Empatie

Co to tvrdí

Empatie je schopnost zaregistrovat, co druhý člověk cítí, a nějakým způsobem se k tomu vztáhnout – ne jen si to racionálně odvodit. Potíž je, že se pod tímhle jedním slovem v běžné řeči i v odborné literatuře schovávají dvě docela odlišné věci. První je rozumová složka: dovedu si představit, z jaké pozice druhý člověk situaci vidí, aniž bych u toho sám něco citově prožíval (tomu se říká „kognitivní empatie“ nebo „perspective-taking“ – zaujetí perspektivy). Druhá je citová složka: skutečně se u mě vyvolá odezva na to, co druhý prožívá – znepokojí mě jeho smutek, pohne mnou jeho radost (tomu se říká „afektivní empatie“ nebo „empatický zájem“). Tyhle dvě složky spolu často chodí ruku v ruce, ale dají se od sebe měřitelně oddělit a jedna může být vyvinutá výrazně víc než druhá. Empatie se tím liší od sympatie (lítosti nad druhým, aniž bych nutně cítil totéž) i od prostého nákazového přebírání nálady davu – jde o vztahování se k tomu, co prožívá konkrétní druhý, s vědomím, že jde o jeho prožívání, ne moje vlastní.

Kdo to formuloval a kdy

Slovo „empatie“ jako filosofický pojem má starší historii. Podle Online Etymology Dictionary (heslo „empathy“, přístup 2026-10-11) ho v roce 1858 jako německé „Einfühlung“ (z řeckého „empatheia“, vášeň/citový stav) vytvořil filosof Rudolf Hermann Lotze a americký psycholog Edward B. Titchener ho v roce 1909 ve svých přednáškách přeložil do angličtiny jako „empathy“. Prvenství ale není jednoznačné: jiné zdroje za první tištěný výskyt slova „Einfühlung“ v této podobě považují disertaci Roberta Vischera o estetice z roku 1873 (Wikipedie, heslo „Robert Vischer“, přístup 2026-11-08) a sloveso „sich einfühlen“ (vcítit se) se objevuje už u Johanna Gottfrieda Herdera a Novalise (Keywords Project, University of Pittsburgh, heslo „Empathy“, přístup 2026-11-08). Jako vědecky měřitelnou, vnitřně různorodou vlastnost ji ale formuloval až americký psycholog Mark H. Davis v roce 1983 v článku „Measuring individual differences in empathy: Evidence for a multidimensional approach“ (Journal of Personality and Social Psychology). Davis v něm představil dotazník Interpersonal Reactivity Index (IRI), který empatii rozkládá na čtyři dílčí škály – dvě jsou rozumové a dvě citové povahy: „perspective-taking“ (schopnost zaujmout pohled druhého), „fantasy“ (schopnost vcítit se do fiktivních postav), „empatický zájem“ (citová odezva na utrpení druhého) a „osobní distres“ (nepříjemné vlastní rozrušení při pozorování utrpení druhého, které už je spíš o sebeřízení než o druhém člověku). Podle empirické studie Wang a kol. (2020), která testuje způsoby skórování IRI, patří IRI k nejpoužívanějším nástrojům na měření empatie v psychologickém výzkumu.

Co je z toho doložené

Rozdělení empatie na rozumovou a citovou složku, jak ho navrhl Davis (1983), má v novějších datech podporu jen s výhradami: Dennis Grevenstein (2020) testoval čtyřfaktorovou strukturu IRI (perspective-taking, empatický zájem, osobní distres, fantazie) na německé verzi dotazníku a zjistil, že modernější metoda odhadu (ESEM) tuto strukturu podporuje lépe než klasická konfirmační faktorová analýza (CFA) – i v ESEM se ale objevily výrazné „zkříženky“ mezi faktory (položky patřící k jedné škále zřetelně souvisely i s jinou), takže čtyři škály nejsou od sebe tak čistě oddělené, jak by čistý model předpokládal. Grevenstein to sám vysvětluje tím, že empatie je různorodý jev a hranice mezi její rozumovou (kognitivní) a citovou (emoční) složkou je nejasná. Z neurovědní strany Tania Singer a Claus Lamm (2009) v přehledovém článku shrnují, že prožívání empatie (konkrétně k bolesti druhého) je spojeno s aktivací stejných mozkových struktur, které se aktivují i při vlastním prožívání téže emoce „na vlastní kůži“, a tato aktivace je podle nich do určité míry automatická. Novější metaanalýza Fallon, Roberts a Stancak (2020; 39 studií s funkční magnetickou rezonancí, 1112 účastníků) tento překryv potvrzuje jen zčásti: empatie k bolesti druhého a vlastní bolest sdílejí aktivaci například v přední insule a v přední střední části cingula, každá ale zapojuje i odlišné oblasti. Podle autorů tedy empatie a vlastní bolest stojí na zčásti sdílených a zčásti odlišných sítích. Pokud jde o to, jestli se empatie dá cvičením zlepšit: Teding van Berkhout a Malouff (2016) ve své metaanalýze 18 randomizovaných kontrolovaných studií (1018 účastníků) zjistili, že strukturovaný trénink empatie v průměru zvyšuje naměřenou empatii se středním účinkem (g = 0,63, po korekci na publikační zkreslení g = 0,51). Hodnota g udává velikost účinku: o kolik se lidé po tréninku v průměru liší od lidí bez tréninku, vyjádřeno v násobcích běžného rozptylu hodnot mezi lidmi (směrodatné odchylky). Publikační zkreslení znamená, že studie bez výrazného výsledku častěji zůstanou nevydané, takže souhrn publikovaných prací může účinek nadhodnotit, a korekce se to snaží vyrovnat. Účinek byl větší u zdravotnických profesionálů a vysokoškolských studentů než u jiných skupin a u objektivních měření než u sebehodnocení.

Co je sporné a kým jmenovitě

Psycholog Paul Bloom ve své knize Against Empathy (2016) nezpochybňuje, že rozumová a citová empatie jsou dvě odlišné věci, ale zpochybňuje, že citová empatie je dobrý morální kompas. Podle něj je matematicky nepřesná – soustředí se na jednoho konkrétního, viditelného trpícího, a ne na větší, ale abstraktní utrpení (typicky mnohem většího počtu lidí) – a snadno zneužitelná zaujatostí vůči lidem, kteří jsou nám podobní nebo blízcí. Rozumovou empatii (schopnost pochopit, co druhý cítí, bez nutnosti to procítit) naopak považuje za užitečnou a mravně neutrální, případně prospěšnou.

Jiná výhrada míří na soudržnost samotného pojmu. Kvantitativní přehled Judith A. Hall a Rachel Schwartz (2019), který zahrnul 393 studií z let 2001–2013 a 96 studií z roku 2017, ukázal velké množství různých definic empatie a častý nesoulad mezi tím, jak studie empatii definují a jak ji skutečně měří. Hall a Schwartz proto doporučují pojem zpřesnit a v mnoha případech místo zastřešujícího slova „empatie“ používat užší názvy toho, co se skutečně měří; podle nich slovo „empatie“ v mnoha případech nepřidává žádnou teoretickou ani empirickou hodnotu.

Sporný je také výklad neurovědních nálezů. Krishnan a kol. (2016) ve studii s funkční magnetickou rezonancí zjistili, že vzorce mozkové aktivity pro vlastní bolest a pro bolest pozorovanou u druhého jsou od sebe oddělitelné a jeden nepředpovídá druhý. Ani v oblastech, kde se aktivace překrývá (přední insula, přední cingulum), podle nich překryv neodráží sdílený prožitek bolesti. Že se při empatii aktivují podobné oblasti jako při vlastní bolesti, je tedy doložené, zda jde o „sdílení“ téhož prožitku, zůstává otevřené.

Další okruh kritiky se netýká konstruktu samotného, ale toho, jak se měří v praxi: Laura S. Hamilton a Brian M. Stecher z RAND Corporation (2019) upozorňují, že z více než dvou set existujících nástrojů na měření sociálních a emočních dovedností (do kterých empatie typicky patří) má jen malá část solidně doložené důkazy o spolehlivosti a validitě – tedy že se u řady dotazníků nedá s jistotou tvrdit, že měří přesně to, co mají měřit.

Co z toho prakticky funguje bez ohledu na ten spor

Nezávisle na filosofickém sporu o morální hodnotu citové empatie a na nedořešených otázkách kolem přesnosti měření zůstává prakticky použitelné samotné cvičení dovednosti „co teď asi cítí/myslí ten druhý člověk“. Metaanalýza Teding van Berkhouta a Malouffa (2016) ukazuje, že strukturovaný trénink (hraní rolí, zpětná vazba, cílené cvičení naslouchání) tuto dovednost měřitelně zvyšuje se středním účinkem, a to zvlášť u lidí, kteří s druhými profesně pracují. To platí bez ohledu na to, jestli se u konkrétního cvičícího zlepšuje spíš rozumová, nebo citová složka, a bez ohledu na Bloomovu výhradu k morální roli citové empatie – ta se totiž týká toho, jak se empatie má/nemá používat při rozhodování, ne toho, jestli se dá vycvičit.

Kde se s tím člověk běžně setká

V dotazníku IRI a jeho odvozeninách, používaných ve výzkumu osobnosti a sociální psychologie. V pojmu „sociální uvědomění“ v rámci CASEL 5, kde je empatie jednou z definičních součástí vedle teorie mysli (viz sociální uvědomění). V tréninku komunikačních a měkkých dovedností pro zdravotníky, učitele, manažery a terapeuty, kde se pod názvem „empatický trénink“ typicky objevuje přesně ten typ cvičení, který hodnotí metaanalýza Teding van Berkhouta a Malouffa. A v popularizační debatě o etice pomáhání a dárcovství, kde se Bloomova kniha Against Empathy běžně cituje jako protiargument k intuici „víc empatie je vždycky lépe“.

Zdroje

1. Davis, Mark H. (1983). Measuring individual differences in empathy: Evidence for a multidimensional approach. Journal of Personality and Social Psychology, 44(1), 113–126. DOI 10.1037/0022-3514.44.1.113
2. Grevenstein, Dennis (2020). Factorial Validity and Measurement Invariance Across Gender Groups of the German Version of the Interpersonal Reactivity Index. Measurement Instruments for the Social Sciences, 2, článek 8. DOI 10.1186/s42409-020-00015-2
3. Singer, Tania; Lamm, Claus (2009). The Social Neuroscience of Empathy. Annals of the New York Academy of Sciences, 1156, 81–96. DOI 10.1111/j.1749-6632.2009.04418.x
4. Fallon, Nicholas; Roberts, Carl; Stancak, Andrej (2020). Shared and distinct functional networks for empathy and pain processing: a systematic review and meta-analysis of fMRI studies. Social Cognitive and Affective Neuroscience, 15(7), 709–723, přístup 2026-11-08. DOI 10.1093/scan/nsaa090
5. Krishnan, Anjali; Woo, Choong-Wan; Chang, Luke J.; Ruzic, Luka; Gu, Xiaosi; López-Solà, Marina; Jackson, Philip L.; Pujol, Jesús; Fan, Jin; Wager, Tor D. (2016). Somatic and vicarious pain are represented by dissociable multivariate brain patterns. eLife, 5, e15166, přístup 2026-11-08. DOI 10.7554/eLife.15166
6. Hall, Judith A.; Schwartz, Rachel (2019). Empathy present and future. The Journal of Social Psychology, 159(3), 225–243, přístup 2026-11-08. DOI 10.1080/00224545.2018.1477442
7. Bloom, Paul (2016). Against Empathy: The Case for Rational Compassion. Ecco/HarperCollins (kniha).
8. Hamilton, Laura S.; Stecher, Brian M. (2019). Measuring Social-Emotional Skills, Carefully. RAND Corporation / FutureEd, komentář, 2019-02-25 (FutureEd), 2019-02-28 (RAND). Zdroj online
9. Teding van Berkhout, Emily; Malouff, John M. (2016). The Efficacy of Empathy Training: A Meta-Analysis of Randomized Controlled Trials. Journal of Counseling Psychology, 63(1), 32–41. DOI 10.1037/cou0000093
10. Online Etymology Dictionary (nezjištěno). heslo „empathy“ (etymologie, s odkazem na Lotze 1858 a Titchener 1909). etymonline.com, přístup 2026-10-11. Zdroj online
11. Wikipedie (anglická) (nezjištěno). heslo „Robert Vischer“ (disertace z roku 1873 jako první tištěný výskyt slova Einfühlung v této podobě). en.wikipedia.org, přístup 2026-11-08. Zdroj online
12. Keywords Project, University of Pittsburgh (nezjištěno). heslo „Empathy“ (Lotze 1858, sloveso sich einfühlen u Herdera a Novalise, Vischer 1873). keywords.pitt.edu, přístup 2026-11-08. Zdroj online
13. Wang, Yang; Li, Yun; Xiao, Wanting; Fu, Yuanshu; Jie, Jing (2020). Investigation on the Rationality of the Extant Ways of Scoring the Interpersonal Reactivity Index Based on Confirmatory Factor Analysis. Frontiers in Psychology, 11:1086. DOI 10.3389/fpsyg.2020.01086