Stoická propatheia (první pohnutí)

Co to tvrdí

Stoičtí filosofové tvrdili, že opravdová emoce (řecky pathos, latinsky passio) není nic tělesného ani mimovolního, ale vzniká, až když mysl dobrovolně přitaká k nějakému úsudku o tom, co je dobré nebo špatné. Z toho plyne nepříjemný důsledek: i moudrý člověk, který už takové chybné úsudky nedělá, by podle téhle teorie neměl nic cítit. Jenže je zjevné, že i ten nejrozvážnější člověk zbledne, když se za ním znenadání ozve rána, že mu vhrknou slzy při smutné zprávě, nebo že se zasměje vtipu dřív, než si to stihne „rozmyslet“. Pojem propatheia (doslova „před-vášeň“, latinsky propassio) je odpověď na tenhle problém: jde o mimovolní, čistě tělesnou reakci (zblednutí, slzy, bodnutí u srdce, náhlé vzrušení, smích), která předchází jakémukoli úsudku a sama o sobě ještě není emocí. Emoce vzniká až ve druhém kroku, když mysl k dojmu doprovázejícímu první pohnutí dobrovolně přitaká jako ke správnému soudu o světě. I moudrý člověk tedy může zblednout leknutím, aniž by to podle stoiků znamenalo, že se bojí. Strach by nastal, teprve kdyby k tomu leknutí přidal soud „tohle je hrozné“ a s tímto soudem souhlasil. Tahle dvoukroková konstrukce úzce souvisí s dalším stoickým pojmem, stoické prosoché a sunkatathesis. Jde o kázeň neustálé pozornosti k vlastním dojmům, jejímž cílem je právě to, aby se k prvnímu pohnutí nepřitakávalo automaticky.

Kdo to formuloval a kdy

Kdo přesně a kdy v rané stoické škole (Zénón, Chrýsippos) tuhle myšlenku poprvé zformuloval, se nepodařilo dohledat s jistotou (nezjištěno). Podle badatele Richarda Sorabjiho první jasný popis „prvních pohnutí“ podává Cicero (Galén pak popisuje jejich dílčí druh, takzvaná „kousnutí“, tedy drobná stažení duše při zármutku), ale nejdůležitějším dochovaným pramenem je spis římského stoika Seneky De Ira (O hněvu, kniha II, cca 45 n. l.), kde Seneca tahle první pohnutí popisuje a sám pro ně používá latinský výraz principia („počátky“). Podle Sorabjiho tím Seneca reaguje na staršího stoika Poseidónia, který tvrdil, že emoce může vzniknout i bez odpovídajícího úsudku. Řecký termín „propatheia“ pak jako první podle Margaret Graverové (Graver, 1999, Phronesis) převzal židovský filosof Filón Alexandrijský (použití dokládá v jeho spise Quaestiones in Genesim); Graver zároveň argumentuje, že Filón nemohl své znalosti převzít od Seneky (přestože roku 39 n. l. navštívil Řím) ani od Cicerona, takže musel čerpat ze starších stoických spisů. Po Filónovi pojem přejímají a rozvíjejí křesťanští autoři: Órigenés (3. stol. n. l.), Didymos Slepý (313–398 n. l., alexandrijský učitel) a latinsky píšící Jeroným (4.–5. stol. n. l., který termín překládá jako propassio). Sorabji (2000, kapitola 22) k tomu poznamenává, že termín „první pohnutí“ používali pohanští i křesťanští autoři už před 12. stoletím.

Co je z toho doložené

Jde o historicko-filosofický pojem, ne o empiricky testovatelnou psychologickou teorii. „Doloženost“ se tu týká toho, jak spolehlivě je pojem zachycený v dochovaných textech a jak ho popisuje uznávaná sekundární literatura, ne vědeckého ověření. V tomto smyslu je propatheia dobře doložená: text Senekova De Ira se dochoval, dochovaly se i příslušné pasáže Filóna, Órigena (většinou jen v latinské parafrázi Rufinově), Didyma a Jeronýma, a existuje nezávisle více badatelů, kteří linii přenosu pojmu zmapovali: Richard Sorabji (2000) a Margaret Graverová (1999, 2007). Doložené je také to, že se pojem v průběhu přenosu mění: u Seneky jde o filosofický nástroj na obranu stoické teorie emocí, u křesťanských autorů se postupně stává nástrojem k řešení otázky hříchu, viny a pokušení.

Co je sporné a kým jmenovitě

Spor u propatheia není o to, jestli je teorie „pravdivá“ nebo „vyvrácená“. Je čistě interpretační: badatelé se neshodnou ve dvou konkrétních bodech. Za prvé, o přesný původ myšlenky: Richard Sorabji (2000) spojuje nauku o prvních pohnutích se Senekovou obranou stoické teorie emocí proti Poseidóniovi; první jasný popis prvních pohnutí podle něj podává Cicero, popis „kousnutí“ Galén. Margaret Graverová (1999) naproti tomu z Filónových textů dovozuje, že pojem byl ve stoické škole ustálený už v helénistickém období, tedy dřív, než o něm psali Cicero a Seneca. Na pozdější osudy pojmu se zaměřuje Zakarias D. Gram (v době zveřejnění tohoto konferenčního abstraktu doktorand klasické filologie na University of California, Los Angeles (UCLA), podle profilu Katedry klasiky UCLA) v konferenčním abstraktu „A Condemnation of Nature“? The Reception of Propatheia in Late Antiquity (Society for Classical Studies, rok konání se nepodařilo dohledat s jistotou, nezjištěno). Podle výpisu abstraktu ve vyhledávači Gram uvádí, že pojem nejhojněji používal Didymos Slepý (313–398), a rozebírá mimo jiné Didymův výklad Ježíšova strachu v Getsemanech; samotnou stránku abstraktu se při kontrole 9. 11. 2026 nepodařilo otevřít. Za druhé, širší shoda napříč badateli je v tom, že křesťanští autoři stoický pojem výrazně přetvořili: podle Sorabjiho posunul Órigenés propatheia od nereflektovaného tělesného šoku (jak ji měl na mysli Seneca) k „zlým myšlenkám“ (řec. logismoi, lat. cogitationes), které podle něj mohou vyvolávat i démoni. Tím se otázka přesunula od tělesného vjemu k mysli a k pokušení, a ostrá stoická hranice mezi pohnutím a emocí se podle Sorabjiho rozostřila. K tomu přistupuje dílčí spor o vinu, který popisuje Sorabji (2000, kapitola 22): pro Jeronýma je první pohnutí spojeno s určitou vinou, i když ne s trestatelným proviněním, zatímco Didymos Slepý výslovně píše, že první pohnutí ještě není hřích. Žádný z těchto sporů se netýká toho, jestli propatheia „existuje“; je to spor o to, čí verzi pojmu (Senekovu, Filónovu, Órigenovu, Jeronýmovu) brát jako referenční.

Co z toho prakticky funguje bez ohledu na ten spor

Nezávisle na tom, jak přesně se liší jednotlivá antická pojetí, zůstává použitelné samotné základní rozlišení: člověk neovládá, jestli mu zrychlí tep nebo mu vhrknou slzy do očí, ale má určitou volbu v tom, jak na tenhle první, automatický stav dál zareaguje, jestli mu „přitaká“ a nechá z něj vzniknout plnohodnotnou emoci a jednání, nebo jestli ho nechá odeznít. Tohle rozlišení je myšlenkově blízké pozdějšímu kognitivnímu pojetí emoce (nejdřív podnět, pak hodnocení, pak emoce). Albert Ellis, zakladatel racionálně-emoční behaviorální terapie, v knize Reason and Emotion in Psychotherapy (1962, s. 54) napsal, že klíčový princip jeho metody (že člověka netrápí věci samy, ale jeho názory na ně) „původně objevili a zformulovali již staří stoičtí filosofové“ (tuto pasáž z knihy citují Robertson a Codd, 2019; doslovné znění v originále se nepodařilo nezávisle ověřit); ve druhém vydání knihy The Practice of Rational Emotive Behavior Therapy, kterou napsal spolu s Windym Drydenem (Ellis a Dryden, 1997, s. 112), autoři k tomu citují přímo Epiktétovo Enchiridion ve znění „Men are disturbed not by things, but by the views which they take of them“ (doslovné znění na s. 112 se nepodařilo nezávisle ověřit; ve starším, klasickém anglickém překladu Elizabeth Carterové z roku 1758, kapitola V, zní tatáž věta „Men are disturbed, not by things, but by the principles and notions which they form concerning things“; formulace se mezi vydáními a překlady liší, smysl zůstává stejný). Vztahem mezi stoicismem a kognitivně behaviorální terapií se podrobně zabývá i Donald Robertson v knize The Philosophy of Cognitive-Behavioural Therapy: Stoicism as Rational and Cognitive Psychotherapy (2010), kde stoiky popisuje jako přímého myšlenkového předchůdce CBT. Je potřeba dodat, co tenhle doložený vztah přesně znamená a co ne: Ellis se explicitně a citovaně hlásí k obecnému stoickému principu (že reakci na věc utváří úsudek o ní, ne věc samotná). To je doložené vlastní přihlášení k inspiraci, ne jen nezávisle znovuobjevená podobnost. Netýká se to ale konkrétně technického rozlišení propatheia/synkatathesis popsaného výš o dva oddíly dřív; mezi tímto konkrétním pojmem a REBT žádnou doloženou přímou linii dohledat nelze, jde jen o širší příbuznost dvou myšlenkových rámců. Kotva metodiky SBG k tomuto pojmu výslovně upozorňuje, že se nemá prezentovat jako „věda“, ale nabízet jako filosofická inspirace, protože propatheia nebyla a nemůže být testována jako empirická hypotéza.

Kde se s tím člověk běžně setká

S pojmem propatheia se laik mimo akademickou filosofii setká nejčastěji nepřímo, přes popularizovaný „praktický stoicismus“ (knihy a podcasty o stoické filosofii pro každodenní život), kde se Senekův příklad zblednutí při nenadálém leknutí často používá jako argument, že stoikové nežádali úplnou citovou necitlivost. Setká se s ním i v univerzitních kurzech antické etiky a v odborné literatuře o dějinách pojmu emoce v západní filosofii. Samotné slovo „propatheia“ se mimo tyhle kontexty prakticky nepoužívá; mnohem běžnější je setkat se s navazující, ale samostatně pojmenovanou myšlenkou, že „lidi netrápí věci, ale jejich názory na ně“ (Epiktétovo Enchiridion, kapitola V, v Carterově překladu z roku 1758 „Men are disturbed, not by things, but by the principles and notions which they form concerning things“), citovanou buď přímo jako stoický výrok, nebo, nejčastěji ve znění, které pro ni popularizoval Albert Ellis, jako filosofické zdůvodnění kognitivně-behaviorální terapie.

Zdroje

1. Seneca, Lucius Annaeus (cca 45 n. l.). De Ira (O hněvu), kniha II. primární antický text.
2. Sorabji, Richard (2000). Emotion and Peace of Mind: From Stoic Agitation to Christian Temptation. Oxford University Press. Zdroj online
3. Graver, Margaret (1999). Philo of Alexandria and the Origins of the Stoic propatheiai. Phronesis, 44(4), 300–325. DOI 10.1163/15685289960464610
4. Graver, Margaret (2007). Stoicism and Emotion. University of Chicago Press.
5. Gram, Zakarias D. (nezjištěno (konferenční abstrakt SCS; workshop UCLA 2021-10-20)). "A Condemnation of Nature"? The Reception of Propatheia in Late Antiquity. Society for Classical Studies, abstrakt (stránka při ověření 2026-11-09 vracela HTTP 403; obsah ověřen z výpisu abstraktu ve vyhledávači 2026-11-09). Zdroj online
6. UCLA Department of Classics (nezjištěno). Zak Gram: profil doktoranda; Graduate Student Workshop (2021-10-20). classics.ucla.edu, webové stránky katedry (profil osoby + oznámení workshopu). Zdroj online
7. Sorabji, Richard (2000). Emotion and Peace of Mind, kapitola 22: First Movements as Bad Thoughts: Origen and his Legacy. text kapitoly v archivu Giffordových přednášek, giffordarchives.org, node/1341 (přístup 2026-11-09). Zdroj online
8. Epiktétos (zápis Arriános, 2. stol. n. l.); přel. Carter, Elizabeth (1758) (2. stol. n. l. / anglický překlad 1758). Enchiridion (Rukověť), kapitola V. primární antický text, anglický překlad Elizabeth Carterové. Zdroj online
9. Ellis, Albert (1962). Reason and Emotion in Psychotherapy, s. 54 (strana podle citace v Robertson a Codd, 2019). New York: L. Stuart.
10. Ellis, Albert; Dryden, Windy (1997). The Practice of Rational Emotive Behavior Therapy (2. vydání), s. 112. New York: Springer Publishing Company (WorldCat OCLC 35223015). Zdroj online
11. Robertson, Donald (2010). The Philosophy of Cognitive-Behavioural Therapy: Stoicism as Rational and Cognitive Psychotherapy. London: Karnac.
12. Robertson, Donald J.; Codd, T. (2019). Stoic Philosophy as a Cognitive-Behavioral Therapy. The Behavior Therapist, 42(2); webová verze na donaldrobertson.name (přístup 2026-11-09). Zdroj online