Fenomenologická intersubjektivita (Husserl, Schutz, Merleau-Ponty)

Co to tvrdí

Pod společným názvem „intersubjektivita“ se v fenomenologii skrývají tři různé filosofické odpovědi na stejnou otázku: Jak vůbec vím, že ten druhý člověk před mnou má svoje vlastní vědomí, svůj vlastní vnitřní svět, a není to jen objekt, který se mi jen podobá? Edmund Husserl odpovídá, že druhého nepoznávám přímo (do jeho hlavy nevidím), ale vnímám ho jako obdobu sebe sama – jeho tělo se v mém vnímání „páruje“ (Husserl pro to má termín Paarung) s mým vlastním tělem, a na základě téhle obdoby mu svoje vědomí přisuzuji nepřímo, odvozeně („analogická apercepce“). Alfred Schutz tuhle otázku posouvá jinam: v každodenním životě se smyslu druhého nikdy nedotknu přímo, vždycky si ho jen vykládám – přiřazuju druhému typ („to je úředník“, „to je rozzlobený soused“) a odhaduju jeho motiv, nikdy ale nemám jistotu, že jsem uhodl přesně to, co druhý doopravdy myslel. Maurice Merleau-Ponty přesouvá těžiště z „vědomí“ na „tělo“: podle něj se s druhým nejdřív setkávám ne jako s myslící hlavou, ale jako s tělem, které se mnou spoluutváří jedno gesto (typický příklad: podání ruky) – tomuto propojení těl říká „interkorporealita“ a tvrdí, že je to základnější vrstva vztahu k druhému než jakékoli vědomé uvažování o něm.

Kdo to formuloval a kdy

Edmund Husserl (1859–1938), zakladatel fenomenologie, rozpracoval myšlenku v tzv. Páté kartézské meditaci – vznikla z přednášek na pařížské Sorbonně v únoru 1929, s pomocí asistenta Eugena Finka ji dál rozšiřoval; francouzský překlad (Gabrielle Peiffer a Emmanuel Levinas) vyšel jako Méditations cartésiennes v roce 1931, německý originál Husserl za života nevydal, vyšel posmrtně až 1950 jako svazek Husserliana I (Cartesianische Meditationen und Pariser Vorträge, ed. S. Strasser). Alfred Schutz (1899–1959), rakousko-americký filosof a sociolog, formuloval svou odpověď v knize Der sinnhafte Aufbau der sozialen Welt (1932, anglicky The Phenomenology of the Social World) a o čtvrt století později ji zpřesnil přímo jako kritiku Husserlovy Páté meditace v esejí „Das Problem der transzendentalen Intersubjektivität bei Husserl“ (Philosophische Rundschau, 1957; ověřeno rešerší, přístup 2026-10-08). Maurice Merleau-Ponty (1908–1961) rozpracoval tělesné pojetí vztahu k druhému v knize Phénoménologie de la perception (1945); samotný pojem „interkorporealita“ (intercorporéité) se ale výslovně objevuje v pozdějším eseji o Husserlovi „Le philosophe et son ombre“ (1959, vyšla ve sborníku Signes, 1960). Encyklopedie Larousse (heslo „Ineinander“, přístup 2026-11-09) řadí toto téma k Merleau-Pontyho pozdním textům z konce 50. let a o knize z roku 1945 píše, že průlom k této struktuře v ní ještě brzdí idealistická orientace. Zda termín v knize z roku 1945 vůbec nepadne: nezjištěno.

Co je z toho doložené

Jde o filosofické pozice, ne o empiricky testovatelné hypotézy – kategorie „podložené výzkumem“ se na ně nevztahuje stejně jako u psychologických teorií jinde v téhle knihovně. Doložit lze existenci, chronologii a vzájemné vazby textů: Schutzova kritika z roku 1957 je přímou, textově dohledatelnou reakcí na konkrétní kroky Husserlovy Páté meditace – rozlišuje v ní čtyři kroky Husserlova postupu a u každého ukazuje, kde se podle něj láme; anglický překlad vyšel v Collected Papers III (1966). Dál je doložitelné, že Husserlovo pojetí intersubjektivity vyvolalo opakovanou a různorodou kritickou reakci napříč celým stoletím – od Schutze (1957) přes Emmanuela Levinase (1961, viz další oddíl) až po novější obhajoby (Cohen, 2023, viz tamtéž; přístup 2026-10-08) – což svědčí o tom, že jde o trvale živé téma fenomenologické diskuse, ne o uzavřenou, všeobecně přijatou kapitolu. Jak široce je kterákoli z těch tří pozic skutečně zastávaná mezi dnešními filosofy (poměr zastánců a kritiků) – nezjištěno, žádný z dostupných zdrojů to nekvantifikuje.

Co je sporné a kým jmenovitě

Alfred Schutz v esejí z roku 1957 tvrdí, že Husserlovo „párování“ (Paarung) ve skutečnosti nedokazuje, co má dokazovat: nedává mi přístup k opravdovému, cizímu vnitřnímu obsahu druhého, protože moje vlastní tělo se mi v mém prožívání dává jinak než tělo druhého – analogie, na které Husserl staví, je podle Schutze sama vadná. Schutz dál namítá, že Husserlovo „transcendentální já“ nelze podle jeho vlastních předpokladů množit na víc egos, a uzavírá, že intersubjektivita není filosofický problém řešitelný uvnitř transcendentální fenomenologie, ale je to prostě fakt životního světa (lifeworld), se kterým se má zacházet jinak. Filosof Emmanuel Levinas v knize Totalité et Infini (1961) útočí na Husserla z jiné strany: podle něj Husserlovo pojetí intencionality nutně podřizuje druhého člověka struktuře mé vlastní vědomé zkušenosti (tzv. noeticko-noematické korelaci) a v důsledku ho redukuje na objekt uvnitř mého vlastního vidění světa – to je podle Levinase skrytý solipsismus. Naopak novější obrana Husserla existuje: Noam Cohen (2023, kapitola „Subjectivity as a Plurality: Parts and Wholes in Husserl's Theory of Intersubjectivity“, in: Andrej Božič (ed.), Thinking Togetherness; přístup 2026-10-08, plný text 2026-11-09) argumentuje, že Pátá meditace nestaví na empatii, jak ji podle něj čte většina komentátorů, ani na podobnosti těl, jak ji čtou mimo jiné Schutz, Hutcheson a Theunissen (s. 89, 94), ale na jiné logice (vztahu části a celku), a že transcendentální já je už od počátku vnitřně intersubjektivní. Výslovně odpovídá na obě Schutzovy námitky proti množnému číslu transcendentálního já (s. 98–100) a tvrdí, že z jedinečnosti já neplyne solipsistické stanovisko (s. 98). Levinase Cohen nejmenuje; že jeho argument míří i proti Levinasově námitce, je výklad tohoto hesla, ne Cohenovo tvrzení. Spor mezi těmito výklady nebyl uzavřen.

Co z toho prakticky funguje bez ohledu na ten spor

Bez ohledu na to, kdo má ve filosofickém sporu pravdu, se jako prakticky použitelné ukázalo rozlišení, které Schutz zavedl ve svém sociologickém díle (1932): že chápání druhého člověka v běžném životě probíhá přes typizace (přiřazování lidí a jednání k opakujícím se typům) a přes odhad motivu „proč to dělá“. Tohle rozlišení se stalo základem pro pozdější kvalitativní sociologii každodennosti – nezjištěno ale, jak přesně a v jaké míře na něj navazuje konkrétně etnometodologie (Harold Garfinkel), rešerše tenhle rodokmen ověřila jen v obecné rovině, ne v detailu. Z Merleau-Pontyho důrazu na tělo pak vychází praktická intuice, kterou používá i fenomenologicky orientovaná psychiatrie a psychoterapie: že se s druhým člověkem nejdřív setkáváme tělesně, přes gesto, tón hlasu a držení těla, a až pak (nebo vedle toho) přes to, co si o něm „myslíme“ – do jaké míry je tahle intuice v klinické praxi systematicky využívaná a s jakým efektem, nezjištěno, rešerše to nekvantifikovala.

Kde se s tím člověk běžně setká

V úvodech do fenomenologie a dějin filosofie 20. století (Husserl, Schutz, Merleau-Ponty jsou standardní součást sylabu), v sociologii při výkladu interpretivní/kvalitativní tradice (Schutz jako můstek ke kvalitativní sociologii každodennosti) a v literatuře o vtělené kognici (embodied cognition) a fenomenologické psychiatrii, kde se dnes citují Merleau-Pontyho pojmy tělo a interkorporealita. Pozor na záměnu se dvěma jinými liniemi, které se v populární psychologii označují týmž slovem „intersubjektivita“: vývojová linie (Colwyn Trevarthen, Daniel Stern) popisuje vrozenou schopnost kojence naladit se na pečující osobu – intersubjektivita – a je to empiricky založený, pozorovatelný jev; klinická/psychoanalytická linie Stolorowa a Atwooda se soustředí na terapeutický vztah dvou dospělých. Fenomenologická linie popsaná v tomhle hesle je čistě filosofická: nejde o ověřitelné empirické tvrzení, ale o interpretační rámec. Stolorow a Atwood svůj přístup sami nazvali „psychoanalytická fenomenologie“ (Atwood a Stolorow, Structures of Subjectivity: Explorations in Psychoanalytic Phenomenology, 1984) a ve 2. vydání (Routledge 2014, popis vydání, přístup 2026-11-09) svůj širší přístup označují jako „fenomenologický kontextualismus“; jak přímo jejich práci ovlivnil konkrétně Husserl, Schutz nebo Merleau-Ponty, nezjištěno.

Zdroje

1. Husserl, Edmund (1931 (francouzský překlad); 1950 (německý originál, posmrtně)). Cartesianische Meditationen und Pariser Vorträge: Pátá meditace. Francouzsky Méditations cartésiennes, přel. Gabrielle Peiffer a Emmanuel Levinas, Paris 1931; německy Husserliana I, ed. S. Strasser, 1950.
2. Schutz, Alfred (1932). Der sinnhafte Aufbau der sozialen Welt: Eine Einleitung in die verstehende Soziologie. Wien: Springer; anglicky The Phenomenology of the Social World.
3. Schutz, Alfred (1957). Das Problem der transzendentalen Intersubjektivität bei Husserl. Philosophische Rundschau, 5, s. 81–107; anglicky 'The Problem of Transcendental Intersubjectivity in Husserl', in: Collected Papers III: Studies in Phenomenological Philosophy, 1966, s. 51–84.
4. Merleau-Ponty, Maurice (1945). Phénoménologie de la perception. Paris: Gallimard.
5. Merleau-Ponty, Maurice (1959). Le philosophe et son ombre. in: Signes, Paris: Gallimard, 1960; anglicky in Signs.
6. Levinas, Emmanuel (1961). Totalité et Infini: Essai sur l'extériorité. La Haye: Martinus Nijhoff; anglicky Totality and Infinity.
7. Cohen, Noam (2023). Subjectivity as a Plurality: Parts and Wholes in Husserl's Theory of Intersubjectivity. in: Andrej Božič (ed.), Thinking Togetherness: Phenomenology and Sociality, Institute Nova Revija for the Humanities, Ljubljana, s. 89–101; plný text https://institut-nr.si/wp-content/uploads/2024/03/06_Cohen.pdf (přístup 2026-11-09). Zdroj online
8. Atwood, George E.; Stolorow, Robert D. (1984). Structures of Subjectivity: Explorations in Psychoanalytic Phenomenology. Hillsdale, NJ: Analytic Press; 2. rozšířené vydání Routledge 2014 (Structures of Subjectivity: Explorations in Psychoanalytic Phenomenology and Contextualism), popis vydání na https://www.routledge.com/9780415713887 (přístup 2026-11-09). Zdroj online
9. Encyclopédie Larousse (autor hesla nezjištěn) (nezjištěno). Ineinander. Larousse, Encyclopédie de la philosophie, online (přístup 2026-11-09). Zdroj online