Psychoanalytická intersubjektivita (Stolorow a Atwood)

Co to tvrdí

Klasická psychoanalýza (vycházející ze Sigmunda Freuda) si lidskou mysl představovala jako něco, co funguje v zásadě samo o sobě – terapeut v tomto obraze vystupoval jako neutrální, nezúčastněný pozorovatel, který zkoumá už hotový vnitřní svět klienta. Robert D. Stolorow a George E. Atwood tomuto obrazu říkají mýtus „izolované mysli“ a tvrdí, že je to omyl: podle nich žádná psychická zkušenost nevzniká izolovaně v jedné hlavě, ale vždycky v konkrétním vztahovém poli, které společně vytvářejí dvě vzájemně se ovlivňující subjektivity – třeba terapeut a klient, nebo rodič a dítě. Terapeutova „neutralita“ je proto podle nich fikce: terapeut je vždycky jedna ze dvou organizujících sil pole, ne mimo něj stojící pozorovatel. Tohle tvrzení dál rozpracovali do rámce, kterému říkají intersubjektivní systémová teorie – je to způsob, jak psychickou zkušenost a terapeutický vztah pojmově uchopit, ne konkrétní léčebný postup s kroky.

Kdo to formuloval a kdy

Autoři jsou americký psycholog a psychoanalytik Robert D. Stolorow a psycholog George E. Atwood. Poprvé myšlenku společně rozpracovali v knize Faces in a Cloud: Subjectivity in Personality Theory (1979) a systematicky ji představili v knize Structures of Subjectivity: Explorations in Psychoanalytic Phenomenology (1984, 2. rozšířené vydání Routledge 2014), kde svůj přístup nazývají „psychoanalytická fenomenologie“ (fenomenologie je filozofický směr navazující na Husserla, který zkoumá zkušenost tak, jak ji člověk sám prožívá; Uljée 2023). Klinicky rámec dál rozvedli v knihách Psychoanalytic Treatment: An Intersubjective Approach (Stolorow, Brandchaft a Atwood, 1987) a Working Intersubjectively: Contextualism in Psychoanalytic Practice (Orange, Atwood a Stolorow, 1997) – druhá z nich se přímo soustředí na kritiku pojmu terapeutické „neutrality“ a „techniky“.

Co je z toho doložené

Tohle heslo popisuje teoretický a klinický rámec, ne kvantitativně testovanou hypotézu – nejde tedy o tvrzení typu „ve výzkumu to funguje/nefunguje“, ale o způsob, jak terapeutický vztah pojmově uchopit. Doložit lze existenci a genealogii rámce: navazuje na něj proud zvaný intersubjektivní systémová teorie, úzce spojený se self psychology (psychoanalytický směr, který založil Heinz Kohut a který se soustředí na stavbu a vývoj vlastního já; Møhl, lex.dk) a relační psychoanalýzou (směr, jehož cílem je, aby klient a terapeut společně vytvářeli významy zkušenosti; Uljée 2023), rozvíjený v dalších knihách týchž a navazujících autorů (Psychoanalytic Treatment: An Intersubjective Approach, 1987; Working Intersubjectively, 1997). Nepřímý doklad vlivu tohoto proudu v oboru je i to, že se stal předmětem samostatného kritického sborníku (Mills, ed., 2005) – skutečnost, že si vysloužil knihu věnovanou výhradně kritice, nasvědčuje tomu, že šlo o proud natolik etablovaný, že si vyžádal reakci, ne o okrajový názor bez ohlasu. Jak široce je tento rámec skutečně rozšířený v celkové praxi psychoanalýzy a psychoterapie (např. jaký podíl praktiků se k němu hlásí) – nezjištěno, žádný z dostupných zdrojů to nekvantifikuje. Přísně testovatelnou empirickou hypotézu z ústředního tvrzení (že terapeutova neutralita je mýtus) autoři sami neformulují.

Co je sporné a kým jmenovitě

Filozofka Rozemund Uljée (2023, časopis Frontiers in Psychology, článek „The unconscious and the transcendental: Husserlian phenomenology in intersubjective systems theory“, přístup 2026-10-07) namítá, že intersubjektivní systémová teorie staví na předpokladu, že význam zkušenosti vzniká intersubjektivně, ve vztahovém poli, ale sama nenabízí vysvětlení, JAK k tomuto vzniku významu dochází – a že vztah teorie k freudovskému pojetí nevědomí zůstává nejasný. Z jiné strany kritizuje rámec filozof a psychoanalytik Jon Mills: jako editor sborníku Relational and Intersubjective Perspectives in Psychoanalysis: A Critique (2005) a v knize Conundrums: A Critique of Contemporary Psychoanalysis (2011) argumentuje, že ústřední obvinění klasické freudovské teorie z „izolované mysli“, na kterém intersubjektivní přístup stojí, je nepřesným výkladem Freuda, a že relační a intersubjektivní proudy psychoanalýzy obecně hrozí sklouznutím k relativismu ohledně toho, co je v terapii „pravda“. Boaz Shalgi na Millsovu kritiku reagoval (ve sborníku Debating Relational Psychoanalysis: Jon Mills and his Critics, 2020) obhajobou modelu tří rovnocenných rovin zkušenosti – objektivní, subjektivní a intersubjektivní –, bez nadřazenosti kterékoli z nich; spor mezi těmito pozicemi nebyl uzavřen.

Co z toho prakticky funguje bez ohledu na ten spor

Bez ohledu na to, jak dopadne filozofický spor o relativismus nebo o přesný výklad Freuda, zůstává jako prakticky využitelný důsledek samotné teorie – formulovaný přímo autory v Working Intersubjectively (Orange, Atwood a Stolorow, 1997) – toto: terapeut nemůže naplnit funkci čistě neutrálního pozorovatele, je vždy jednou ze dvou stran, které terapeutický vztah spoluvytvářejí, a sledování vlastních reakcí na klienta (protipřenosu) je tedy nedílnou součástí práce, ne vedlejší komplikace, kterou by šlo vyřadit dokonalou neutralitou. Jak široce je tenhle důsledek v současné psychoterapeutické praxi skutečně přijímaný a uplatňovaný mimo okruh autorů hlásících se přímo k intersubjektivní systémové teorii a self psychology – nezjištěno, dostupné zdroje to nekvantifikují.

Kde se s tím člověk běžně setká

V odborné i vzdělávací literatuře o self psychology, relační psychoanalýze a intersubjektivní systémové teorii, ve výcviku a supervizi psychoterapeutů při práci s protipřenosem a terapeutickým vztahem. Pozor na záměnu: slovo „intersubjektivita“ se v populárně-psychologické literatuře používá i pro jinou, vývojovou linii (Colwyn Trevarthen, Daniel Stern) – intersubjektivita v tomto vývojovém smyslu popisuje vrozenou schopnost kojence naladit se na pečující osobu a je to jiný, empiricky lépe podložený koncept než tahle psychoanalytická/klinická linie. Tahle linie souvisí také s teorií attachmentu (jiný teoretický rámec pro podobnou vztahovou oblast) a s koregulací (ta popisuje mechanismus vzájemného vyladění rodiče a dítěte, zatímco psychoanalytická intersubjektivita se soustředí na terapeutický vztah dvou dospělých).

Zdroje

1. Atwood, George E.; Stolorow, Robert D. (1984). Structures of Subjectivity: Explorations in Psychoanalytic Phenomenology. Analytic Press (2. rozšířené vydání Routledge, 2014, s podtitulem Explorations in Psychoanalytic Phenomenology and Contextualism).
2. Stolorow, Robert D.; Atwood, George E. (1979). Faces in a Cloud: Subjectivity in Personality Theory. Jason Aronson.
3. Stolorow, Robert D.; Brandchaft, Bernard; Atwood, George E. (1987). Psychoanalytic Treatment: An Intersubjective Approach. The Analytic Press.
4. Orange, Donna M.; Atwood, George E.; Stolorow, Robert D. (1997). Working Intersubjectively: Contextualism in Psychoanalytic Practice. The Analytic Press.
5. Uljée, Rozemund (2023). The unconscious and the transcendental: Husserlian phenomenology in intersubjective systems theory. Frontiers in Psychology, 14:1282640. DOI 10.3389/fpsyg.2023.1282640
6. Mills, Jon (ed.) (2005). Relational and Intersubjective Perspectives in Psychoanalysis: A Critique. Jason Aronson.
7. Mills, Jon (2011 (některá vydání uvádí 2012)). Conundrums: A Critique of Contemporary Psychoanalysis. Routledge.
8. Shalgi, Boaz (2020). Relational psychoanalysis and the concepts of truth and meaning: Response to Jon Mills. in: Debating Relational Psychoanalysis: Jon Mills and his Critics, Routledge, s. 155–157 (přístup 2026-11-09). DOI 10.4324/9781003023104-12
9. Møhl, Bo (nezjištěno). Heinz Kohut. lex.dk (Den Store Danske), přístup 2026-11-09. Zdroj online