Vyhýbání se zkušenosti (experiential avoidance)

Co to tvrdí

Terapie přijetí a závazku (Acceptance and Commitment Therapy, ACT) tvrdí, že velkou část psychického utrpení a nefunkčního jednání nezpůsobuje přímo nepříjemná myšlenka, pocit, vzpomínka nebo tělesný pocit samotný, ale to, jak moc se je člověk snaží odehnat, utlumit, změnit nebo se jim vyhnout, i za cenu, že si tím zužuje vlastní život. Tomuto mechanismu se říká vyhýbání se zkušenosti (experiential avoidance): neochota zůstat v přímém kontaktu s nepříjemným vnitřním stavem, spojená se snahou ho změnit nebo se mu vyhnout, navzdory tomu, že to v delším měřítku škodí (Hayes, Wilson, Gifford, Follette a Strosahl, 1996). Nejde jen o zjevné vyhýbání se situacím, třeba že člověk s obavou z letadel přestane létat. Patří sem i vnitřní strategie, které navenek nemusí být vidět: potlačování myšlenky, rozptylování se, přejídání, zahlcení prací, zneužívání návykových látek nebo intelektualizace vlastních pocitů (rozebírání pocitů rozumem místo jejich prožití). V modelu ACT je to jeden ze dvou ústředních mechanismů, které stojí v cestě psychologické flexibilitě. Druhým je kognitivní fúze (viz kognitivní defúze). Protikladem vyhýbání se zkušenosti je akceptace: ochota dovolit nepříjemné myšlence nebo pocitu být přítomný, aniž by s ním člověk musel bojovat nebo se jím musel nechat řídit.

Kdo to formuloval a kdy

Pojem a jeho teoretické zarámování zavedli americký psycholog Steven C. Hayes spolu s Kellym G. Wilsonem, Elizabeth Gifford, Victorií Follette a Kirkem Strosahlem v článku Experiential Avoidance and Behavioral Disorders: A Functional Dimensional Approach to Diagnosis and Treatment (Journal of Consulting and Clinical Psychology, 1996, 64(6), 1152–1168). Autoři v něm navrhli chápat vyhýbání se zkušenosti jako mechanismus společný řadě jinak odlišně klasifikovaných psychických potíží, místo aby se každá z nich popisovala jen vlastním, samostatným souborem příznaků. O tři roky později se konstrukt stal jedním ze dvou centrálních mechanismů modelu psychopatologie v knize Acceptance and Commitment Therapy: An Experiential Approach to Behavior Change (Hayes, Strosahl a Wilson, 1999), kde dostal svůj protiklad a hlavní cíl terapie: psychologickou flexibilitu.

Co je z toho doložené

Chawla a Ostafin (2007, Journal of Clinical Psychology, 63(9), 871–890) shrnuli v empirickém přehledu desítky studií, které dávaly vyhýbání se zkušenosti do souvislosti se širokou škálou potíží (úzkostnými poruchami, depresí, zneužíváním návykových látek, poruchami příjmu potravy a hraničními rysy osobnosti), a podpořili myšlenku, že nejde o jev vázaný na jednu kategorii psychických poruch. Sami ale jako hlavní limit svého přehledu uvedli, že napříč těmito studiemi chybí jednotná teoretická i měřicí operacionalizace konstruktu. Na tuto mezeru reagovali Gámez, Chmielewski, Kotov, Ruggero a Watson (2011, Psychological Assessment, 23(3), 692–713) vývojem Multidimensional Experiential Avoidance Questionnaire (MEAQ): 62 položek rozdělených do šesti podoblastí vyhýbání, ověřeného na třech samostatných vzorcích (studenti, n = 363; klinická populace, n = 265; běžná populace, n = 215). Na MEAQ následně navázali kratší, patnáctipoložkovou verzí Brief Experiential Avoidance Questionnaire (BEAQ; Gámez a kol., 2014, Psychological Assessment, 26(1), 35–45), určenou pro rychlejší měření konstruktu.

Novější systematický přehled s metaanalýzou (Akbari, Seydavi, Hosseini, Krafft a Levin, 2022, Journal of Contextual Behavioral Science, 24, 65–78) zahrnul 441 studií se 135 347 účastníky a 899 velikostmi účinku. Našel střední až silné souvislosti vyhýbání se zkušenosti s příznaky deprese, úzkosti, obsedantně-kompulzivních a příbuzných poruch a posttraumatické stresové poruchy (korelace od r = 0,34 u panické poruchy a agorafobie po r = 0,59 u generalizované úzkostné poruchy). Autoři v tom vidí podporu pro chápání vyhýbání se zkušenosti jako procesu společného více poruchám a různým kulturám. Zároveň upozorňují, že se dosud měřilo převážně jako stálý, obecný rys, a ne jako proces, který se mění podle situace a v čase.

Co je sporné a kým jmenovitě

Spor se netýká toho, jestli lidé reálně vyhýbání se zkušenosti dělají, ale toho, čím se dnes v praxi nejčastěji měří. Martin Wolgast (2014, Behavior Therapy, 45(6), 831–839) zjistil, že se položky Acceptance and Action Questionnaire-II (AAQ-II), hlavního nástroje používaného ve výzkumu účinnosti ACT, chovají blíž k obecným položkám měřícím distres (úzkost, depresi, stres) než k položkám cíleným přímo na vyhýbání se vlastní zkušenosti, takže nebylo jasné, co dotazník ve skutečnosti měří. Tyndall, Waldeck, Pancani, Whelan, Roche a Dawson (2019, Journal of Contextual Behavioral Science, 12, 278–284) to na vzorku 524 lidí potvrdili přímým srovnáním: položky AAQ-II korelovaly silněji s mírami deprese, úzkosti a stresu než s Brief Experiential Avoidance Questionnaire (BEAQ), dotazníkem odvozeným z MEAQ, který už při svém vzniku (Gámez a kol., 2011) prokázal lepší rozlišení od obecné negativní afektivity (obecného sklonu prožívat nepříjemné emoce) a neuroticismu (osobnostního rysu spojeného se sklonem k úzkostnosti a emoční nestabilitě). Z toho autoři usuzují, že AAQ-II a BEAQ možná neměří tutéž věc, a pro výzkum výsledků ACT doporučují zvážit k AAQ-II alternativní nástroj. Jinak řečeno: spor nezpochybňuje existenci jevu samotného, ale zpochybňuje, jak dobře ho nejpoužívanější dotazník v ACT výzkumu odlišuje od toho, že je člověk prostě obecně úzkostný nebo v psychické tísni (distresu).

Co z toho prakticky funguje bez ohledu na ten spor

Bez ohledu na to, jak přesně se konstrukt měří dotazníkem, zůstává samostatně vyzkoušitelné jednoduché sebe-pozorování: všimnout si konkrétní situace, kdy se člověk aktivně snaží utlumit, zahnat nebo nemyslet na nepříjemný pocit (odkládáním, rozptylováním, přejídáním, nadměrnou prací nebo alkoholem), a porovnat, co se stane, když si dovolí ten pocit na chvíli nechat být přítomný, aniž by proti němu okamžitě jednal. Tenhle rozdíl lze sledovat na konkrétním, pozorovatelném chování (udělá/neudělá danou věc, které by se jinak vyhnul) bez nutnosti přijmout teorii ACT jako celek nebo řešit, jestli AAQ-II skutečně měří to, co má měřit.

Kde se s tím člověk běžně setká

V klinické praxi při práci s úzkostnými poruchami, chronickou bolestí, závislostním chováním a obsedantně-kompulzivní poruchou, často jako jeden z přímých cílů terapie v rámci ACT. V populárně-psychologické literatuře a koučinku se s pojmem „vyhýbání se nepříjemným pocitům“ nebo anglickým emotional avoidance člověk setkává často volněji, bez funkčního rámce mechanismu společného více psychickým potížím, se kterým ho formulovali Hayes a kolegové (1996), tedy jako obecný popis chování, ne jako přesně vymezený, měřený konstrukt.

Zdroje

1. Hayes, Steven C.; Wilson, Kelly G.; Gifford, Elizabeth V.; Follette, Victoria M.; Strosahl, Kirk (1996). Experiential Avoidance and Behavioral Disorders: A Functional Dimensional Approach to Diagnosis and Treatment. Journal of Consulting and Clinical Psychology, 64(6), 1152–1168. DOI 10.1037/0022-006X.64.6.1152
2. Hayes, Steven C.; Strosahl, Kirk D.; Wilson, Kelly G. (1999). Acceptance and Commitment Therapy: An Experiential Approach to Behavior Change. Guilford Press (New York); 2. vydání 2011 jako Acceptance and Commitment Therapy: The Process and Practice of Mindful Change.
3. Chawla, Neharika; Ostafin, Brian (2007). Experiential avoidance as a functional dimensional approach to psychopathology: An empirical review. Journal of Clinical Psychology, 63(9), 871–890. DOI 10.1002/jclp.20400
4. Gámez, Wakiza; Chmielewski, Michael; Kotov, Roman; Ruggero, Camilo; Watson, David (2011). Development of a measure of experiential avoidance: The Multidimensional Experiential Avoidance Questionnaire. Psychological Assessment, 23(3), 692–713. DOI 10.1037/a0023242
5. Gámez, Wakiza; Chmielewski, Michael; Kotov, Roman; Ruggero, Camilo; Suzuki, Nadia; Watson, David (2014). The Brief Experiential Avoidance Questionnaire: Development and initial validation. Psychological Assessment, 26(1), 35–45. DOI 10.1037/a0034473
6. Wolgast, Martin (2014). What does the Acceptance and Action Questionnaire (AAQ-II) really measure?. Behavior Therapy, 45(6), 831–839. Zdroj online
7. Tyndall, Ian; Waldeck, Dana; Pancani, Luca; Whelan, Robert; Roche, Bryan; Dawson, Darren L. (2019). The Acceptance and Action Questionnaire-II (AAQ-II) as a measure of experiential avoidance: Concerns over discriminant validity. Journal of Contextual Behavioral Science, 12, 278–284. Zdroj online
8. Akbari, Mehdi; Seydavi, Mohammad; Hosseini, Zahra S.; Krafft, Jennifer; Levin, Michael E. (2022). Experiential avoidance in depression, anxiety, obsessive-compulsive related, and posttraumatic stress disorders: A comprehensive systematic review and meta-analysis. Journal of Contextual Behavioral Science, 24, 65–78. DOI 10.1016/j.jcbs.2022.03.007