Intersubjektivita

Co to tvrdí

Slovo se skládá ze dvou částí: „inter“ (mezi) a „subjektivita“ (to, jak něco vnitřně prožívám já sám). Intersubjektivita je tedy název pro něco, co se neodehrává jen v jedné hlavě, ale MEZI dvěma (nebo více) vědomými bytostmi - společně vytvářené porozumění, sladění nebo sdílený prožitek. Tak daleko se všichni, kdo slovo používají, shodnou. Problém je, že pod týž název spadají tři zcela samostatné, na sobě navzájem nezávislé linie myšlení, které si na stejnou otázku odpovídají jinak a jinými metodami:

• Vývojová linie (Colwyn Trevarthen, Daniel Stern): jak se kojenec už od narození dokáže citově a pozorností naladit na pečující osobu - popsáno jako pozorovatelné, měřitelné chování. Podrobně viz afektivní souladění, kde Stern tuhle vývojovou kapacitu rozpracovává do konkrétního mechanismu.
• Psychoanalytická/terapeutická linie (Robert Stolorow, George Atwood): jak podle nich vzniká psychická zkušenost v terapeutickém vztahu - nikdy izolovaně v jedné mysli, ale vždy ve společně vytvářeném vztahovém poli. Podrobně viz psychoanalytická intersubjektivita.
• Fenomenologická linie (Edmund Husserl, Alfred Schutz, Maurice Merleau-Ponty): filozofická otázka, jak vůbec můžu vědět, že druhý člověk má svoje vlastní vědomí a není to jen objekt, který se mi podobá. Podrobně viz fenomenologická intersubjektivita.

Tyhle tři linie se historicky vzájemně ovlivnily (fenomenologie formovala psychoanalytickou linii, viz níže), ale nejde o jednu teorii se třemi aplikacemi - jde o tři různé otázky, tři různé metody (pozorování kojenců / klinická práce s dospělými / filozofická analýza), které náhodou nesou stejné jméno. Kdo narazí na slovo „intersubjektivita“ v textu, musí se dívat na kontext, aby poznal, o kterou linii jde.

Kdo to formuloval a kdy

Na tuhle otázku není jedna odpověď - u samotného termínu „intersubjektivita“ se historikové neshodnou, kdo ho zavedl jako první, a každá ze tří linií má navíc svého vlastního formulátora.

Nejčastěji uváděný filozofický bod odkazu je Edmund Husserl (1859-1938), který pojem systematicky rozpracoval v Páté kartézské meditaci (přednášky 1929, francouzsky vydáno 1931, německy posmrtně 1950) - podrobná historie a datace viz fenomenologická intersubjektivita. Podle anglické Wikipedie (článek „Intersubjectivity“, přístup 2026-10-10, znovu ověřeno 2026-11-08) ale anglický filozof a psycholog George F. Stout popsal příbuzné myšlenky už v učebnici The Groundwork of Psychology (1903) - tohle datování jsem si nemohl ověřit z primárního zdroje, takže to zde uvádím jen jako tvrzení přebrané z Wikipedie, ne jako vlastní ověřený fakt. Stejná Wikipedie dál uvádí, že francouzský filozof Jean Hyppolite použil výraz „l'inter-subjectivité“ v roce 1955 v esejí o Hegelovi a že psychoanalytička Molly Macdonald v roce 2011 tenhle text navrhla jako možný „výchozí bod“ pojmu - ani tohle jsem nedohledal v primárním textu, přebírám to jako tvrzení druhé ruky.

Na Husserla navázal rakousko-americký filosof a sociolog Alfred Schutz (1899-1959) knihou Der sinnhafte Aufbau der sozialen Welt (1932, anglicky The Phenomenology of the Social World), kde fenomenologický pohled na druhého přenesl do sociologie každodennosti. Francouzský filosof Maurice Merleau-Ponty (1908-1961) rozpracoval tělesné pojetí vztahu k druhému v knize Phénoménologie de la perception (1945). S jeho jménem se spojuje i pojem „interkorporealita“ (intercorporéité), který navazující literatura rozpracovává jako jeho pojem (například Shogo Tanaka, 2014, s oporou ve Phénoménologie de la perception a ve sborníku Signes). Ve kterém textu a na kterém místě Merleau-Ponty termín poprvé použil, tato rešerše z dostupných textů neověřila (nezjištěno). K Husserlovi se vrátil v pozdní eseji „Le philosophe et son ombre“ (1959, ve sborníku Signes, 1960). Podrobná historie obou autorů v rámci fenomenologické linie viz fenomenologická intersubjektivita.

Pro psychoanalytickou linii je formulujícím momentem až kniha George Atwooda a Roberta Stolorowa Structures of Subjectivity (1984), navazující na jejich Faces in a Cloud (1979) - podrobně viz psychoanalytická intersubjektivita. Podle Wikipedie pojem do psychoanalýzy zavedl už v 50. letech 20. století Jacques Lacan; tohle tvrzení jsem opět nedohledal přímo u Lacana, uvádím ho jen jako sekundární informaci.

Pro vývojovou linii je formulujícím momentem stať Colwyna Trevarthena „Communication and cooperation in early infancy: A description of primary intersubjectivity“ (1979), na kterou navázal Daniel Stern knihou The Interpersonal World of the Infant (1985) - podrobně viz afektivní souladění.

Co je z toho doložené

Doložitelné je, že všechny tři linie skutečně existují jako samostatné, dobře zdokumentované tradice s vlastními primárními texty (citace výše). Že slovo „intersubjektivita“ nemá jeden ustálený význam, potvrzuje i přehledová práce Alexe Gillespieho a Flory Cornishové (2010, Journal for the Theory of Social Behaviour): pojem se podle nich používá široce, ale s různými významy, výzkum je roztříštěný a v oběhu je nejméně šest definic. Jejich třídění se s rozdělením na tři linie v tomto hesle nekryje, protože pojem dělí podle toho, co se jím myslí (například shoda, připisování záměrů druhým, tělesné naladění), ne podle myšlenkových tradic. Že by se právě tyto tři linie v odborné i populární literatuře běžně zaměňovaly, tato rešerše vnějším zdrojem nedoložila (nezjištěno). Na možnou záměnu upozorňují tři hesla této knihovny, která na stejné slovo odkazují (afektivní souladění, fenomenologická intersubjektivita, psychoanalytická intersubjektivita). Historie samotného slova (kdo ho první použil, kdy přesně) naproti tomu podle dostupných zdrojů (Wikipedia, přístup 2026-10-10) dohledatelná jednoznačně není - prameny si navzájem konkurují (Husserl / Stout 1903 / Hyppolite 1955 / Lacan) a já jsem žádný z nich kromě Husserlova textu nemohl ověřit přímo z primárního zdroje.

Co je sporné a kým jmenovitě

Spor tady neprobíhá o pravdivost nějakého tvrzení (jako u ostatních hesel v knihovně), ale o to, komu patří prvenství užití slova - a tenhle spor je podle dostupných zdrojů (Wikipedia, přístup 2026-10-10) otevřený: psychoanalytička Molly Macdonald (2011) navrhuje jako možný počátek Hyppolitovu esej z roku 1955, zatímco standardní filozofický výklad (viz fenomenologická intersubjektivita) za klíčový bod považuje Husserlovu Pátou meditaci z konce 20. let. Žádný ze zdrojů, které jsem měl k dispozici, tenhle spor neuzavírá ani nerozhoduje ve prospěch jedné strany.

Vedle toho existuje i věcný spor uvnitř jednotlivých linií samotných: uvnitř fenomenologické linie Alfred Schutz (1957, „Das Problem der transzendentalen Intersubjektivität bei Husserl“) a Emmanuel Levinas (Totalité et Infini, 1961) kritizují Husserlovo pojetí intersubjektivity, každý z jiného důvodu (Schutz namítá vadnou analogii mezi vlastním a cizím tělem, Levinas skrytý solipsismus). Novější práce Noama Cohena (2023, „Subjectivity as a Plurality: Parts and Wholes in Husserl's Theory of Intersubjectivity“) odpovídá na dvě Schutzovy námitky z téže stati, které zpochybňují, zda má smysl mluvit o mnoha „transcendentálních já“ (tedy o mnoha vědomích, z nichž každé je výchozím bodem vlastní zkušenosti světa). Husserla hájí tvrzením, že Pátá meditace nestojí na fenomenologii empatie, ale na logice částí a celků, v níž je každé já nutně součástí společenství s druhými. Na Levinasovu výtku Cohenova kapitola nereaguje a obhajobu Husserla právě proti ní tato rešerše nedohledala (nezjištěno). Uvnitř vývojové linie György Gergely a John S. Watson (1996, International Journal of Psycho-Analysis) navrhli mechanismus „sociálního biofeedbacku“, který je v přímém napětí se Sternovým pojetím afektivního souladění (reakce pečující osoby má být podle nich záměrně odlišená od dítěte, ne souznící). Všechny tyhle spory jsou podrobně rozebrané v příslušných dceřiných heslech (fenomenologická intersubjektivita, afektivní souladění), ne tady, protože se netýkají pojmu „intersubjektivita“ jako takového, ale konkrétních tvrzení uvnitř jedné linie.

Co z toho prakticky funguje bez ohledu na ten spor

Bez ohledu na to, kdo slovo použil první a bez ohledu na spory uvnitř jednotlivých linií, zůstává prakticky užitečné samo rozlišení tří linií: kdo čte text, který mluví o „intersubjektivitě“, si má nejdřív ověřit, jestli řeč je o pozorovatelném vývojovém jevu u kojenců (Trevarthen, Stern), o terapeutickém vztahu dvou dospělých (Stolorow, Atwood), nebo o filozofické otázce poznání druhé mysli (Husserl, Schutz, Merleau-Ponty) - jde o tři odlišně podložené typy tvrzení (empirické pozorování / klinický teoretický rámec / filozofická pozice) a zaměnit je znamená použít argument z jedné linie jako důkaz pro tvrzení z jiné, což žádná z nich nepodporuje.

Kde se s tím člověk běžně setká

V populárně-psychologických textech o vztahové vazbě a rodičovství, kde se slovo často používá volně a bez upřesnění, o kterou linii jde; v úvodních kurzech psychologie a filozofie na vysoké škole; ve výcviku a vzdělávání pro pracovníky v rané péči, mateřských školách a pro psychoterapeuty (zejména linie Stolorowa a Atwooda). V metodice SBG (Přežít/Patřit/Růst), kterou SEL Institut používá pro vzdělávací programy o vztahových dovednostech, je vývojová linie (Trevarthen, Stern) zařazená do vrstvy Patřit jako jedna z teoretických opor.

Zdroje

1. Trevarthen, Colwyn (1979). Communication and cooperation in early infancy: A description of primary intersubjectivity. in M. Bullowa (Ed.), Before Speech: The Beginning of Interpersonal Communication, s. 321-347, Cambridge University Press.
2. Stern, Daniel N. (1985). The Interpersonal World of the Infant: A View from Psychoanalysis and Developmental Psychology. kniha, Basic Books.
3. Husserl, Edmund (1931 (francouzský překlad); 1950 (německý originál, posmrtně)). Cartesianische Meditationen und Pariser Vorträge, Pátá meditace. Francouzsky Méditations cartésiennes, přel. Gabrielle Peiffer a Emmanuel Levinas, Paris 1931; německy Husserliana I, ed. S. Strasser, 1950.
4. Atwood, George E.; Stolorow, Robert D. (1984). Structures of Subjectivity: Explorations in Psychoanalytic Phenomenology. Hillsdale, NJ: Analytic Press, Psychoanalytic Inquiry Book Series, sv. 4 (2. rozšířené vydání Routledge, 2014, s podnázvem Explorations in Psychoanalytic Phenomenology and Contextualism); pořadí autorů podle katalogu a vydavatele, přístup 2026-11-08. Zdroj online
5. Schutz, Alfred (1932). Der sinnhafte Aufbau der sozialen Welt: Eine Einleitung in die verstehende Soziologie. Wien: Springer; anglicky The Phenomenology of the Social World.
6. Schutz, Alfred (1957). Das Problem der transzendentalen Intersubjektivität bei Husserl. Philosophische Rundschau, 5, s. 81–107; anglicky 'The Problem of Transcendental Intersubjectivity in Husserl', in: Collected Papers III: Studies in Phenomenological Philosophy, 1966, s. 51–84.
7. Merleau-Ponty, Maurice (1945). Phénoménologie de la perception. Paris: Gallimard.
8. Merleau-Ponty, Maurice (1959). Le philosophe et son ombre. in: Signes, Paris: Gallimard, 1960; anglicky in Signs.
9. Tanaka, Shogo (2014). Creation between two minded-bodies: Intercorporeality and social cognition. Akademisk kvarter / Academic Quarter, sv. 9, od s. 265; přístup 2026-11-08. Zdroj online
10. Levinas, Emmanuel (1961). Totalité et Infini: Essai sur l'extériorité. La Haye: Martinus Nijhoff; anglicky Totality and Infinity.
11. Cohen, Noam (2023). Subjectivity as a Plurality: Parts and Wholes in Husserl's Theory of Intersubjectivity. in: Andrej Božič (ed.), Thinking Togetherness: Phenomenology and Sociality, Institute Nova Revija for the Humanities, Ljubljana, s. 89–101. Zdroj online
12. Gergely, György; Watson, John S. (1996). The social biofeedback theory of parental affect-mirroring: The development of emotional self-awareness and self-control in infancy. International Journal of Psycho-Analysis, 77(6), 1181-1212. Zdroj online
13. Gillespie, Alex; Cornish, Flora (2010). Intersubjectivity: Towards a Dialogical Analysis. Journal for the Theory of Social Behaviour, 40(1), s. 19–46; použit autorský preprint University of Stirling, úvod, přístup 2026-11-08. DOI 10.1111/j.1468-5914.2009.00419.x
14. Wikipedia contributors (2026). Intersubjectivity. English Wikipedia, článek, přístup 2026-10-10, znovu ověřeno 2026-11-08; sekundární/terciární zdroj použitý výhradně pro přehled sporné historie vzniku termínu (Stout 1903, Hyppolite 1955, Lacan, Habermas 1970, Scheff); primární texty těchto autorů nebyly v rámci rešerše ověřeny přímo, proto jsou v textu hesla označeny jako nezjištěné/neověřené z první ruky. Zdroj online