Parasociální vztahy

Co to tvrdí

Parasociální vztah je citové pouto, které si vytvoříme k někomu, kdo nás osobně nezná a o naší existenci nemá ponětí: k televizní postavě, youtuberovi, zpěvačce, sportovci nebo třeba politikovi. Cítíme k té osobě blízkost, sledujeme její „osud“, radujeme se nebo smutníme s ní, někdy k ní máme pocit důvěry srovnatelný s přátelstvím, ale vztah je jednosměrný: ona o nás neví a nijak na nás nereaguje jako na konkrétního člověka. Pozdější literatura rozlišuje dvě vrstvy, které starší výzkum často zaměňoval (Dibble, Hartmann a Rosaenová 2016): krátké, momentální „setkání“ u obrazovky (parasociální interakce, tedy pocit, že s moderátorem právě „mluvíte“, když se dívá do kamery) a dlouhodobější, trvalejší citové pouto k téže postavě napříč časem (parasociální vztah). Jev sám o sobě není považován za poruchu ani za nutně problematický: jde o běžnou součást toho, jak lidé konzumují masová média.

Kdo to formuloval a kdy

Pojmy „parasociální interakce“ a „parasociální vztah“ zavedli Donald Horton a R. Richard Wohl v článku „Mass communication and para-social interaction: Observations on intimacy at a distance“, publikovaném v časopise Psychiatry, ročník 19, číslo 3, strany 215–229, v roce 1956 (DOI: 10.1080/00332747.1956.11023049). Všímali si, jak rozhlasoví a televizní moderátoři a herci cíleně vytvářejí dojem osobního, přímého vztahu s divákem (přímý pohled do kamery, familiární tón), a jak diváci na tuto nabídku blízkosti reagují, jako by šlo o skutečný vztah.

Co je z toho doložené

Že lidé běžně vytvářejí citové vazby k mediálním postavám, je od práce Hortona a Wohla (1956) opakovaně potvrzovaný a široce přijímaný jev v komunikačních studiích a psychologii médií. Zároveň je ale doloženo, že vztah mezi parasociálními vazbami a osamělostí není tak jednoduchý, jak by se mohlo zdát. Alan Rubin, Elizabeth Perseová a Robert Powell (1985, Human Communication Research, 12(2), 155–180, DOI: 10.1111/j.1468-2958.1985.tb00071.x) vytvořili škálu parasociální interakce (škálu PSI), kterou Dibble, Hartmann a Rosaenová (2016) označují za nejběžnější nástroj k jejímu měření. V jejich studii osamělost s mírou parasociální interakce nekorelovala, tedy osaměli lidé v tomto výzkumu nevytvářeli parasociální vztahy automaticky víc než ostatní. Tento obraz podpořila metaanalýza Rivy Tukachinsky, Nathana Waltera a Camille Saucierové (2020, Journal of Communication, 70(6), 868–894, DOI: 10.1093/joc/jqaa034), která shrnula 120 studií ze čtyř desetiletí: mezi sociálními deficity a parasociálními vztahy nenašla významnou souvislost. Parasociální vztah a parasociální interakce spolu v ní korelovaly jen středně, což podporuje jejich rozlišování jako dvou různých veličin. Doloženo je naopak, že parasociální vztahy mají měřitelné krátkodobé účinky. Ve třech studiích Jaye Derricka, Shiry Gabrielové a Brooke Tippinové (2008, Personal Relationships, 15(2), 261–280, DOI: 10.1111/j.1475-6811.2008.00197.x) se lidé s nízkým sebevědomím po připomenutí oblíbené celebrity hodnotili jako podobnější svému ideálnímu já, tedy se u nich zmenšil rozpor mezi tím, jací jsou, a tím, jací by chtěli být. Po připomenutí blízkého partnera ze skutečného vztahu se tento efekt neobjevil. Derrick, Gabrielová a Kurt Hugenberg (2009, Journal of Experimental Social Psychology, 45(2), 352–362, DOI: 10.1016/j.jesp.2008.12.003) ve čtyřech studiích testovali tzv. hypotézu sociální náhražky. V korelační studii (701 studentů) lidé uváděli, že se při sledování oblíbeného televizního pořadu cítí méně osaměle. V experimentech pak samotné přemýšlení o oblíbeném pořadu (ne jeho sledování) tlumilo pokles sebehodnocení a nálady a nárůst pocitu odmítnutí po připomenutí ohrožení blízkého vztahu a snižovalo aktivaci slov spojených s odmítnutím. Sami autoři tyto výsledky označují za předběžné.

Co je sporné a kým jmenovitě

Jayson Dibble, Tilo Hartmann a Sarah Rosaenová (2016, Human Communication Research, 42(1), 21–44, DOI: 10.1111/hcre.12063) zpochybnili, že nejpoužívanější nástroj k měření parasociální interakce, škála PSI z práce Rubina, Perseové a Powella (1985), skutečně měří to, co má podle svého názvu měřit. Podle jejich experimentálního srovnání škála PSI možná zachycuje spíš krátkodobou nebo dlouhodobou sympatii k postavě (jak moc ji máme rádi), případně něco jiného, než aktuální zkušenost „interakce“ v okamžiku sledování. Lepším měřítkem parasociální interakce byla v jejich srovnání novější škála EPSI, kterou dříve představili Tilo Hartmann a Charlotte Goldhoornová (2011, Journal of Communication, 61(6), 1104–1121, DOI: 10.1111/j.1460-2466.2011.01595.x). Jde tedy o metodologický spor: o to, co desítky starších studií ve skutečnosti měřily, ne o to, jestli parasociální vztahy jako jev existují. Samostatně je sporné, nakolik parasociální vztahy skutečně dokážou nahradit nebo obnovit pocit sounáležitosti po sociálním odmítnutí (tzv. hypotéza sociální náhražky, na níž stojí studie Derricka, Gabrielové a Hugenberga z roku 2009 výše): Naoyuki Sunami ve své disertační práci „Playing Alone, Feeling Connected“ (University of Delaware, 2021) tuto hypotézu testoval na hraní videoher s parasociálními herními postavami a ve dvou experimentech ji nepodpořil. Podrobněji viz heslo potřeba sociální zakotvenosti, kde je tento spor popsán v kontextu konkrétní teorie, na kterou navazuje.

Co z toho prakticky funguje bez ohledu na ten spor

Bez ohledu na to, jak přesně se vyřeší spor o měření nebo o sílu „náhražkového“ efektu, zůstává použitelné základní pozorování: citové investice do mediálních postav a veřejně známých osobností jsou pro velkou část lidí běžnou, nepatologickou součástí emočního života, ne něčím, co by bylo nutné automaticky považovat za náhradu „skutečných“ vztahů nebo za varovný signál. Pro praxi (kouč, lektor, rodič) je použitelné rozlišení: silný zájem někoho o seriálovou postavu, youtubera nebo sportovní tým sám o sobě nic nevypovídá o tom, jestli má daný člověk dostatek blízkých vztahů v reálném životě. Je to samostatná, rozšířená forma citové angažovanosti, kterou má smysl posuzovat podle konkrétního dopadu na život dané osoby, ne podle toho, že je „jen“ parasociální.

Kde se s tím člověk běžně setká

V běžné řeči o fanouškovství: proč lidi „mluví“ k televizi, pláčou při smrti seriálové postavy, cítí se osobně zasaženi rozvodem nebo skandálem celebrity, kterou nikdy nepotkali, nebo proč se influencer/youtuber cítí svým sledujícím „jako kámoš“. V posledních letech se stejný rámec čím dál častěji používá i při debatách o chatbotech a AI společnících, tedy o tom, jestli a za jakých podmínek si lidé budují obdobné jednostranné citové pouto k umělému, ne lidskému „protějšku“; k tomu ale k dnešnímu dni (3. 11. 2026) existuje jen omezený a nejednotný výzkum o příčinném vztahu k osamělosti, takže konkrétní tvrzení o AI společnících v tomto hesle výslovně neuvádím: zůstává to nezjištěno.

Zdroje

1. Horton, Donald; Wohl, R. Richard (1956). Mass communication and para-social interaction: Observations on intimacy at a distance. Psychiatry, 19(3), 215–229. DOI 10.1080/00332747.1956.11023049
2. Rubin, Alan M.; Perse, Elizabeth M.; Powell, Robert A. (1985). Loneliness, parasocial interaction, and local television news viewing. Human Communication Research, 12(2), 155–180. DOI 10.1111/j.1468-2958.1985.tb00071.x
3. Giles, David C. (2002). Parasocial interaction: A review of the literature and a model for future research. Media Psychology, 4(3), 279–305. DOI 10.1207/s1532785xmep0403_04
4. Derrick, Jaye L.; Gabriel, Shira; Tippin, Brooke (2008). Parasocial relationships and self-discrepancies: Faux relationships have benefits for low self-esteem individuals. Personal Relationships, 15(2), 261–280. DOI 10.1111/j.1475-6811.2008.00197.x
5. Derrick, Jaye L.; Gabriel, Shira; Hugenberg, Kurt (2009). Social surrogacy: How favored television programs provide the experience of belonging. Journal of Experimental Social Psychology, 45(2), 352–362. DOI 10.1016/j.jesp.2008.12.003
6. Hartmann, Tilo; Goldhoorn, Charlotte (2011). Horton and Wohl revisited: Exploring viewers' experience of parasocial interaction. Journal of Communication, 61(6), 1104–1121. DOI 10.1111/j.1460-2466.2011.01595.x
7. Dibble, Jayson L.; Hartmann, Tilo; Rosaen, Sarah F. (2016). Parasocial Interaction and Parasocial Relationship: Conceptual Clarification and a Critical Assessment of Measures. Human Communication Research, 42(1), 21–44. DOI 10.1111/hcre.12063
8. Tukachinsky, Riva; Walter, Nathan; Saucier, Camille J. (2020). Antecedents and Effects of Parasocial Relationships: A Meta-Analysis. Journal of Communication, 70(6), 868–894. DOI 10.1093/joc/jqaa034
9. Sunami, Naoyuki (2021). Playing Alone, Feeling Connected (disertační práce, školitelka Lisa Jaremková). University of Delaware. Zdroj online