Sdílená pozornost (joint attention)

Co to tvrdí

Sdílená pozornost (anglicky „joint attention“) je schopnost dvou lidí - typicky kojence a pečující osoby - zaměřit pozornost na stejnou vnější věc a navíc si to vzájemně dát najevo pohledem, gestem nebo zvukem, tak aby oba víceméně věděli, že se dívají na totéž. Nejde jen o to, že se dvě osoby náhodou dívají na stejnou věc - jde o aktivní trojúhelník „já - ty - věc“ (odborně „triadická“ struktura), kde dítě sleduje, kam se dívá nebo ukazuje dospělý, a naopak dospělý sleduje, nač se dívá nebo ukazuje dítě.

V literatuře se tahle schopnost popisuje ve dvou směrech, které se vyvíjejí odlišně: - „reagování na sdílenou pozornost“ (responding to joint attention, RJA) - dítě sleduje pohled nebo gesto druhého a podívá se tím směrem, - „iniciování sdílené pozornosti“ (initiating joint attention, IJA) - dítě samo upozorní druhého na věc pohledem, ukázáním nebo zvukem, aby se na ni podíval taky.

V rámci Trevarthenovy vývojové linie intersubjektivity (viz heslo intersubjektivita) patří tento jev do širšího vývojového stupně, kterému se říká „sekundární intersubjektivita“ (Trevarthen & Hubley, 1978). Ten se chápe jako krok, který kolem konce prvního roku věku navazuje na ranější, čistě dyadickou („tváří v tvář“) souhru dítěte s pečující osobou.

Kdo to formuloval a kdy

Jev se do literatury dostal ze dvou nezávislých směrů téměř ve stejné době. Vývojový psycholog Colwyn Trevarthen ho spolu s P. Hubley v roce 1978 v kapitole „Secondary intersubjectivity: Confidence, confiding and acts of meaning in the first year“ (in A. Lock, ed., Action, Gesture and Symbol) popsal jako součást „sekundární intersubjektivity“ a zasadil ho do svého širšího rámce vývoje intersubjektivity u kojenců (viz intersubjektivita). Ranější, čistě dyadickou fázi (primární intersubjektivitu) Trevarthen popsal ve stati „Communication and cooperation in early infancy: A description of primary intersubjectivity“ (1979, in M. Bullowa, ed., Before Speech). Nezávisle na tom britský psycholog Michael Scaife a americký psycholog Jerome S. Bruner publikovali v časopise Nature krátkou experimentální práci „The capacity for joint visual attention in the infant“ (1975), kde průřezově (tedy jednorázově u dětí různého věku) změřili, v jakém věku kojenci sledují směr pohledu dospělého. Plné znění práce se rešerši nepodařilo získat; podle sekundárních popisů sledovala směr pohledu dospělého většina dětí ve věku 8–10 měsíců a všechny děti ve věku 11–14 měsíců, do studie byli zařazeni i mladší kojenci. Termín „joint visual attention“ je přímo v názvu této práce.

Pojem dál teoreticky rozpracoval americký vývojový psycholog Michael Tomasello ve stati „Joint attention as social cognition“ (1995, in C. Moore & P. Dunham, eds., Joint Attention: Its Origins and Role in Development) - tuto konkrétní kapitolu se rešerši nepodařilo dohledat v plném znění (jen bibliografické údaje a sekundární citace), takže konkrétní formulace z Tomasellova textu nejsou v tomhle hesle ověřené z první ruky. Na Tomasella dál navázal americký vývojový psycholog Peter Mundy, který s kolegy (Marian Sigman, Connie Kasari a dalšími) rozlišení „iniciování“ (IJA) a „reagování“ (RJA) propracoval zejména v souvislosti s výzkumem autismu (viz dál).

Co je z toho doložené

Doložené je samo vývojové načasování: schopnost sledovat pohled druhého člověka (RJA) se u kojenců objevuje a zesiluje v druhé polovině prvního roku. Podle sekundárních popisů průřezové studie Scaife & Bruner (1975) ji měla většina dětí ve věku 8–10 měsíců a všechny děti ve věku 11–14 měsíců; pozdější studie uvádějí podle použité metody i jiné věkové hranice. Doložená je i souvislost mezi sdílenou pozorností v raném věku a pozdějším rozvojem řeči. U běžně se vyvíjejících dětí ji ukázali Michael Tomasello a Michael Jeffrey Farrar (1986): v longitudinální části studie (tedy sledující tytéž děti v čase; 24 dětí s matkami ve věku 15 a 21 měsíců) souviselo to, že matka během epizod sdílené pozornosti pojmenovávala věci, na které se dítě už samo dívalo, s velikostí slovní zásoby dítěte ve 21 měsících, a v experimentu se sedmnáctiměsíční děti nová slova naučily lépe, když jimi dospělý pojmenoval věc, kterou dítě už sledovalo. U dětí s poruchou autistického spektra podobnou souvislost ukázali Peter Mundy, Marian Sigman a Connie Kasari v longitudinální studii (Mundy, Sigman & Kasari, 1990). Systematický přehled s metaregresí (statistickým rozborem, na čem síla souvislosti napříč studiemi závisí) Kristen Bottema-Beutel (2016; 71 zpráv nebo datových souborů, 1 859 účastníků s poruchou autistického spektra a 1 835 běžně se vyvíjejících) souvislost potvrdil. Zároveň ukázal, že je silnější u dětí s poruchou autistického spektra než u běžně se vyvíjejících dětí a silnější u reagování na sdílenou pozornost (RJA) než u ostatních typů sdílené pozornosti.

Zvlášť dobře doložené (a opakovaně replikované) je snížené zapojení do sdílené pozornosti - zejména schopnosti dítě samo iniciovat sdílenou pozornost (IJA) - u dětí s poruchou autistického spektra, a to už od raného věku: Peter Mundy, Marian Sigman, Judy Ungerer a Tracy Sherman to poprvé popsali už v roce 1986 (Journal of Child Psychology and Psychiatry) a Mundy, Sigman a Kasari to potvrdili v roce 1994 (Development and Psychopathology). Položky zaměřené na sdílenou pozornost jsou proto součástí screeningových nástrojů pro rané známky poruch autistického spektra. Například rodičovský dotazník M-CHAT (Robins, Fein, Barton & Green, 2001) se ptá mimo jiné na to, jestli dítě přináší rodičům věci, aby jim je ukázalo, jestli ukazuje prstem, aby dalo najevo zájem, a jestli se podívá tam, kam ukazuje dospělý.

Co je sporné a kým jmenovitě

Spor se netýká toho, že by jev sám o sobě neexistoval - pozorovatelné chování (sledování pohledu, ukazování, sdílené dívání se na věc) je opakovaně doložené. Sporné je, co přesně „sdílená pozornost“ jako pojem znamená, z jakých složek se skládá a jakou roli hraje v osvojování jazyka:

Peter Mundy a Lisa Newell (2007, „Attention, Joint Attention, and Social Cognition“, Current Directions in Psychological Science) rozlišují „iniciování“ (IJA) a „reagování“ (RJA) jako odlišitelné schopnosti s odlišnou vývojovou dráhou, ve kterých se podle jejich modelu uplatňují různé pozornostní systémy mozku (přední a zadní). Samotnou sdílenou pozornost ale chápou jako integrovanou činnost obou systémů. Jejich práce tedy upozorňuje, že výsledky měřené jen jedním typem úloh nemusí platit pro sdílenou pozornost jako celek.

Frédéric Kaplan a Verena Hafner (2006, „The challenges of joint attention“, Interaction Studies) jmenovitě kritizují běžnou praxi (typickou pro řadu laboratorních studií) redukovat sdílenou pozornost na prosté sledování pohledu nebo na to, že se dvě osoby dívají na totéž ve stejnou chvíli. Podle nich to nesplňuje to, co by sdílená pozornost měla znamenat - sdílený, vzájemně rozpoznaný záměrový (intencionální) vztah ke světu - a vyžaduje to navíc schopnost rozpoznat, nač je druhý zaměřený, schopnost tuhle pozornost druhého cíleně ovlivnit, a pochopení jeho záměru, ne jen mechanické sledování očí.

Mikhail Kissine, Ariane Saint-Denis a Laurent Mottron (2023, „Language acquisition can be truly atypical in autism: Beyond joint attention“, Neuroscience & Biobehavioral Reviews) v systematickém přehledu 71 studií zpochybňují, že sdílená pozornost je u autistických dětí nutnou cestou k osvojení jazyka. Podle tiskové zprávy k jejich práci souvislost se slovní zásobou uvedlo 28 ze 71 studií, 25 studií ji nenašlo a nalezená souvislost se týkala hlavně raného, velmi jednoduchého slovníku; podle autorů si část autistických dětí jazyk osvojuje i jinou cestou, nezávisle na sdílené pozornosti.

Co z toho prakticky funguje bez ohledu na ten spor

Bez ohledu na to, jestli se „sdílená pozornost“ nakonec ukáže jako jeden mechanismus nebo svazek několika příbuzných schopností, zůstává prakticky doloženým poznatkem, že: (1) zapojení dítěte do sdílené pozornosti s pečující osobou v kojeneckém a batolecím věku souvisí s jeho pozdějším rozvojem řeči, a to u běžně se vyvíjejících dětí (Tomasello & Farrar, 1986) i u dětí s poruchou autistického spektra (Mundy, Sigman & Kasari, 1990), přičemž síla souvislosti se liší podle skupiny a typu sdílené pozornosti (Bottema-Beutel, 2016), a (2) výrazně omezené zapojování do sdílené pozornosti (zvlášť to, že dítě samo neupozorňuje druhého na věci) je jeden z časných signálů, kterého si všímají lidé pracující s malými dětmi a který bývá důvodem k dalšímu sledování vývoje dítěte (Robins a kol., 2001). Prakticky užitečné zůstává i samotné doporučení, které z toho plyne pro pečující osoby: sledovat, nač se dítě dívá nebo ukazuje, pojmenovávat to a společně se na to dívat.

Kde se s tím člověk běžně setká

Ve vývojové psychologii a v odborné literatuře o raném vývoji řeči; v kurzech a materiálech pro rodiče a pedagogy v předškolním věku, kde se běžně doporučuje „sledovat, nač se dítě dívá, a pojmenovávat to“; v posuzování raného vývoje dětí, kde se sledování a iniciování sdílené pozornosti používá jako jeden z časných signálů možné poruchy autistického spektra; a ve vývojové linii intersubjektivity (Trevarthen, Stern), kterou SEL Institut v metodice SBG (Přežít/Patřit/Růst) zařazuje do vrstvy Patřit jako jednu z teoretických opor - viz heslo intersubjektivita.

Zdroje

1. Trevarthen, Colwyn; Hubley, P. (1978). Secondary intersubjectivity: Confidence, confiding and acts of meaning in the first year. in A. Lock (Ed.), Action, Gesture and Symbol: The Emergence of Language, s. 183-229, Academic Press, London (bibliografické údaje ověřeny ze sekundárních citací, plné znění nedostupné; přístup 2026-11-09).
2. Trevarthen, Colwyn (1979). Communication and cooperation in early infancy: A description of primary intersubjectivity. in M. Bullowa (Ed.), Before Speech: The Beginning of Interpersonal Communication, s. 321-347, Cambridge University Press.
3. Scaife, Michael; Bruner, Jerome S. (1975). The capacity for joint visual attention in the infant. Nature, 253, s. 265-266 (plné znění nedostupné, výsledky podle věkových skupin převzaty ze sekundárních popisů, např. https://en.wikipedia.org/wiki/Joint_attention; přístup 2026-11-09). DOI 10.1038/253265a0
4. Tomasello, Michael (1995). Joint attention as social cognition. in C. Moore & P. Dunham (Eds.), Joint Attention: Its Origins and Role in Development, s. 103-130, Psychology Press.
5. Tomasello, Michael; Farrar, Michael Jeffrey (1986). Joint Attention and Early Language. Child Development, 57(6), s. 1454-1463 (metadata podle Crossrefu, obsah podle abstraktu; přístup 2026-11-09). DOI 10.2307/1130423
6. Mundy, Peter; Sigman, Marian; Ungerer, Judy; Sherman, Tracy (1986). Defining the social deficits of autism: the contribution of non-verbal communication measures. Journal of Child Psychology and Psychiatry, 27(5), s. 657-669 (metadata podle Crossrefu; přístup 2026-11-09). DOI 10.1111/j.1469-7610.1986.tb00190.x
7. Mundy, Peter; Sigman, Marian; Kasari, Connie (1990). A longitudinal study of joint attention and language development in autistic children. Journal of Autism and Developmental Disorders, 20(1), s. 115-128 (metadata podle Crossrefu; přístup 2026-11-09). DOI 10.1007/bf02206861
8. Mundy, Peter; Sigman, Marian; Kasari, Connie (1994). Joint attention, developmental level, and symptom presentation in autism. Development and Psychopathology, 6(3), s. 389-401 (metadata podle Crossrefu; přístup 2026-11-09). DOI 10.1017/s0954579400006003
9. Robins, Diana L.; Fein, Deborah; Barton, Marianne L.; Green, James A. (2001). The Modified Checklist for Autism in Toddlers: An Initial Study Investigating the Early Detection of Autism and Pervasive Developmental Disorders. Journal of Autism and Developmental Disorders, 31(2), s. 131-144 (přístup 2026-11-09). DOI 10.1023/A:1010738829569
10. Mundy, Peter; Newell, Lisa (2007). Attention, Joint Attention, and Social Cognition. Current Directions in Psychological Science, 16(5), s. 269-274 (metadata podle Crossrefu, obsah podle abstraktu; přístup 2026-11-09). DOI 10.1111/j.1467-8721.2007.00518.x
11. Kaplan, Frédéric; Hafner, Verena V. (2006). The challenges of joint attention. Interaction Studies, 7(2), s. 135-169 (metadata podle Crossrefu; přístup 2026-11-09). DOI 10.1075/is.7.2.04kap
12. Bottema-Beutel, Kristen (2016). Associations between joint attention and language in autism spectrum disorder and typical development: A systematic review and meta-regression analysis. Autism Research, 9(10), s. 1021-1035 (metadata podle Crossrefu, obsah podle abstraktu; přístup 2026-11-09). DOI 10.1002/aur.1624
13. Kissine, Mikhail; Saint-Denis, Ariane; Mottron, Laurent (2023). Language acquisition can be truly atypical in autism: Beyond joint attention. Neuroscience & Biobehavioral Reviews, 153, 105384 (metadata podle Crossrefu, obsah podle tiskové zprávy https://www.eurekalert.org/news-releases/1002200, plné znění nedostupné; přístup 2026-11-09). DOI 10.1016/j.neubiorev.2023.105384