Stoická fantasia (dojem)

Co to tvrdí

Stoikové tvrdili, že úplně na začátku každého duševního dění, dřív než jakákoliv myšlenka, úsudek nebo reakce, stojí fantasia: dojem, kterým se nám něco prostě „jeví“ nějakým způsobem, a který vzniká zcela bez naší vůle. Je vedro a je mi horko; někdo na mě křikne a já to slyším jako urážku; vybaví se mi vzpomínka: to všechno jsou dojmy, a stoikové trvali na tom, že proti jejich vzniku nic nenamítáme, protože s tím nic nenaděláme. Zakladatel školy Zénón z Kitia to podle dochovaného svědectví definoval jako „otisk na duši“ (řecky typósis), obraz zapůjčený od otisku pečetidla ve vosku. Druhý vůdce školy Kleanthés to bral dost doslovně, jako skutečný fyzický vtisk. Třetí vůdce školy Chrýsippos ale tuhle představu (že by duše byla doslova „promáčknutá“ jako vosk) odmítl a totéž slovo typósis přeformuloval jako obecnější „proměnu“ nebo „změnu stavu“ duše (alloiósis/heteroiósis), tedy ne fyzický důlek, ale změnu, kterou dojem v duši způsobí. Dojmy stoikové dál dělili na smyslové (vzniklé přes jeden nebo víc smyslů) a nesmyslové (vzniklé přímo z myšlení, např. při úvaze o abstraktním pojmu), a na rozumné a nerozumné. Zvláštní, přísněji definovaný typ dojmu je tzv. kataleptická (uchopitelná, jasná a zřetelná) fantasie: dojem tak přesný a jasný, že podle stoiků nemohl pocházet z ničeho jiného než z reálné věci přesně tak, jak je, a byl „vtisknut a vyražen“ podle té věci samé. Tahle kataleptická fantasie sloužila stoikům jako kritérium pravdy, tedy měřítko, podle kterého lze rozlišit spolehlivé poznání od omylu nebo smyšlenky. Definice kataleptické fantasie měla ve své rozvinuté podobě tři podmínky, přičemž třetí do ní podle Cicerona doplnil už sám Zénón jako odpověď na námitku akademického skeptika Arkesiláa, který upozornil, že i velmi klamné dojmy se mohou subjektivně jevit stejně jisté jako pravdivé. Fantasia samotná je tedy jen první, nedobrovolný krok. Co s ní mysl udělá dál (přitaká, nebo ne), je už věc stoického prosoché a sunkatathesis, ne fantasie samé.

Kdo to formuloval a kdy

Základní pojem zavedl do stoické teorie poznání zakladatel školy Zénón z Kitia (asi 334–262 př. n. l.), krátce po založení školy v Athénách (obvykle datováno kolem roku 301 př. n. l.). Žádný Zénónův spis se nedochoval celý. Jeho definice fantasie se rekonstruuje jen zprostředkovaně, hlavně přes pozdější kompilaci Diogena Laertia (Životy slavných filosofů, kniha VII, pravděpodobně sestavena ve 3. stol. n. l., tedy s odstupem několika set let od Zénóna), přes Cicerona (Academica) a přes Sexta Empirika, jehož spis Against the Logicians (kniha VII sbírky Adversus Mathematicos) věnuje otázce stoického kritéria pravdy a kataleptické fantasie rozsáhlý samostatný výklad (§§46–260). Diogenés Laertios (VII, §50) uvádí definici fantasie jako „otisku na duši“ (typósis) jako nauku stoiků obecně, bez Zénónova jména. Jménem uvádí jen Chrýsippa (asi 279–206 př. n. l.), třetího vůdce školy: podle 12. knihy jeho spisu O duši se otiskem míní „proměna“ (alloiósis), protože kdyby šlo o otisk jako od pečetidla, nemohlo by v duši být najednou mnoho otisků. Že definici „otisk na duši“ vytvořil Zénón, že ji Kleanthés chápal doslova jako fyzický vtisk a že Chrýsippos takové čtení odmítl a otisk vyložil jako změnu stavu duše (heteroiósis), dokládá Sextus Empiricus (Against the Logicians VII, §§228–231). Victor Caston (2025) k tomu uvádí, že Chrýsippos chtěl předejít představě, že předměty duši doslova promačkávají, a svůj výklad přitom podával jako vysvětlení skutečného smyslu Zénónovy definice. Rozšířenou definici kataleptické fantasie (tu část, která z fantasie dělá kritérium pravdy) stoikové zpřesňovali v dialogu (a sporu) s athénskou Akademií. Podle Cicerona (Academica II, §77) se skeptik Arkesiláos (asi 316/315–241/240 př. n. l.) Zénóna vyptával, co když pravdivý dojem může být úplně stejný jako nepravdivý, a definice proto dostala třetí podmínku: dojem musí být takový, jaký by nemohl vzniknout z toho, co není. Tak to podává i David Sedley (Routledge Encyclopedia of Philosophy) a jako odpověď akademikům tuto podmínku vykládá i Sextus Empiricus (VII, §252). Od ní je třeba odlišit pozdější doplnění: podle Sexta (VII, §§253–257) pozdější stoikové připojili výhradu, že kataleptický dojem přiměje k přitakání jen tehdy, když „nemá žádnou překážku“. Přehled Stanford Encyclopedia of Philosophy (Katja Vogt, Ancient Skepticism) toto doplnění spojuje s námitkami akademika Karneada. Kdy přesně a kým konkrétně byla tato pozdější výhrada doplněna, se z dochovaných pramenů jednoznačně určit nedá a zůstává nezjištěno.

Co je z toho doložené

Jde o historicko-filosofický pojem, takže „doloženost“ se tu týká toho, jak spolehlivě je zachycený v pramenech a v uznávané odborné literatuře, ne vědeckého ověření. Doloženo přes shodu nezávislých pramenů (Diogenés Laertios, Cicero, Sextus Empiricus) i přes soustavnou modernější klasicistní a filosofickou literaturu (Frede 1983, Caston, Sedley, Nawar 2014) je samotné jádro: že stoikové rozlišovali fantasii jako první, nedobrovolnou fázi (na rozdíl od dobrovolného přitakání), že fantasie se dělily podle více hledisek (smyslová/nesmyslová, rozumná/nerozumná) a že existoval zvláštní, přísněji definovaný typ (kataleptická fantasie), který měl sloužit jako kritérium pravdy. Doložen je i rozdíl mezi Kleanthovým doslovným a Chrýsippovým přeneseným výkladem slova „otisk“ (Sextus Empiricus) a to, že definici kataleptické fantasie doplnil o třetí podmínku už Zénón v odpověď Arkesiláovi (Cicero, Sextus Empiricus), zatímco pozdější stoikové k ní připojili ještě výhradu „bez překážky“ (Sextus Empiricus). Co naopak doloženo není přímo, jen rekonstrukcí z fragmentů a svědectví pozdějších autorů, je přesné znění a datování Zénónovy a Chrýsippovy vlastní argumentace; žádný z jejich spisů se nedochoval v originále.

Co je sporné a kým jmenovitě

Hlavní moderní odborný spor se týká toho, co přesně dělá kataleptickou fantasii kataleptickou, tedy co je ten rozlišující rys, díky kterému je „jasná a zřetelná“ jinak než ostatní dojmy. Michael Frede (1983, Stoics and Skeptics on Clear and Distinct Impressions, v: Burnyeat, ed., The Skeptical Tradition) argumentuje pro čistě kauzální (tzv. externalistický) výklad: dojem je kataleptický tehdy, když vznikl určitým specifickým kauzálním způsobem z reálného předmětu, ne proto, že by měl nějaký zvláštní vnitřní, introspekcí rozpoznatelný „pocit jistoty“. Ke stejnému čtení bývá podle pozdější přehledové literatury (Shogry 2018, Creating a Mind Fit for Truth: The Role of Expertise in the Stoic Account of the Kataleptic Impression, Ancient Philosophy 38(2)) řazena i Gisela Striker (1990, kap. „The Problem of the Criterion“, v: Stephen Everson, ed., Epistemology, Companions to Ancient Thought 1, Cambridge University Press). Její vlastní text se k přímému ověření tvrzení nepodařilo dohledat, jde tedy o čtení zprostředkované přes sekundární literaturu, ne o vlastní ověřenou citaci z jejího textu. Proti čistě kauzálnímu výkladu Tamer Nawar (2014, The Stoic Account of Apprehension, Philosophers' Imprint 14) argumentuje, že naráží na několik problémů, a navrhuje hybridní model kombinující kauzální a vnitřní (introspektivní) složku. David Sedley jde jiným směrem. V Routledge Encyclopedia of Philosophy čte slovní spojení „od toho, co je“ v Zénónově definici spíš reprezentačně (dojem zobrazuje něco skutečného) než kauzálně (dojem je něčím skutečným způsoben). Ve studii Zeno's Definition of phantasia katalēptikē (2002) argumentuje, že takto, reprezentačně, to mínil sám Zénón a že kauzální výklad přijali až pozdější stoikové. Samostatný, menší spor se týká samotného překladu: Victor Caston (2025) kritizuje běžný anglický překlad phantasia jako „impression“ (dojem/otisk) s tím, že ze stoické definice fantasie jako „otisku“ dělá prázdnou tautologii a zakrývá, k čemu pojem v jejich teorii slouží; sám proto překládá „representation“ (zobrazení/reprezentace). Podle Castona tento výraz často používá i Frede, jehož preferovaným překladem ale zůstává „impression“. Pro úplnost: podle kotvy metodiky SBG k tomuto okruhu pojmů platí, že stoickou fantasii (stejně jako prosoché a propatheia) se nemá prezentovat jako vědecky prokázanou teorii: jde o historicko-filosofický pojem, ne o empiricky testovanou psychologickou hypotézu, a žádný ze zmíněných badatelů se o nic takového ani nepokouší.

Co z toho prakticky funguje bez ohledu na ten spor

Ať se badatelský spor o přesnou povahu kataleptické fantasie (kauzální, nebo reprezentační) vyřeší jakkoliv, zůstává použitelné samotné strukturní jádro myšlenky: existuje první, nedobrovolný okamžik, kdy se člověku něco prostě „jeví“ určitým způsobem, a tenhle okamžik je věcně odlišný od toho, co s tím člověk udělá dál. Právě na tomhle rozlišení stojí stoické prosoché a sunkatathesis: kázeň všímat si dojmu dřív, než k němu automaticky přitaká. Podobné strukturní rozlišení (nedobrovolná první mentální událost vs. to, co s ní udělá pozornost nebo úsudek) používá i moderní psychologie pod vlastními, samostatně vzniklými jmény, třeba automatické myšlenky v kognitivní terapii Aarona Becka. Je ale potřeba rozlišovat doloženou inspiraci od pouhé věcné podobnosti dvou nezávisle vzniklých rámců. Inspirace stoiky je u zakladatelů kognitivních směrů doložená: autoři manuálu Cognitive Therapy of Depression (Beck, Rush, Shaw a Emery 1979, s. 8, citováno podle Robertsona 2010) píšou, že filozofické kořeny kognitivní terapie lze vystopovat ke stoikům, a podle Donalda Robertsona (2010) za filozofický původ svého přístupu považovali stoicismus i zakladatelé racionálně emotivní behaviorální terapie. Přímo stoický dojem (phantasia) s „automatickými myšlenkami“ kognitivní terapie srovnává Robertson (2013): stoikové podle něj pokládali dojmy za něco, co nemáme pod kontrolou a co spouštějí vnější události. Z uvedených zdrojů ale neplyne, že by Beck pojem automatických myšlenek odvodil přímo ze stoické fantasie. Spojení právě s fantasií je paralela, kterou kreslí pozdější autoři.

Kde se s tím člověk běžně setká

Samotné slovo „fantasia“ / „phantasia“ v tomto technickém smyslu se mimo univerzitní kurzy antické filosofie a odbornou klasicistní literaturu prakticky nevyskytuje. Autoři populárních textů o „praktickém stoicismu“ s pojmem pracují hlavně pod anglickým slovem „impression“ (dojem) a prakticky: Massimo Pigliucci (2024) radí zachytit dojem a prozkoumat ho dřív, než mu člověk přitaká, a opírá se přitom o Epiktétovo „Jsi jen dojem, a vůbec ne to, čím se zdáš být“ (Encheiridion, kap. 1); pojem dojmu přitom nedefinuje a technickou stoickou teorii poznání (otisk, kataleptická fantasie jako kritérium pravdy) nerozebírá. Donald Robertson (2013) tutéž Epiktétovu pasáž cituje i s řeckým slovem phantasia. Nejčastěji se ale rozlišení objevuje ve formě citátu připisovaného Epiktétovi: „Lidi netrápí věci samotné, ale jejich mínění o těch věcech“ (Encheiridion, kap. 5). Tenhle výrok v populárním stoicismu kolující mlčky předpokládá přesně to rozlišení mezi nedobrovolným dojmem (fantasia) a tím, co si o něm člověk dobrovolně usoudí, aniž by slovo fantasia vůbec padlo.

Zdroje

1. Diogenés Laertios (přel. C. D. Yonge, 1895) (nezjištěno (sestaveno přibližně ve 3. stol. n. l.)). Životy, názory a výroky slavných filosofů (Lives of Eminent Philosophers), kniha VII, §§46, 49–51, 54. anglický překlad primárního antického textu. Zdroj online
2. Cicero, Marcus Tullius (nezjištěno (1. stol. př. n. l.)). Academica II (Lucullus), §77 (Arkesiláos a Zénón, doplnění třetí podmínky definice) a §145 (Zénónovo přirovnání dojmu, přitakání, uchopení a vědění k ruce). primární antický text (latinský text, přístup 2026-11-08). Zdroj online
3. Frede, Michael (1983). Stoics and Skeptics on Clear and Distinct Impressions. in: Myles Burnyeat (ed.), The Skeptical Tradition, Berkeley: University of California Press, s. 65–93.
4. Nawar, Tamer (2014). The Stoic Account of Apprehension. Philosophers' Imprint, 14, s. 1–21. Zdroj online
5. Sedley, David (nezjištěno). Stoicism: oddíl 'Cognitive certainty'. Routledge Encyclopedia of Philosophy (přístup 2026-11-08). Zdroj online
6. Sedley, David (2002). Zeno's Definition of phantasia katalēptikē. in: T. Scaltsas, A. S. Mason (eds.), The Philosophy of Zeno: Zeno of Citium and His Legacy, Larnaca; stránkování originálu nezjištěno (bibliografie uvádějí s. 133–154 nebo s. 135–154); obsah ověřen v portugalském překladu 'A definição de Zenão da phantasia kataleptike' (přel. Rodrigo Pinto de Brito a Valter Duarte), Prometeus – Filosofia 7, č. 15, 2014, přístup 2026-11-08. Zdroj online
7. Caston, Victor (2025). The Stoics on Mental Representation. in: Jacob Klein, Nathan Powers (eds.), The Oxford Handbook of Hellenistic Philosophy, Oxford University Press, kap. 16; obsah ověřen podle pracovní verze z května 2018 (University of Michigan / UNAM), přístup 2026-11-08. DOI 10.1093/oxfordhb/9780190695170.013.16
8. Hadot, Pierre (1992 (francouzsky), 1998 (anglicky)). The Inner Citadel: The Meditations of Marcus Aurelius. Harvard University Press.
9. Graver, Margaret (2007). Stoicism and Emotion. University of Chicago Press.
10. Epiktétos (zápis Arriános, 1.–2. stol. n. l.) (nezjištěno (přibližně 1. polovina 2. stol. n. l.)). Encheiridion (Rukojeť), kap. 1 a 5. primární antický text.
11. Sextus Empiricus (přel. Richard Bett) (nezjištěno (sepsáno přibližně 2.–3. stol. n. l.; překlad 2005)). Against the Logicians (Adversus Mathematicos VII): stoická diskuse kritéria pravdy včetně kataleptické fantasie, zejména §§46–260; Zénónova definice fantasie a spor Kleanthés–Chrýsippos o 'otisk' §§228–231; třetí podmínka jako odpověď akademikům §§247–252; pozdější stoická výhrada 'nemá žádnou překážku' §§253–257. Cambridge University Press, 2005.
12. Vogt, Katja (2025 (archivní verze Fall 2025)). Ancient Skepticism. Stanford Encyclopedia of Philosophy, oddíly 3.1 a 3.2 (přístup 2026-11-08). Zdroj online
13. Striker, Gisela (1990). The Problem of the Criterion. in: Stephen Everson (ed.), Epistemology (Companions to Ancient Thought 1), Cambridge University Press, kap. 7.
14. Shogry, Simon (2018). Creating a Mind Fit for Truth: The Role of Expertise in the Stoic Account of the Kataleptic Impression. Ancient Philosophy, 38(2), s. 357–381. Zdroj online
15. Beck, Aaron T.; Rush, A. John; Shaw, Brian F.; Emery, Gary (1979). Cognitive Therapy of Depression. New York: Guilford Press, s. 8; citováno podle Robertson (2010), knihu jsem přímo neviděl.
16. Robertson, Donald (2010). The Philosophy of Cognitive-Behavioural Therapy (CBT): Stoic Philosophy as Rational and Cognitive Psychotherapy. London: Karnac; ověřeno podle autorem zveřejněného výňatku, přístup 2026-11-08. Zdroj online
17. Robertson, Donald (2013). Cognitive Distancing in Stoicism. autorský blog (zrcadleno na Goodreads), 18. 1. 2013, přístup 2026-11-08. Zdroj online
18. Pigliucci, Massimo (2024). Practice like a Stoic: 36, Catch and apply the dichotomy of control to initial impressions. Figs in Winter (Substack), 2. 12. 2024, přístup 2026-11-08. Zdroj online