Hodnoty (ujasnění hodnot, Acceptance and Commitment Therapy, ACT)

Co to tvrdí

ACT tvrdí, že než člověk může jednat podle toho, co je mu důležité (viz hodnotově orientované jednání), potřebuje si to nejdřív ujasnit, a že tohle ujasnění je samostatná dovednost, ne samozřejmost. V ACT se „hodnotou“ nerozumí cíl, kterého lze jednou dosáhnout a mít ho za sebou (třeba „oženit se“ nebo „dostat povýšení“), ale trvale zvolený směr jednání, ke kterému se člověk může v každém okamžiku znovu vracet (třeba „být starostlivým partnerem“ nebo „jednat čestně“). Podobá se to severu na kompasu: sever není místo, kam člověk jednou dorazí, ale směr, kterým se dá jít donekonečna. Je to jedna ze šesti provázaných dovedností tzv. hexaflexu, spolu s akceptací, kognitivní defúzí, kontaktem s přítomným okamžikem, pozorujícím já a hodnotově orientovaným jednáním, které dohromady tvoří psychologickou flexibilitu.

Kdo to formuloval a kdy

Formulovali ji americký psycholog Steven C. Hayes spolu s Kirkem Strosahlem a Kellym Wilsonem v knize Acceptance and Commitment Therapy: An Experiential Approach to Behavior Change (Guilford Press, 1999), kde na straně 206 definují hodnoty jako „verbálně konstruované globální žádoucí životní důsledky“ (v originále „verbally constructed global desired life consequences“). Teoreticky pojem stojí na stejné Hayesově teorii relačních rámců (relational frame theory, RFT) jako zbytek ACT a hexaflexu (viz psychologická flexibilita); v samostatné práci Hayes (2004, Behavior Therapy, 35(4), 639–665) pak ACT, a s ní i celý koncept hodnot postavený na funkčním kontextualismu (filozofickém východisku, podle kterého je pravdivé to, co funguje k dosažení zvoleného cíle), zařazuje mezi přístupy tzv. „třetí vlny“ behaviorální a kognitivní terapie, které podle něj kladou důraz na funkci jednání místo na jeho formu.

Co je z toho doložené

Konstrukt se dá měřit standardizovanými nástroji. Wilson, Sandoz, Kitchens a Roberts (2010, The Psychological Record, 60, 249–272) vyvinuli a validovali Valued Living Questionnaire (VLQ), dotazník odvozený přímo z kategorií použitých v původní knize ACT z roku 1999, určený k měření toho, do jaké míry člověk v jednotlivých oblastech života (práce, rodina, zdraví apod.) žije v souladu s vlastními zvolenými směry. Smout, Davies, Burns a Christie (2014, Journal of Contextual Behavioral Science, 3(3), 164–172) na vzorku 630 vysokoškoláků a nezávisle na druhém vzorku 285 klinických dospělých pomocí explorační a konfirmační faktorové analýzy (statistických metod, které zjišťují, které otázky dotazníku spolu souvisejí a měří společnou vlastnost) doložili, že odpovědi na jejich dotazník Valuing Questionnaire (VQ) se dají rozdělit na dva samostatné, v obou vzorcích se opakující faktory: pokrok v žitých hodnotách („progress“) a to, co mu brání („obstruction“).

Účinek samotné práce s hodnotami zkoumala metaanalýza, kterou publikovali Levin, Hildebrandt, Lillis a Hayes (2012, Behavior Therapy, 43(4), 741–756). Shrnula 66 laboratorních studií, které zkoušely jednotlivé složky ACT odděleně. Podmínky s komponentou hodnot, samotnou i v kombinaci s všímavostí, měly ve srovnání s neaktivními kontrolními podmínkami statisticky významný pozitivní účinek. Šlo o laboratorní studie jednotlivých složek, ne o celou terapii v praxi, a srovnání s neaktivní podmínkou neříká, zda práce s hodnotami funguje lépe než jiné aktivní postupy.

Co je sporné a kým jmenovitě

Hank Robb (2007, International Journal of Behavioral Consultation and Therapy, 3(1), 118–122) napadá přímo definici Hayese, Strosahla a Wilsona z roku 1999. Argumentuje, že slovo „desired“ (žádoucí/chtěné) v definici je zavádějící: co člověk v danou chvíli skutečně chce (např. nejít k zubaři), se často liší od toho, co při zpětném zvážení „schvaluje“ jako směr (chce mít zuby v pořádku), a právě tohle schválené směřování, ne okamžitá touha, dává hodnotám jejich řídicí funkci. Navrhuje proto celý pojem přejmenovat na „Leading Principles“ (vůdčí zásady), aby se předešlo záměně s prchavou touhou. Barrett, O'Connor a McHugh (2019, The Psychological Record, 69, 457–485) systematicky přezkoumali sedmnáct dotazníků měřících hodnoty v ACT podle metodiky COSMIN (mezinárodně dohodnutých standardů pro hodnocení kvality měřicích nástrojů). Nejlepší psychometrické vlastnosti našli u šesti z nich, mezi nimi u VQ a VLQ, u dalších nástrojů zatím jen předběžné doklady o jejich užitečnosti. Upozornili také na nedostatky v soudržnosti a psychometrické úplnosti dosavadního výzkumu měření hodnot. Barney, Lillis, Haynos, Forman a Juarascio (2019, Journal of Contextual Behavioral Science, 12, 225–233) vedli rozhovory s jedenácti odborníky na ACT a došli k závěru, že ačkoliv se definice procesu „hodnocení“ u expertů do značné míry shodují s teorií ACT, žádný dosavadní měřicí nástroj tento proces neposuzuje úplně a adekvátně. Diego Zilio (2011, Perspectivas em Análise do Comportamento, 2(2), 159–165) vznáší filozofickou námitku. ACT podle něj pojímá hodnoty klienta jako výchozí volby (axiomy), které terapeut pomáhá jen ujasnit a popsat, ne kriticky posoudit nebo zdůvodnit. Podle pragmatického kritéria pravdy funkčního kontextualismu přitom tytéž hodnoty slouží jako měřítko toho, co „funguje“, a samy proto nejde označit za správné nebo chybné. Zilio z toho vyvozuje problém morálního relativismu: když se hodnoty klienta zásadně rozcházejí s hodnotami terapeuta nebo společnosti, nemá ACT vlastní měřítko, jak s tím pracovat. Doporučení Hayese, Strosahla a Wilsona (1999, s. 231) předat v takovém případě klienta jinému terapeutovi Zilio za řešení nepovažuje, protože problém jen přesouvá jinam.

Co z toho prakticky funguje bez ohledu na ten spor

Bez ohledu na to, jak přesně se má pojem „hodnota“ technicky definovat, zůstává samostatně vyzkoušitelné jednoduché cvičení: u konkrétní oblasti života (vztah, práce, zdraví) si položit otázku „jakým směrem v tomhle chci jít“ místo „čeho chci jednou dosáhnout“ a všimnout si rozdílu mezi tím, co člověk chce v daném okamžiku (třeba se vyhnout nepříjemnému rozhovoru), a tím, co by při zpětném pohledu sám za sebe schválil jako důležitější směr (třeba čestnost ve vztahu). Tohle rozlišení, ať se mu říká hodnota nebo Robbův „vůdčí princip“, je přímým vstupem pro navazující dovednost hodnotově orientovaného jednání. Bez něj nemá jednání, ke kterému se člověk zavazuje, žádný směr.

Kde se s tím člověk běžně setká

V klinické praxi ACT jako první krok před hodnotově orientovaným jednáním, typicky formou otázek nebo cvičení typu „co by o vás na vašich 80. narozeninách řekli lidé, na kterých vám nejvíc záleží“. V populární podobě se s frází „ujasnění hodnot“ nebo „najít, co je pro mě důležité“ člověk setkává v koučinku a seberozvojové literatuře, často bez rozlišení mezi hodnotou jako trvalým směrem a cílem jako jednorázovou metou, přestože právě tohle rozlišení je v odborné ACT literatuře jádro pojmu. Pozor na záměnu: anglický výraz values clarification označuje i samostatný starší výchovný přístup pro školy, který v roce 1966 popsali Raths, Harmin a Simon v knize Values and Teaching; s ujasňováním hodnot v ACT nejde o tentýž pojem.

Zdroje

1. Hayes, Steven C.; Strosahl, Kirk D.; Wilson, Kelly G. (1999). Acceptance and Commitment Therapy: An Experiential Approach to Behavior Change. Guilford Press (New York), s. 206; 2. vydání 2011/2012 jako Acceptance and Commitment Therapy: The Process and Practice of Mindful Change.
2. Hayes, Steven C. (2004). Acceptance and Commitment Therapy, Relational Frame Theory, and the Third Wave of Behavioral and Cognitive Therapies. Behavior Therapy, 35(4), 639–665. DOI 10.1016/S0005-7894(04)80013-3
3. Robb, Hank (2007). Values as Leading Principles in Acceptance and Commitment Therapy. International Journal of Behavioral Consultation and Therapy, 3(1), 118–122. Zdroj online
4. Wilson, Kelly G.; Sandoz, Emily K.; Kitchens, Jennifer; Roberts, Miguel (2010). The Valued Living Questionnaire: Defining and measuring valued action within a behavioral framework. The Psychological Record, 60, 249–272. Zdroj online
5. Smout, Matthew; Davies, Matthew; Burns, Nicholas; Christie, Alison (2014). Development of the Valuing Questionnaire (VQ). Journal of Contextual Behavioral Science, 3(3), 164–172. DOI 10.1016/j.jcbs.2014.06.001
6. Levin, Michael E.; Hildebrandt, Mikaela J.; Lillis, Jason; Hayes, Steven C. (2012). The Impact of Treatment Components Suggested by the Psychological Flexibility Model: A Meta-Analysis of Laboratory-Based Component Studies. Behavior Therapy, 43(4), 741–756; abstrakt, přístup 2026-11-09. DOI 10.1016/j.beth.2012.05.003
7. Barrett, K.; O'Connor, M.; McHugh, L. A. (2019). A Systematic Review of Values-Based Psychometric Tools Within Acceptance and Commitment Therapy (ACT). The Psychological Record, 69, 457–485; abstrakt, přístup 2026-11-09. DOI 10.1007/s40732-019-00352-7
8. Barney, Jennifer L.; Lillis, Jason; Haynos, Ann F.; Forman, Evan; Juarascio, Adrienne S. (2019). Assessing the valuing process in Acceptance and Commitment Therapy: Experts' review of the current status and recommendations for future measure development. Journal of Contextual Behavioral Science, 12, 225–233; abstrakt, přístup 2026-11-09. DOI 10.1016/j.jcbs.2018.08.002
9. Zilio, Diego (2011). Algumas considerações sobre a terapia de aceitação e compromisso (ACT) e o problema dos valores. Perspectivas em Análise do Comportamento, 2(2), 159–165; plný text, přístup 2026-11-09. Zdroj online
10. Raths, L. E.; Harmin, M.; Simon, S. B. (1966). Values and Teaching. Charles E. Merrill (Columbus, Ohio); ověřeno podle sekundárních zdrojů, přístup 2026-11-09. Zdroj online