Vagální tonus (tonus vagu)

Co to tvrdí

Vagální tonus je míra toho, jak silně a pohotově desátý hlavový nerv (bloudivý nerv, nervus vagus) v klidu brzdí srdeční tep a ovlivňuje činnost útrobních orgánů. Zjednodušeně: čím vyšší je vagální tonus, tím pružnější a rychlejší má být návrat těla do klidu po zátěži nebo stresu – srdce se umí rychle zpomalit, trávení a další „klidové“ funkce se umí znovu zapnout. Protože samotnou nervovou aktivitu vagu nelze u člověka běžně přímo měřit, používá se nepřímý, odvozený ukazatel: kolísání srdečního tepu podle dechu, tzv. respirační sinusová arytmie (RSA) – tep se při nádechu lehce zrychlí a při výdechu zpomalí, a síla tohoto kolísání se bere jako odhad vagového tonu. RSA je součástí širší, dnes velmi používané veličiny zvané variabilita srdeční frekvence (HRV, heart rate variability), kterou měří chytré hodinky, sportovní aplikace i klinická HRV-biofeedback zařízení. Pojem se často používá jako obecnější synonymum pro „schopnost nervového systému se regulovat a zklidnit“, nejen jako úzce technický měřicí index.

Kdo to formuloval a kdy

Přesné první použití slovního spojení „vagální tonus“ se v rešerši nepodařilo dohledat (nezjištěno). Samotné slovo „tonus“ se ale v klasické fyziologii používalo pro oba hlavní systémy autonomního nervstva: podle přehledu Jaroslava Opavského (Česká a slovenská neurologie a neurochirurgie, 81/114(6), 2018) se funkční stav sympatiku i parasympatiku (vagu) klasicky označoval jako jejich tonus a jejich nerovnováha jako sympatikotonie, resp. vagotonie. Opavský zároveň doporučuje termín tonus v souvislosti s autonomním nervovým systémem opustit, protože sympatikus i parasympatikus mohou být v různých orgánech aktivované v různé míře. Odkdy přesně se toto obecné užití datuje, nezjištěno. Operační definici, která z tonu vagu udělala konkrétně měřitelnou klinickou veličinu odvozenou z RSA, navrhl americký psychofyziolog Stephen W. Porges v článku „Vagal tone: A physiologic marker of stress vulnerability“ (Pediatrics, 90(3), 498–504, 1992) – představil v něm vagální tonus jako ukazatel toho, jak dobře je organismus (zejména kojenci a malé děti) schopný fyziologicky zvládat stres. O několik let později stejný autor rozpracoval vagální tonus jako součást širší polyvagální teorie, konkrétně jako ukazatel aktivity ventrálního vagového komplexu – viz „The Polyvagal Theory: phylogenetic substrates of a social nervous system“ (International Journal of Psychophysiology, 42(2), 123–146, 2001) a kniha The Polyvagal Theory: Neurophysiological Foundations of Emotions, Attachment, Communication, and Self-regulation (Norton, 2011).

Co je z toho doložené

Že srdeční tep přirozeně kolísá s dechem (RSA) a že tohle kolísání má nervový původ spojený s aktivitou vagu, je nezávisle doložený a dobře zdokumentovaný fyziologický jev – shrnují ho mimo jiné Grossman a Taylor v přehledovém článku „Toward understanding respiratory sinus arrhythmia: relations to cardiac vagal tone, evolution and biobehavioral functions“ (Biological Psychology, 74(2), 263–285, 2007), kde popisují, že RSA za určitých podmínek skutečně odráží vagovou aktivitu srdce – zároveň ale zdůrazňují, že vztah je podmíněný dechovým vzorcem (rychlostí a hloubkou dechu), ne jednoduchá přímá rovnice. Co je z tohodle specificky Porgesovo a dál sporné, je tvrzení, že RSA lze bez výhrad používat jako přesný, obecně platný „index vagálního tonu“ napříč situacemi a lidmi – a že tenhle index spolehlivě předpovídá zranitelnost vůči stresu, jak navrhl v roce 1992.

Co je sporné a kým jmenovitě

Přesnost a obecnou použitelnost RSA jako měřítka „vagálního tonu“ zpochybnil Paul Grossman v článku „Fundamental challenges and likely refutations of the five basic premises of the polyvagal theory“ (Biological Psychology, 180, článek 108589, 2023): podle něj je RSA jen přibližným ukazatelem vagových procesů a ztotožňovat ji s obecným nebo srdečním vagálním tonem je kategoriální omyl, takže používat ji jako čistý, jednorozměrný „ukazatel vagálního tonu“ je zavádějící zjednodušení. Že RSA kromě vagu ovlivňují i další činitele, například parametry dýchání, tělesná aktivita a vliv sympatiku na srdce přes takzvané beta-adrenergní receptory, uvádějí už Grossman a Taylor (2007). Tuhle kritiku rozšířil s 38 dalšími spoluautory (odborníky na fyziologii a evoluci bloudivého nervu a na sociální chování obratlovců) v článku „Why the Polyvagal Theory is Untenable“ (Clinical Neuropsychiatry, 23(1), 100–112, 2026). Porges na kritiku reagoval článkem „When A Critique Becomes Untenable“ (Clinical Neuropsychiatry, 23(1), 113–128, 2026), kde ji odmítá jako zkreslující rekonstrukci toho, co sám tvrdil. Spor je k datu revize tohoto hesla nevyřešený a probíhá mezi jmenovanými autory v odborných časopisech, ne jako obecná, bezejmenná kontroverze.

Co z toho prakticky funguje bez ohledu na ten spor

Bez ohledu na to, jak přesně se má RSA interpretovat teoreticky, existuje nezávislá evidence, že pomalé, řízené dýchání a HRV-biofeedback měřitelně zvyšují ukazatele HRV/RSA a jsou účinnou součástí intervencí používaných při úzkosti a stresu – Lehrer a Gevirtz v přehledu „Heart rate variability biofeedback: how and why does it work?“ (Frontiers in Psychology, 5, článek 756, 2014) popisují jako hlavní podložený mechanismus posílení baroreflexní (tlakové) regulace. Konkrétně kombinaci zpomaleného dýchání a biofeedbacku jako účinnou pro zvýšení naměřeného vagového tonu oproti klidovému sezení bez zásahu popisují Glenn a Ditto (McGill Journal of Medicine, 7(2), 143–152, 2004, 39 účastníků). K broukání/hummingu existuje malá pilotní studie Woo a Kim (2025, 16 účastníků), která naměřila srovnatelné zvýšení HRV při pomalém dýchání i při broukání oproti klidu – jde o předběžný výsledek na malém vzorku, ne o prokázaný efekt ve velké studii. Souhrnně: že se dá tělo těmito technikami měřitelně zklidnit ve smyslu HRV/RSA, má oporu v nezávislé literatuře; že je to přesně a výhradně díky „vagálnímu tonu“ v úzkém, teoreticky čistém smyslu, doložené není.

Kde se s tím člověk běžně setká

S pojmem „vagální tonus“ (často ve zkratkovité podobě „zvyšte si vagální tonus“) se člověk nejčastěji setká v populárních textech o wellness, dýchacích technikách a HRV měřicích aplikacích a nositelných zařízeních, dále v traumaterapii a somaticky orientované terapii v souvislosti s polyvagální teorií a ventrálním vagovým komplexem – například v materiálech terapeutky Deb Dany (The Polyvagal Theory in Therapy, Norton, 2018, s předmluvou Stephena Porgese). V odborné literatuře se s ním setká i mimo polyvagální teorii, v rámci tzv. modelu neuroviscerální integrace (Thayer a Lane, Neuroscience & Biobehavioral Reviews, 33(2), 81–88, 2009), kde se HRV/vagální tonus používá jako ukazatel kapacity organismu zvládat zátěž a regulovat emoce. V populárních textech se k vagálnímu tonu často připisují i další doporučené techniky (otužování/studená voda, kloktání, zpěv) – jejich účinek na vagální tonus nebyl v rámci téhle rešerše ověřen žádným z dohledaných zdrojů, takže konkrétně pro tyhle techniky je správné tvrzení „nezjištěno“, ne potvrzení ani vyvrácení.

Zdroje

1. Porges, Stephen W. (1992). Vagal tone: A physiologic marker of stress vulnerability. Pediatrics, 90(3 Pt 2), 498–504. Zdroj online
2. Porges, Stephen W. (2001). The Polyvagal Theory: phylogenetic substrates of a social nervous system. International Journal of Psychophysiology, 42(2), 123–146. DOI 10.1016/S0167-8760(01)00162-3
3. Porges, Stephen W. (2011). The Polyvagal Theory: Neurophysiological Foundations of Emotions, Attachment, Communication, and Self-regulation. W. W. Norton & Company.
4. Grossman, Paul; Taylor, Edwin W. (2007). Toward understanding respiratory sinus arrhythmia: relations to cardiac vagal tone, evolution and biobehavioral functions. Biological Psychology, 74(2), 263–285 (abstrakt ověřen v Europe PMC, přístup 2026-11-08). DOI 10.1016/j.biopsycho.2005.11.014
5. Grossman, Paul (2023). Fundamental challenges and likely refutations of the five basic premises of the polyvagal theory. Biological Psychology, 180, článek 108589 (abstrakt ověřen v Europe PMC a Semantic Scholar, přístup 2026-11-08). DOI 10.1016/j.biopsycho.2023.108589
6. Grossman, Paul a 38 spoluautorů (2026). Why the Polyvagal Theory is Untenable: An international expert evaluation of the polyvagal theory and commentary upon Porges. Clinical Neuropsychiatry, 23(1), 100–112. DOI 10.36131/cnfioritieditore20260110
7. Porges, Stephen W. (2026). When A Critique Becomes Untenable: A Scholarly Response To Grossman Et Al.'s Evaluation Of Polyvagal Theory. Clinical Neuropsychiatry, 23(1), 113–128. DOI 10.36131/cnfioritieditore20260111
8. Opavský, Jaroslav (2018). Diagnostika, symptomatika a nálezy u onemocnění a poruch autonomního nervového systému v neurologii. Česká a slovenská neurologie a neurochirurgie, 81/114(6), 625–643 (některé katalogy uvádějí 625–644; přístup 2026-11-08). DOI 10.14735/amcsnn2018625
9. Lehrer, Paul M.; Gevirtz, Richard (2014). Heart rate variability biofeedback: how and why does it work?. Frontiers in Psychology, 5, článek 756. DOI 10.3389/fpsyg.2014.00756
10. Glenn, Dorey; Ditto, Blaine (2004). Vagal Tone Biofeedback: Respiratory and Non-respiratory Mediated Modulations of Vagal Tone Challenged by Cold Pressor Test. McGill Journal of Medicine, 7(2), 143–152 (na webu časopisu je u článku uvedeno datum publikace 2020, text samotné studie je ale značen rokem 2004 – rozpor se v rešerši nepodařilo vyjasnit, uvádím obojí). DOI 10.26443/mjm.v7i2.396
11. Woo, Minjung; Kim, Teri (2025). Effects of Slow-Paced Breathing and Humming Breathing on Heart Rate Variability and Affect: A Pilot Investigation. Physiology & Behavior, 299, článek 114972 (malá pilotní studie, 16 zdravých dospělých). DOI 10.1016/j.physbeh.2025.114972
12. Thayer, Julian F.; Lane, Richard D. (2009). Claude Bernard and the heart-brain connection: Further elaboration of a model of neurovisceral integration. Neuroscience & Biobehavioral Reviews, 33(2), 81–88.
13. Dana, Deborah A. (2018). The Polyvagal Theory in Therapy: Engaging the Rhythm of Regulation. W. W. Norton & Company, předmluva Stephen W. Porges.