Potřeba sociální zakotvenosti (Gabriel a Schneiderová)

Co to tvrdí

Potřeba sociální zakotvenosti popisuje tvrzení, že vedle potřeby mít blízké lidi (partnera, kamarády, rodinu) má člověk ještě druhou, samostatnou potřebu: cítit se součástí něčeho většího než jednoho konkrétního vztahu. Jde o pocit sounáležitosti s davem, komunitou nebo příběhem, bez toho, aby na druhé straně musel stát konkrétní člověk, kterého osobně známe. Autorky tvrdí, že tahle potřeba často funguje bez vědomého uvažování o ní a dá se naplnit i věcmi, které nejsou blízký vztah v obvyklém slova smyslu: pocitem patřičnosti na koncertě nebo fotbalovém zápase, sledováním oblíbeného seriálu a citovou vazbou k jeho postavám, zájmem o celebrity, sportovce, politiky, nebo třeba o britskou královskou rodinu u lidí, kteří v Británii nežijí a s žádným jejím členem se nikdy nesetkali. Důležité je, že podle autorek nejde o náhradní, horší verzi blízkého vztahu. Je to podle nich samostatná potřeba, a člověk je nejspokojenější, když má naplněné obě najednou.

Kdo to formuloval a kdy

Shira Gabriel (profesorka psychologie na University at Buffalo) a Veronica Schneiderová publikovaly koncept v přehledovém článku „The Need for Social Embeddedness: Human Belonging Goes Beyond Dyadic Bonds“ v časopise Current Directions in Psychological Science, ročník 33, číslo 4, strany 247–253, v srpnu 2024 (DOI: 10.1177/09637214241257880). Podle tiskové zprávy University at Buffalo (buffalo.edu/ubnow, září 2024) článek shrnuje zhruba dvacet let výzkumu Gabrielovy laboratoře. Jeden z pilířů té starší práce je článek Jaye L. Derricka, Shiry Gabriel a Kurta Hugenberga „Social surrogacy: How favored television programs provide the experience of belonging“ (Journal of Experimental Social Psychology, 45(2), 352–362, 2009, DOI: 10.1016/j.jesp.2008.12.003), kde čtyři dílčí studie podle autorů ukázaly, že sledování oblíbeného seriálu umí dočasně zmírnit pocit osamělosti po sociálním odmítnutí. Samotný pojem citové vazby k mediální postavě (tzv. parasociální interakce/vztah) je starší a nezávislý na Gabrielové: zavedli ho Donald Horton a R. Richard Wohl v článku „Mass communication and para-social interaction“ (Psychiatry, 19(3), 215–229, 1956).

Co je z toho doložené

Samotný jev, na kterém koncept stojí (že lidé běžně vytvářejí citové vazby k mediálním postavám, celebritám a davům, aniž by s nimi měli osobní vztah), je dobře zdokumentovaný už od práce Hortona a Wohla (1956) a je to široce přijímaná součást výzkumu médií a komunikace. Podle čtyř studií Derricka, Gabriel a Hugenberga (2009) sledování oblíbeného televizního pořadu dočasně zmírňuje pocit osamělosti. Novější studie Sacca, Browna, Macchioneové a Younga (2021) ale stejný typ manipulace (vybavení si oblíbeného televizního pořadu po zažitém vyloučení) vyzkoušela znovu a žádný obnovující účinek nenašla, takže ani tento dílčí efekt není doložen jednoznačně. Co ale k dnešnímu dni (3. 11. 2026) nebylo touto rešerší dohledáno jako samostatně ověřené: zda je „potřeba sociální zakotvenosti“ skutečně oddělená psychologická potřeba srovnatelná svým postavením s potřebou sounáležitosti, nebo jen jiný popis/rozšíření téhož jevu. Jde o tvrzení z přehledového článku z roku 2024, který je na nezávislé ověření/replikaci teprve mladý, a žádnou takovou nezávislou replikaci přímo konceptu samotného jsem nenašel. Zůstává to tedy nezjištěno, ne jako fakt.

Co je sporné a kým jmenovitě

Protože je koncept z roku 2024, k dnešnímu dni jsem nedohledal žádnou publikovanou, jmenovanou odbornou polemiku, která by se vymezovala přímo proti „potřebě sociální zakotvenosti“ jako takové. Na přímou kritiku samotného konceptu může být ještě brzy. Existuje ale jmenovaný spor o jednu z dílčích opor, na kterých Gabrielová stojí už od roku 2009: zda parasociální vztahy (vztahy k fiktivním postavám, celebritám apod.) skutečně dokážou obnovit pocit sounáležitosti po sociálním odmítnutí. Naoyuki Sunami ve své disertační práci „Playing Alone, Feeling Connected“ (University of Delaware, 2021) testoval tuto tzv. hypotézu sociální náhražky (social surrogacy hypothesis) na hraní jednohráčových videoher s parasociálními herními postavami a sociálními herními světy. Ve dvou experimentech nenašel, že by odmítnutí účastníci, kteří si vybavovali hru s parasociálními prvky nebo přímo hráli hru s vyšší mírou takových prvků, měli obnovenou sounáležitost víc než srovnávací skupina, takže hypotézu v herním prostředí nepodpořil. Sám autor dodává, že šlo o jiné médium (videohry) než ve starších pozitivních nálezech (knihy, televize), a že teorie by potřebovala přesněji určit podmínky a očekávanou velikost efektu.

Stejné médium jako původní studie použili Donald F. Sacco, Mitch Brown, Alicia L. Macchione a Steven G. Young v článku „No Evidence for Social Surrogacy in Fostering Intentions to Follow Social Distancing Guidelines“ (Social Psychology, 52(4), 215–226, 2021, DOI: 10.1027/1864-9335/a000450). Účastníci nejdřív zažili vyloučení nebo začlenění ve hře Cyberball (počítačové přihrávání míčem, kterým se v experimentech navozuje pocit odmítnutí) a pak si vybavili oblíbený televizní pořad, tedy stejný typ manipulace jako u Derricka a kol. (2009). Žádný obnovující účinek sociální náhražky autoři nenašli. Studie se zaměřovala hlavně na ochotu dodržovat pravidla sociálního odstupu během pandemie covidu-19 a nejde o rozsáhlou replikaci z více laboratoří.

Ani jedna z těchto prací tedy přímo nezpochybňuje koncept „sociální zakotvenosti“ Gabrielové a Schneiderové z roku 2024. Jde o nejbližší dohledatelný jmenovaný spor o mechanismus (parasociální vztah jako náhražka blízkosti), na kterém je část argumentace postavena.

Co z toho prakticky funguje bez ohledu na ten spor

I bez ohledu na to, jak přesně se spor o parasociální náhražky vyvine, základní pozorování zůstává použitelné: lidé opakovaně hledají pocit „patřit k něčemu velkému“ i tam, kde není žádný konkrétní vztah k druhému člověku, v davu, ve fanouškovství, ve sledování příběhu. Pro praxi (lektor, kouč, autor kurzu, nebo jen někdo, kdo si všímá vlastního chování) je z toho použitelný rámec: pocit osamělosti nemusí znamenat jen chybějící blízký vztah (viz potřeba sounáležitosti); může znamenat i chybějící pocit zakotvení ve společenství, a tyhle dvě věci se řeší jinak. Vysvětluje to i to, proč sledování seriálů, fandění týmu nebo zájem o veřejně známé osobnosti nejsou samy o sobě „náhrada za skutečný život“, ale podle tohoto rámce naplňují svou vlastní, oddělenou potřebu.

Kde se s tím člověk běžně setká

V popularizačních textech o tom, proč lidé fandí sportovním týmům, sledují reality show nebo mají silný vztah k youtuberům a celebritám, které osobně neznají; v diskusích o tom, jestli je parasociální vztah k seriálové postavě nebo influencerovi zdravý nebo problematický; a v navazující popularizaci výzkumu University at Buffalo z roku 2024, která koncept rámuje jako vysvětlení mimo jiné toho, proč lidé rádi sledují seriály v maratonech nebo sledují život britské královské rodiny, aniž by s ní měli jakýkoli osobní vztah.

Zdroje

1. Gabriel, Shira; Schneider, Veronica (2024). The Need for Social Embeddedness: Human Belonging Goes Beyond Dyadic Bonds. Current Directions in Psychological Science, 33(4), 247–253. DOI 10.1177/09637214241257880
2. Baumeister, Roy F.; Leary, Mark R. (1995). The Need to Belong: Desire for Interpersonal Attachments as a Fundamental Human Motivation. Psychological Bulletin, 117(3), 497–529. DOI 10.1037/0033-2909.117.3.497
3. Derrick, Jaye L.; Gabriel, Shira; Hugenberg, Kurt (2009). Social surrogacy: How favored television programs provide the experience of belonging. Journal of Experimental Social Psychology, 45(2), 352–362. DOI 10.1016/j.jesp.2008.12.003
4. Horton, Donald; Wohl, R. Richard (1956). Mass communication and para-social interaction: Observations on intimacy at a distance. Psychiatry, 19(3), 215–229. DOI 10.1080/00332747.1956.11023049
5. Sunami, Naoyuki (2021). Playing Alone, Feeling Connected: Do Single-Player Video Games with Social Surrogates Replenish Belonging After Social Rejection? (disertační práce). University of Delaware. Zdroj online
6. Sacco, Donald F.; Brown, Mitch; Macchione, Alicia L.; Young, Steven G. (2021). No Evidence for Social Surrogacy in Fostering Intentions to Follow Social Distancing Guidelines. Social Psychology, 52(4), 215–226. DOI 10.1027/1864-9335/a000450