Stoické prosoché a sunkatathesis (pozornost a přitakání)

Co to tvrdí

Stoičtí filosofové rozlišovali tři kroky mezi tím, co se nám přihodí, a tím, co s tím uděláme. Nejdřív přijde dojem (řecky fantasia), třeba „ten člověk mě urazil“ nebo „tahle zpráva je katastrofa“, a ten dojem je mimovolní, nelze mu zabránit. Mezi dojmem a jednáním ale podle stoiků stojí krok, který je plně v naší moci: sunkatathesis, přitakání (latinsky assensio). Je to rozhodnutí, jestli dojmu „uvěříme“ tak, jak se nám nabízí (např. že urážka je „hrozná věc, na kterou se musí zareagovat hněvem“), nebo jestli ho prověříme a odmítneme. Prosoché je kázeň, která tenhle krok vůbec umožňuje: neustálá, soustředěná pozornost k vlastním dojmům v okamžiku, kdy vznikají, dřív než k nim člověk stačí automaticky přitakat. Podle Ciceronova líčení (Lucullus 144–145, tedy druhá kniha spisu Academica) to zakladatel stoické školy Zenón z Kitia ilustroval gestem ruky: otevřená dlaň je dojem, napolo zavřené prsty jsou přitakání, pevně zavřená pěst je „uchopení“ (katalepsis, jistý poznatek) a pěst sevřená i druhou rukou je vědění, které má jen mudrc. Pro praktickou etiku z toho stoik Epiktétos odvodil jednu ze svých „tří disciplín“ (vedle disciplíny žádostivosti a disciplíny jednání): kdo se cvičí v prosoché, nezabrání tomu, že dojem vznikne, ale může zabránit tomu, aby se z něj automaticky stal čin nebo emoce. Pojem úzce navazuje na stoickou propatheia: tam, kde propatheia popisuje mimovolní první tělesné pohnutí (zblednutí, slzy), prosoché a sunkatathesis popisují druhý krok, tedy co s tím pohnutím mysl udělá, než se z něj stane plnohodnotná emoce.

Kdo to formuloval a kdy

Technický pojem přitakání (sunkatathesis) zavedl do stoické teorie poznání už zakladatel školy Zenón z Kitia (asi 334–262 př. n. l.). Podle rekonstrukce klasicistky Anny-Marie Ioppolo (1990, Classical Quarterly) stavěl Zenón svou teorii poznání na smyslovém a hrubě materialistickém základě: dojem chápal jako otisk v mysli, podobný otisku pečetidla ve vosku. Kritika akademika Arkesiláa podle ní vedla už Zenóna a jeho nejbližší nástupce ke změnám nauky a Chrýsippos definici dojmu jako otisku nepodržel, protože by nedovolila vysvětlit paměť ani dovednosti (technai). Protože se žádný Zenónův spis nedochoval celý, jeho pozice se rekonstruuje jen z fragmentů sebraných ve Stoicorum Veterum Fragmenta (SVF I, zejm. fragmenty 59, 60, 66) a z pozdějších svědectví, především Cicerona (Academica) a Sexta Empirika (Adversus Mathematicos VII). Chrýsippos (3. stol. př. n. l.), třetí hlava školy, pojetí dál rozpracoval fyzikalisticky, jako napětí/pohyb pneumatu ve vládnoucí části duše (hégemonikon); i jeho spisy se nedochovaly, zprostředkovává je mimo jiné Stobaios ve svých výborech (Eclogae). Praktickou, etickou podobu disciplíny pozornosti (prosoché) rozvinul až o několik set let později Epiktétos (asi 50–135 n. l.) ve svých Rozpravách (Diatribai, zapsal jeho žák Arriános), především v samostatné rozpravě „O pozornosti“ (Peri prosochés, Rozpravy IV.12). Schéma „tří disciplín“ (žádostivost, jednání, přitakání), do kterého prosoché zasadil, popularizoval ve 20. století filosof Pierre Hadot (La Citadelle intérieure, 1992, anglicky The Inner Citadel, 1998).

Co je z toho doložené

Jde o historicko-filosofický pojem: „doloženost“ se tu týká toho, jak spolehlivě je zachycený v dochovaných textech a v uznávané odborné literatuře, ne vědeckého ověření. V tomto ohledu je důležitý rozdíl mezi dvěma vrstvami pojmu. Epiktétova praktická verze (prosoché jako disciplína) je doložena přímo: jeho Rozpravy se dochovaly v rozsáhlém zápisu Arriánově, nejde o zprostředkovaný fragment. Naproti tomu Zenónova a Chrýsippova teoretická verze (sunkatathesis jako krok v teorii poznání a v teorii jednání) je doložena jen nepřímo, přes citace a parafráze pozdějších autorů (Cicero, Sextus Empiricus, Stobaios), sebrané ve standardní sbírce SVF. Spolehlivost takové rekonstrukce je nižší a závisí na tom, jak věrně tito pozdější autoři stoiky citovali. Doloženo je také to, že sunkatathesis hrálo roli zároveň v teorii poznání (kdy dojem mysl „uchopí“ jako pravdivý) i v etice (kdy k dojmu přidá hodnotící soud). Stoikové oba kontexty vědomě nerozlišovali, protože podle nich jde o stejnou schopnost mysli použitou na různý materiál.

Co je sporné a kým jmenovitě

Spor se nevede o to, jestli „existuje“ mezera mezi dojmem a reakcí; v tom se badatelé shodují. Konkrétní spory jsou dva, oba o mechanismus a interpretaci. Za prvé se badatelé neshodují, jak přesně souvisí přitakání (sunkatathesis) s impulsem k jednání (hormé). Podle výkladu, který John A. Stevens (2000, Ancient Philosophy) popisuje jako shodný názor moderních interpretů, například klasicisty Brada Inwooda, je impuls s přitakáním totožný a může nastat jen spolu s ním. Stevens proti tomu argumentuje, že impuls může přitakání předcházet, a to i v rámci ortodoxní, tedy Chrýsippovy, stoické nauky o poznání. Opírá se přitom o blízkou četbu Ciceronova spisu De Fato (40–43) a Stobaia. Stoickou teorii impulsu jako celek přehledově rozebírají také Ludovica Adamo a Sofia Lombardi (2023, Aporía). Za druhé, filosof Michael Frede (posmrtně vydané přednášky A Free Will, 2011) tvrdil, že právě stoické přenesení „toho, co závisí na nás“ výhradně na přitakání bylo první formulací pojmu „vůle“ v západním myšlení. Je to silné, historicky dalekosáhlé tvrzení. Thomas Blackson (2025, Rhizomata) tohle čtení zpochybnil konkrétně v tom, co podle Fredeho Epiktétos pokládal za předmět volby: Blackson tvrdí, že Epiktétos (a podle něj pravděpodobně i starší stoikové) nepokládali za volbu přitakání k dojmu samotnému, ale schopnost s dojmy vůbec zacházet, tedy že Fredeho rekonstrukce „minimální víry“ u Epiktéta je nepřesná.

Co z toho prakticky funguje bez ohledu na ten spor

Bez ohledu na to, jak přesně se impuls a přitakání v mysli časově řadí (spor výše), zůstává použitelné samotné jádro myšlenky: mezi automatickým dojmem a reakcí na něj existuje místo, kde lze cvičit pozornost, a tahle pozornost je dovednost, ne vlastnost, kterou člověk má nebo nemá. Donald Robertson, autor knihy The Philosophy of Cognitive-Behavioural Therapy (2010), staví v článku „Cognitive Distancing in Stoicism“ (2013) přímou paralelu mezi stoickou pozorností (prosoché) a zdržením přitakání k prvním dojmům na jedné straně a tím, co Beckova kognitivní terapie nazývá „odstupem“ (distancing), na straně druhé. Odstupem se tu myslí schopnost vidět vlastní myšlenky jako konstrukce reality, ne jako realitu samu. Strukturně podobnou, ale samostatně vyvinutou dovednost popisuje v rámci terapie přijetí a závazku (ACT) i kognitivní defúze Stevena Hayese: všimnutí si vlastní myšlenky jako pomíjivé mentální události, ne jako příkazu k jednání. Je ale potřeba oddělit, co je doložené přihlášení k inspiraci (jako u Robertsona, který paralelu sám explicitně kreslí) od pouhé věcné podobnosti dvou nezávisle vzniklých myšlenkových rámců (jako u ACT, kde žádnou přímou linii k pojmům prosoché/sunkatathesis nelze dohledat). Prosoché a sunkatathesis jsou historicko-filosofické pojmy, ne empiricky testovaná psychologická teorie: dají se brát jako filosofická inspirace k vlastnímu cvičení pozornosti, ne jako vědecký důkaz.

Kde se s tím člověk běžně setká

Mimo akademickou filosofii se s pojmy prosoché a sunkatathesis laik setká především přes popularizovaný „praktický stoicismus“, tedy knihy, sloupky a kurzy autorů jako Massimo Pigliucci nebo Donald Robertson, které radí „zastavit se před úsudkem“ nebo „nereagovat na první dojem“ jako na stoické cvičení. Samotná řecká slova se mimo tyhle kruhy a univerzitní kurzy antické filosofie prakticky nepoužívají. Mnohem běžnější je setkat se s jejich praktickým důsledkem beze jména, ve formě rady „nereaguj hned“ nebo v příbuzných technikách kognitivně behaviorální terapie a terapie přijetí a závazku, které podobnou mezeru mezi podnětem a reakcí trénují vlastním, samostatně pojmenovaným způsobem.

Zdroje

1. Epiktétos (zápis Arriános, 1.–2. stol. n. l.) (nezjištěno (přibližně 1. polovina 2. stol. n. l.)). Diatribai (Rozpravy), zejm. kniha IV, kap. 12 O pozornosti (Peri prosochés). primární antický text.
2. Cicero, Marcus Tullius (nezjištěno (1. stol. př. n. l.)). Lucullus (Academica, kniha II), § 144–145, Zenónovo přirovnání ruky k dojmu, přitakání, uchopení a vědění (SVF I 66). primární antický text; místo ověřeno podle T. Reinhardt, Zenons Hand (Cicero, Lucullus §§144-6), in M. Grandl, M. Möller (edd.), Wissen en miniature, Wiesbaden 2021, s. 41–50 (podle Reinhardtova seznamu publikací), a podle záznamu D. Di Rienzo, La mano sinistra di Zenone: su Cicerone, Luc. 145, Vichiana 61(1), 2024, s. 91–101, DOI 10.19272/202412801006 (abstrakt ani plný text nedostupné); přístup 2026-11-09. Zdroj online
3. von Arnim, Hans (ed.) (nezjištěno). Stoicorum Veterum Fragmenta, sv. I, fragmenty 59, 60, 66. standardní sbírka fragmentů raného stoicismu.
4. Ioppolo, Anna-Maria (1990). Presentation and Assent: A Physical and Cognitive Problem in Early Stoicism. Classical Quarterly, 40(2), s. 433–449; použit abstrakt a poznámky 4, 13 a 42; přístup 2026-11-09. DOI 10.1017/s0009838800043007
5. Hadot, Pierre (1992 (francouzsky), 1998 (anglicky)). The Inner Citadel: The Meditations of Marcus Aurelius. Harvard University Press.
6. Graver, Margaret (2007). Stoicism and Emotion. University of Chicago Press.
7. Bobzien, Susanne (1998). Determinism and Freedom in Stoic Philosophy. Oxford: Clarendon Press. Zdroj online
8. Stevens, John A. (2000). Preliminary Impulse in Stoic Psychology. Ancient Philosophy, 20(1), s. 139–168; obsah argumentace převzat z autorova abstraktu referátu Impulse and Animal Action in Stoic Psychology (The Society for Ancient Greek Philosophy Newsletter, 1996), z něhož článek vznikl; plný text článku nebyl dostupný; přístup 2026-11-09. DOI 10.5840/ancientphil200020116
9. Adamo, Ludovica; Lombardi, Sofia (2023). Hormē: What Is It and Where Is It? A Contemporary Interpretation of the Stoic Theory of Action. Aporía, Cuarto Número Especial, s. 118–140; přehled stoické teorie impulsu (hormé); plný text při revizi 3 nedostupný (HTTP 403). Zdroj online
10. Frede, Michael (ed. A. A. Long) (2011). A Free Will: Origins of the Notion in Ancient Thought. Berkeley: University of California Press (posmrtně vydané Sather Lectures z roku 1997). Zdroj online
11. Blackson, Thomas A. (2025). Epictetus, the Early Stoics, and Frede's Argument for the First Notion of a Will. Rhizomata, 13(1), s. 83–101. DOI 10.1515/rhiz-2025-0004
12. Mikeš, Vladimír (2008). Stoická teorie jednání: pojem přitakání. Reflexe, č. 34, s. 3–28; doklad českého termínu přitakání pro synkatathesis; údaje podle seznamu publikací autora (FLÚ AV ČR) a obsahu čísla; přístup 2026-11-09. Zdroj online
13. Pigliucci, Massimo (nezjištěno (číslo 160 časopisu)). The Discipline of Assent. Philosophy Now, č. 160, rubrika "The Art of Living". Zdroj online
14. Robertson, Donald (2010). The Philosophy of Cognitive-Behavioural Therapy: Stoicism as Rational and Cognitive Psychotherapy. London: Karnac. Zdroj online
15. Robertson, Donald (2013). Cognitive Distancing in Stoicism. autorský blog (původně philosophy-of-cbt.com), 18. 1. 2013, převzato na Goodreads; přístup 2026-11-09. Zdroj online