pro posuzování jednotlivého dítěte to ale neplatí. Konsenzuální stanovisko řady výzkumníků vztahové vazby (Granqvist a kol., 2017) uvádí, že dezorganizovaný vzorec je u týraných dětí častější, ale sám o sobě týrání nedokládá a zatím ho nelze použít k vyhledávání týraných dětí. Za mylný považuje i předpoklad, že metody měření vazby umožňují s jistotou posoudit konkrétní dítě v soudních nebo sociálně-právních řízeních.

Kde se s tím člověk běžně setká

Výzkum vývojové psychologie, vzdělávání sociálních pracovníků a pracovníků v raném vývoji dítěte při posuzování vztahového rizika (s výhradou k posuzování jednotlivých dětí, viz předchozí oddíl), populárně-psychologické knihy a kurzy o attachment parentingu (česky „kontaktní rodičovství“), které metodu zmiňují jako „klasický experiment“, na němž je teorie attachmentu postavena. V materiálech o vztahovém koučinku a práci s páry se na ni odkazuje nepřímo, přes pojem „attachmentových stylů“ přenesených do dospělosti.

Zdroje

1. Ainsworth, M. D. S., Blehar, M. C., Waters, E., Wall, S. (1978). Patterns of Attachment: A Psychological Study of the Strange Situation. kniha, Lawrence Erlbaum Associates.
2. Ainsworth, M. D. S. (1967). Infancy in Uganda: Infant Care and the Growth of Love. kniha, Johns Hopkins Press; záznam eHRAF World Cultures uvádí dobu terénního výzkumu 1954-1955 (přístup 2026-11-09). Zdroj online
3. Main, M., Solomon, J. (1990). Procedures for identifying infants as disorganized/disoriented during the Ainsworth Strange Situation. kapitola in: Greenberg, M. T., Cicchetti, D., Cummings, E. M. (eds.), Attachment in the Preschool Years: Theory, Research, and Intervention, University of Chicago Press.
4. van IJzendoorn, M. H., Kroonenberg, P. M. (1988). Cross-cultural patterns of attachment: A meta-analysis of the Strange Situation. Child Development, 59, 147-156. DOI 10.2307/1130396
5. van IJzendoorn, M. H., Kroonenberg, P. M. (1990). Cross-cultural consistency of coding the Strange Situation. Infant Behavior and Development, 13(4), 469-485 (abstrakt a úvod ověřeny v plném textu, přístup 2026-11-09). DOI 10.1016/0163-6383(90)90017-3
6. McLeod, S. (nezjištěno). Van Ijzendoorn & Kroonenberg: Cultural Variations in Attachment. Simply Psychology, sekundární přehled metaanalýzy z roku 1988 (přístup 2026-11-09). Zdroj online
7. Madigan, S., Fearon, R. M. P., van IJzendoorn, M. H., Duschinsky, R., Schuengel, C., Bakermans-Kranenburg, M. J., Ly, A., Cooke, J. E., Deneault, A.-A., Oosterman, M., Verhage, M. L. (2023). The first 20,000 Strange Situation procedures: A meta-analytic review. Psychological Bulletin, 149(1-2), 99-132 (rukopis přijaté verze, abstrakt ověřen, přístup 2026-11-09). DOI 10.1037/bul0000388
8. Nivison, M. D., Caldo, P. D., Magro, S. W., Raby, K. L., Groh, A. M., Vandell, D. L., Booth-LaForce, C., Fraley, R. C., Carlson, E. A., Simpson, J. A., Roisman, G. I. (2023). The Predictive Validity of the Strange Situation Procedure: Evidence from Registered Analyses of Two Landmark Longitudinal Studies. Development and Psychopathology - online první 2023-12-13, tisková verze 37(1), 147-163, 2025. DOI 10.1017/S0954579423001487
9. Granqvist, P., Sroufe, L. A., Dozier, M., Hesse, E., Steele, M., van IJzendoorn, M. H., a kol. (2017). Disorganized attachment in infancy: a review of the phenomenon and its implications for clinicians and policy-makers. Attachment & Human Development, 19(6), 534-558 (přístup 2026-11-09). DOI 10.1080/14616734.2017.1354040
10. Sroufe, L. A. (1985). Attachment Classification from the Perspective of Infant-Caregiver Relationships and Infant Temperament. Child Development, 56, 1-14 (s. 1-2 ověřeny v plném textu, přístup 2026-11-09). Zdroj online
11. Vicedo, M. (2017). The Strange Situation of the Ethological Theory of Attachment: A Historical Perspective. kapitola in: Keller, H., Bard, K. (eds.), The Cultural Nature of Attachment: Contextualizing Relationships and Development, Strüngmann Forum Reports vol. 22, MIT Press. Zdroj online
12. Sears, W., Sears, M. (2012). Kontaktní rodičovství (orig. The Attachment Parenting Book). kniha, Argo; český název a vydání ověřeny přes české kvalifikační práce o kontaktním rodičovství na theses.cz (přístup 2026-11-09). Zdroj online