Kontakt s přítomným okamžikem (Steven C. Hayes, ACT)

Co to tvrdí

Terapie přijetí a závazku (Acceptance and Commitment Therapy, ACT) tvrdí, že velkou část prožívaného utrpení si člověk přidává tím, že psychicky nežije v tom, co se právě děje, ale v myšlenkách o minulosti, v obavách o budoucnost nebo v automatickém „autopilotu“, kdy si vlastní jednání ani prožívání neuvědomuje. Kontakt s přítomným okamžikem (anglicky being present nebo contact with the present moment) je dovednost tohle vracet zpět: pružně a dobrovolně věnovat pozornost tomu, co se odehrává právě teď, vnějšímu světu (co člověk vidí, slyší, co cítí tělem) i vnitřnímu prožívání (myšlenky, emoce, tělesné pocity), a všímat si toho bez hodnocení, bez snahy to hned posoudit jako dobré nebo špatné. Oficiální shrnutí Association for Contextual Behavioral Science (ACBS, sdružení budované kolem ACT) to formuluje jako „průběžný nehodnotící (non-judgmental) kontakt s psychologickými a vnějšími událostmi tak, jak se dějí“, s cílem používat jazyk jako nástroj k všimnutí si a popisu toho, co se děje, ne k předjímání nebo posuzování. Nejde tedy o relaxaci, meditační „vyprázdnění mysli“ ani o snahu na nic nemyslet, jen o přesun pozornosti k tomu, co je právě přítomné. V rámci ACT je to jedna ze šesti provázaných dovedností (tzv. hexaflex), které společně tvoří psychologickou flexibilitu, spolu s akceptací, kognitivní defúzí, pozorujícím já, ujasněním hodnot a hodnotově orientovaným jednáním.

Kdo to formuloval a kdy

Dovednost popsal americký psycholog Steven C. Hayes spolu s Kirkem Strosahlem a Kellym Wilsonem v knize Acceptance and Commitment Therapy: An Experiential Approach to Behavior Change (Guilford Press, 1999; 2. vydání 2011/2012 jako Acceptance and Commitment Therapy: The Process and Practice of Mindful Change). Jako jeden z formálních šesti „core processes“ modelu ACT ho shrnuli Hayes, Luoma, Bond, Masuda a Lillis v přehledovém článku z roku 2006 (Behaviour Research and Therapy, 44(1), 1–25) spolu s akceptací, kognitivní defúzí, pozorujícím já, ujasněním hodnot a hodnotově orientovaným jednáním. Teoreticky stojí, stejně jako ostatní dovednosti hexaflexu, na Hayesově relační rámcové teorii (relational frame theory, RFT) jazyka a myšlení.

Co je z toho doložené

Většina dostupných dokladů je korelační, ne experimentální. Metaanalýza Fawson, Moon, Novogrudsky, Moxham, Forster, Tribe, Moss-Morris, Johnson a Hughes (2023, Health Psychology Review) prohledala 6555 prací, zařadila 108 studií (17 195 účastníků) u lidí s onkologickým onemocněním a v rámci dílčích metaanalýz nad částí tohoto vzorku zjistila, že vyšší míra kontaktu s přítomným okamžikem (tak, jak ho měřily jednotlivé zahrnuté studie, ne jedním společným nástrojem) souvisí s nižší psychickou zátěží, s poolovanou korelací r = −0,39; o něco slabší souvislost měla akceptace (r = −0,24) a silnější sebe-soucit (r = −0,48), zatímco opačným směrem (vyšší hodnota = horší stav) vycházely „nepružné“ procesy jako vyhýbání se zkušenosti (r = 0,58) a kognitivní fúze (r = 0,57). Jde o průřezovou souvislost, ne o důkaz, že trénink právě téhle dovednosti zátěž skutečně snižuje.

Přímých důkazů, že se změna konkrétně v této dovednosti podílí na výsledku terapie (mediace), je podstatně míň: systematický přehled mediačních studií ACT z let 2006–2015 (Stockton, Kellett, Berrios, Sirois, Wilkinson a Miles, 2019, Behavioural and Cognitive Psychotherapy, 47(3), 332–362) našel jen jedinou studii, která testovala mediátor blízký téhle dovednosti, a to nepřímo: Forman, Herbert, Moitra, Yeomans a Geller (2007, Behavior Modification, 31(6), 772–799) srovnali ACT s kognitivní terapií a zjistili, že změna ve facetě „jednání s uvědoměním“ (acting with awareness, z Five Facet Mindfulness Questionnaire, obecného dotazníku mindfulness, ne nástroje specifického pro ACT) souvisela s výsledkem specificky ve skupině ACT, zatímco ve skupině kognitivní terapie hrály tuhle roli jiné faktory („observing“ a „describing“). Je to jediná taková studie, nezávisle nereplikovaná.

Novější a širší metaanalýza mechanismů ACT (Macri a Rogge, 2024, Clinical Psychology Review, 110, 102432) spojila 67 studií s 9 123 účastníky. Podle jejího souhrnu ACT snižovala mimo jiné „nedostatek uvědomění přítomného okamžiku“ (lack of present moment awareness), jednu z dimenzí psychologické nepružnosti, a tyto změny souvisely s poklesem psychické zátěže. Mezi dimenzemi pružnosti, které při ACT vzrostly, souhrn uvědomění přítomného okamžiku neuvádí. Jde o souvislost změn během léčby, ne o experimentální oddělení právě této jedné dovednosti.

Co je sporné a kým jmenovitě

Spor se vede na dvou rovinách. První: jde vůbec o samostatnou, měřitelně oddělitelnou dovednost? Christodoulou, Michaelides a Karekla (2019, Journal of Contextual Behavioral Science, 12, 285–289) argumentují, že dosavadní psychometrické metody dost dobře neumožňují ověřit, zda je všech šest procesů hexaflexu, kontakt s přítomným okamžikem stejně jako ostatních pět, navzájem empiricky odlišitelných, a navrhují síťovou analýzu jako alternativu k modelům, které oddělitelnost rovnou předpokládají.

Druhá rovina se týká toho, jak se to vůbec měří. Obecná škála procesů ACT CompACT (Francis, Dawson a Golijani-Moghaddam, 2016, Journal of Contextual Behavioral Science, 5(3), 134–145) má 23 položek ve třech subškálách. Jedna z nich, „behaviorální uvědomění“ (behavioral awareness), se skládá z pěti položek právě ke kontaktu s přítomným okamžikem (například „Je pro mě těžké zůstat soustředěný na to, co se děje v přítomnosti“). V původní studii měla vysokou vnitřní konzistenci a od ostatních dvou subškál byla odlišitelná (vzájemné korelace subškál 0,30–0,43). Šest procesů hexaflexu se ale ve faktorové analýze do šesti samostatných faktorů nerozdělilo: akceptace a defúze spadly do společného faktoru „otevřenost ke zkušenosti“ a položky k pozorujícímu já neprošly výběrem vůbec. Autoři sami uvádějí, že trojfaktorovou strukturu je ještě třeba ověřit potvrzující faktorovou analýzou na jiném vzorku. Nezávisle na tom i v obecnějším výzkumu mindfulness Cardaciotto, Herbert, Forman, Moitra a Farrow (2008, Assessment, 15(2), 204–223) postavili vlastní nástroj (Philadelphia Mindfulness Scale) s oddělenými subškálami pro uvědomování si přítomného okamžiku (awareness) a pro akceptaci, protože podle nich žádný tehdejší dotazník mindfulness neměřil obě tyto složky zároveň. V jejich studii spolu obě subškály nekorelovaly, z čehož autoři vyvozují, že je lze zkoumat odděleně. Jinými slovy: v obou nástrojích se kontakt s přítomným okamžikem měřit odděleně dá, otevřené ale zůstává, zda se hexaflex jako celek skutečně skládá ze šesti navzájem odlišitelných dovedností.

Co z toho prakticky funguje bez ohledu na ten spor

Bez ohledu na to, jestli je kontakt s přítomným okamžikem skutečně samostatně měřitelný konstrukt, nebo jen teoretická nálepka pro část toho, co dělá kognitivní defúze nebo pozorující já, zůstává prakticky vyzkoušitelné samo cvičení: kdykoli během dne se na pár vteřin zastavit a všimnout si, co se právě odehrává v těle a okolí (co člověk vidí, slyší, co cítí tělem) a co se zrovna děje v hlavě (jaká myšlenka nebo emoce právě prolétla), bez toho, aby si to člověk hned musel hodnotit nebo s tím něco dělat. Dopad na to, jak moc je pak člověk následujících pár minut „tažený“ myšlenkou nebo emocí, si může každý ověřit sám, nezávisle na tom, jak se tahle otázka řeší v CompACT nebo v síťové analýze hexaflexu.

Kde se s tím člověk běžně setká

V klinické praxi je to součást ACT protokolů pro úzkost, depresi, chronickou bolest a, podle Fawson a kol. (2023), i pro psychickou zátěž spojenou s onkologickým onemocněním. V populární podobě splývá s obecnými formulacemi typu „žij v přítomnosti“ nebo mindfulness cvičeními v meditačních aplikacích, kurzech osobního rozvoje a self-help knihách. Tam většinou bez odkazu na to, že jde o jednu konkrétní, v ACT teoreticky definovanou dovednost, a bez zmínky o výše popsaném sporu, jak (a jestli vůbec samostatně) se dá měřit.

Zdroje

1. Hayes, Steven C.; Strosahl, Kirk D.; Wilson, Kelly G. (1999). Acceptance and Commitment Therapy: An Experiential Approach to Behavior Change. Guilford Press (New York); 2. vydání 2011/2012 jako Acceptance and Commitment Therapy: The Process and Practice of Mindful Change.
2. Hayes, Steven C.; Luoma, Jason B.; Bond, Frank W.; Masuda, Akihiko; Lillis, Jason (2006). Acceptance and Commitment Therapy: Model, processes and outcomes. Behaviour Research and Therapy, 44(1), 1–25. DOI 10.1016/j.brat.2005.06.006
3. Association for Contextual Behavioral Science (ACBS) (nezjištěno). The Six Core Processes of ACT. contextualscience.org, přístup 2026-10-10. Zdroj online
4. Christodoulou, Andria; Michaelides, Michalis; Karekla, Maria (2019). Network analysis: A new psychometric approach to examine the underlying ACT model components. Journal of Contextual Behavioral Science, 12, 285–289. Zdroj online
5. Francis, Ashley W.; Dawson, David L.; Golijani-Moghaddam, Nima (2016). The development and validation of the Comprehensive assessment of Acceptance and Commitment Therapy processes (CompACT). Journal of Contextual Behavioral Science, 5(3), 134–145; archivovaný rukopis https://contextualscience.org/sites/default/files/CompACT%20manuscript%20%28for%20archiving%29.pdf, přístup 2026-11-08. DOI 10.1016/j.jcbs.2016.05.003
6. Cardaciotto, LeeAnn; Herbert, James D.; Forman, Evan M.; Moitra, Ethan; Farrow, Victoria (2008). The Assessment of Present-Moment Awareness and Acceptance: The Philadelphia Mindfulness Scale. Assessment, 15(2), 204–223; abstrakt na contextualscience.org, přístup 2026-11-08. DOI 10.1177/1073191107311467
7. Stockton, Daniel; Kellett, Stephen; Berrios, Raul; Sirois, Fuschia; Wilkinson, Nicolas; Miles, Georgina (2019). Identifying the Underlying Mechanisms of Change During Acceptance and Commitment Therapy (ACT): A Systematic Review of Contemporary Mediation Studies. Behavioural and Cognitive Psychotherapy, 47(3), 332–362 (online 2018-10-04); přijatý rukopis na White Rose Research Online, přístup 2026-11-08. DOI 10.1017/S1352465818000553
8. Forman, Evan M.; Herbert, James D.; Moitra, Ethan; Yeomans, Peter D.; Geller, Pamela A. (2007). A Randomized Controlled Effectiveness Trial of Acceptance and Commitment Therapy and Cognitive Therapy for Anxiety and Depression. Behavior Modification, 31(6), 772–799; DOI ověřeno v Crossrefu, přístup 2026-11-08. DOI 10.1177/0145445507302202
9. Fawson, Sophie; Moon, Zoe; Novogrudsky, Katherine; Moxham, Faye; Forster, Katie; Tribe, Insun; Moss-Morris, Rona; Johnson, Caroline; Hughes, Lyndsay D. (2023). Acceptance and commitment therapy processes and their association with distress in cancer: a systematic review and meta-analysis. Health Psychology Review, 18(3), 456–477 (online 2023-10-04, tištěné číslo 2024; údaje podle Crossref, přístup 2026-11-08). DOI 10.1080/17437199.2023.2261518
10. Macri, Jenna A.; Rogge, Ronald D. (2024). Examining domains of psychological flexibility and inflexibility as treatment mechanisms in acceptance and commitment therapy: A comprehensive systematic and meta-analytic review. Clinical Psychology Review, 110, 102432 (abstrakt přes Europe PMC, přístup 2026-11-08). DOI 10.1016/j.cpr.2024.102432