Sebeúčinnost (Albert Bandura)

Co to tvrdí

Sebeúčinnost (anglicky self-efficacy) je přesvědčení člověka o tom, že dokáže zvládnout konkrétní úkol nebo situaci: ne obecná sebedůvěra („jsem schopný člověk“) a ne reálná úroveň dovednosti, ale subjektivní odhad vlastní schopnosti zorganizovat a provést kroky potřebné k určitému výsledku. Je to vždy vázané na konkrétní oblast: člověk může mít vysokou sebeúčinnost v řízení auta a nízkou v mluvení před publikem, a tyto dva odhady spolu nemusí vůbec souviset. Podle teorie má míra sebeúčinnosti vliv na to, do jaké činnosti se člověk vůbec pustí, jak dlouho u ní vydrží, když narazí na překážku, a jak se cítí, když se jí nedaří.

Kdo to formuloval a kdy

Pojem zavedl americký psycholog Albert Bandura v článku „Self-efficacy: Toward a unifying theory of behavioral change“ (Psychological Review, 84(2), 191–215, 1977, DOI: 10.1037/0033-295X.84.2.191) jako součást své sociálně kognitivní teorie. Bandura v něm popsal čtyři zdroje, ze kterých si člověk sebeúčinnost vytváří: vlastní zkušenost se zvládnutím úkolu (nejsilnější zdroj), zprostředkovanou zkušenost (vidět, jak úkol zvládl někdo jiný), slovní/sociální přesvědčování (povzbuzení, zpětná vazba od druhých) a vlastní tělesné a emoční stavy (jak si člověk vykládá svoje vzrušení nebo úzkost před výkonem). Koncept dál rozpracoval v knize Self-Efficacy: The Exercise of Control (Bandura, 1997, W.H. Freeman).

Co je z toho doložené

Vztah mezi vnímanou sebeúčinností a výkonem patří mezi nejrozsáhleji metaanalyticky zkoumaná tvrzení v psychologii práce a výkonu. Stajkovic a Luthans (1998, Psychological Bulletin, 124(2), 240–261, DOI: 10.1037/0033-2909.124.2.240) v metaanalýze 114 studií a 21 616 účastníků napočítali průměrnou váženou korelaci mezi sebeúčinností a pracovním výkonem G(r+) = 0,38, tedy spíše středně silný, konzistentně kladný vztah napříč velmi různými pracovními úkoly. Jde o korelaci mezi lidmi: sama neříká, zda sebeúčinnost výkon zvyšuje, nebo zda spíš odráží předchozí úspěchy (k tomu oddíl níže).

Co je sporné a kým jmenovitě

Jeffrey B. Vancouver, Charles M. Thompson a Amy A. Williams (2001, Journal of Applied Psychology, 86(4), 605–620, DOI: 10.1037/0021-9010.86.4.605) publikovali dvě studie. V první (56 vysokoškolských studentů, opakované měření téhož člověka) zjistili, že sebeúčinnost může na následující výkon působit i záporně, a jejich výsledky podpořily výklad, že obvyklý kladný vztah odráží hlavně vliv minulého výkonu na sebeúčinnost. Ve druhé studii (185 vysokoškolských studentů) se měnila výše zadaného cíle: výše cíle předpovídala výkon a sebeúčinnost předpovídala výkon kladně v podmínce s obtížným cílem. Záporný vliv autoři dávají do souvislosti s teorií kontroly (control theory) Williama T. Powerse. Jak přesně podle nich k zápornému vlivu dochází, se z dostupného abstraktu ověřit nepodařilo: nezjištěno. Albert Bandura a Edwin A. Locke na to reagovali článkem „Negative self-efficacy and goal effects revisited“ (2003, Journal of Applied Psychology, 88(1), 87–99, DOI: 10.1037/0021-9010.88.1.87), kde odkázali na devět metaanalýz podporujících převážně kladný vztah a argumentovali, že Vancouverovy nálezy jsou v rozporu s touto rozsáhlou evidencí. Novější metaanalýza Traci Sitzmann a Gillian Yeo (2013, Personnel Psychology, 66(3), 531–568, DOI: 10.1111/peps.12035) shrnula studie, které měřily opakovaně tytéž lidi: korelace sebeúčinnosti s následným výkonem uvnitř osoby byla 0,23, po kontrole celkového trendu zlepšování však klesla na slabou a neprůkaznou hodnotu 0,06. Opačný směr, vliv minulého výkonu na sebeúčinnost, zůstal i po této kontrole průkazný (0,40, po kontrole 0,30). Autoři z toho vyvozují, že sebeúčinnost je spíš výsledkem minulého výkonu než hnací silou budoucího. Ve vzdělávání se stejnou otázkou zabývali Kate Talsma, Benjamin Schüz, Ralf Schwarzer a Kimberley Norris (2018, Learning and Individual Differences, 61, 136–150, DOI: 10.1016/j.lindif.2017.11.015). Jejich metaanalýza 11 longitudinálních studií se dvěma měřeními (celkem 2 688 účastníků) podpořila vzájemné působení: vliv předchozího studijního výkonu na pozdější sebeúčinnost (β = 0,205) byl větší než vliv sebeúčinnosti na pozdější výkon (β = 0,071), oba byly průkazné. Vzájemné působení se ukázalo u dospělých, u dětí předpovídal výkon pozdější sebeúčinnost, ale sebeúčinnost pozdější výkon ne. Spor mezi oběma tábory nebyl ani po těchto metaanalýzách v rámci rešerše k tomuto heslu dohledán jako definitivně uzavřený, jde o otevřenou otázku, za jakých podmínek (např. míra jistoty, typ úkolu, věk, srovnání mezi lidmi, nebo u téhož člověka v čase) sebeúčinnost výkon skutečně ovlivňuje a kdy se znaménko vztahu může obrátit. Samostatně se řeší i to, jak přesně se sebeúčinnost odlišuje od příbuzného konceptu vnímané kompetence v teorii sebeurčení: oba pojmy se často používají zaměnitelně, Rodgers a kol. (2014, Research Quarterly for Exercise and Sport, 85(4), 527–539, DOI: 10.1080/02701367.2014.961050) je ale ve dvou vzorcích (357 sedavých dospělých středního věku a 247 vysokoškoláků) v oblasti pohybové aktivity rozlišili jako odlišné. Tomu se podrobně věnuje heslo kompetence jako základní psychologická potřeba.

Co z toho prakticky funguje bez ohledu na ten spor

Bez ohledu na nevyřešenou otázku, kdy a proč může mít vysoká sebeúčinnost i záporný vliv na výkon, vycházejí ze čtyř Bandurových zdrojů sebeúčinnosti (popsaných výše) konkrétní techniky, které se dají cíleně využívat: rozdělení velkého úkolu na kroky, u kterých má člověk reálnou šanci zažít úspěch (vlastní zkušenost), ukázání vzoru, kterému se úkol podobným způsobem podařil (zprostředkovaná zkušenost), konkrétní a věcná zpětná vazba místo obecné chvály (slovní přesvědčování), a práce s tím, jak si člověk vykládá svoje tělesné projevy nervozity před výkonem (tělesné a emoční stavy). Tyto techniky nejsou samostatný poznatek navíc, ale přímé odvození ze čtyř zdrojů, které Bandura popsal už v roce 1977 (viz výše), jejich použitelnost tedy plyne přímo z definice konceptu, ne z nezávislé podpůrné literatury. Klinické použití u úzkostné poruchy zkoumal Bandura spolu s Nancy E. Adams u lidí s hadí fobií: v prvním ze dvou experimentů byla po systematické desenzibilizaci (tj. postupné, kontrolované přibližování se k obávanému podnětu) naměřená sebeúčinnost přesným ukazatelem toho, jak moc se změnilo vyhýbavé chování, druhý experiment sledoval změny sebeúčinnosti a chování během participativního modelování, kdy terapeut úkon předvádí a člověk ho s jeho podporou postupně zvládá (Bandura, A.; Adams, N. E., 1977, Analysis of self-efficacy theory of behavioral change, Cognitive Therapy and Research, 1(4), 287–310, DOI: 10.1007/BF01663995). Podrobnosti o délce trvání fobie a o změně míry strachu se z dostupného abstraktu ověřit nepodařilo: nezjištěno. Širší srovnání s obecnou literaturou o budování dovedností mimo rámec sebeúčinnosti nebylo v rámci rešerše k tomuto heslu dohledáno: nezjištěno.

Kde se s tím člověk běžně setká

V koučinku a poradenství pro osobní rozvoj (práce s „nevěřím si na to“), ve sportovní psychologii (příprava na výkon), ve vzdělávání (budování důvěry žáka ve vlastní schopnosti u konkrétního předmětu), v klinické praxi v rámci kognitivně behaviorální terapie (expoziční postupy stavějící na postupném zvládání), v HR a firemním vzdělávání (školení a onboarding postavené na malých, dosažitelných krocích) a v populární literatuře o motivaci a návykách.

Zdroje

1. Bandura, Albert (1977). Self-efficacy: Toward a unifying theory of behavioral change. Psychological Review, 84(2), 191–215. DOI 10.1037/0033-295X.84.2.191
2. Bandura, Albert (1997). Self-Efficacy: The Exercise of Control. W.H. Freeman (New York).
3. Bandura, Albert; Adams, Nancy E. (1977). Analysis of self-efficacy theory of behavioral change. Cognitive Therapy and Research, 1(4), 287–310. DOI 10.1007/BF01663995
4. Stajkovic, Alexander D.; Luthans, Fred (1998). Self-efficacy and work-related performance: A meta-analysis. Psychological Bulletin, 124(2), 240–261. DOI 10.1037/0033-2909.124.2.240
5. Vancouver, Jeffrey B.; Thompson, Charles M.; Williams, Amy A. (2001). The changing signs in the relationships among self-efficacy, personal goals, and performance. Journal of Applied Psychology, 86(4), 605–620 (abstrakt ověřen přes Europe PMC, přístup 2026-11-08). DOI 10.1037/0021-9010.86.4.605
6. Bandura, Albert; Locke, Edwin A. (2003). Negative self-efficacy and goal effects revisited. Journal of Applied Psychology, 88(1), 87–99. DOI 10.1037/0021-9010.88.1.87
7. Sitzmann, Traci; Yeo, Gillian (2013). A meta-analytic investigation of the within-person self-efficacy domain: Is self-efficacy a product of past performance or a driver of future performance?. Personnel Psychology, 66(3), 531–568 (ověřeno podle abstraktu, přístup 2026-11-08). DOI 10.1111/peps.12035
8. Talsma, Kate; Schüz, Benjamin; Schwarzer, Ralf; Norris, Kimberley (2018). I believe, therefore I achieve (and vice versa): A meta-analytic cross-lagged panel analysis of self-efficacy and academic performance. Learning and Individual Differences, 61, 136–150 (ověřeno podle abstraktu přes Semantic Scholar API a záznamu v Crossrefu, přístup 2026-11-08). DOI 10.1016/j.lindif.2017.11.015
9. Rodgers, Wendy M.; Markland, David; Selzler, Anne-Marie; Murray, Terra C.; Wilson, Philip M. (2014). Distinguishing Perceived Competence and Self-Efficacy: An Example From Exercise. Research Quarterly for Exercise and Sport, 85(4), 527–539. DOI 10.1080/02701367.2014.961050