Akceptace (Steven C. Hayes, ACT)

Co to tvrdí

Akceptace v terapii přijetí a závazku (Acceptance and Commitment Therapy, ACT) tvrdí, že snaha nepříjemné vnitřní stavy (myšlenky, pocity, tělesné pocity, vzpomínky) co nejvíc potlačit, zahnat nebo se jim vyhnout (tzv. vyhýbání se zkušenosti, experiential avoidance) z dlouhodobého hlediska škodí víc, než kdyby člověk ty stavy jen prožil a nechal odeznít. Akceptace je nácvik opaku: ochota zůstat v přímém kontaktu s tím, co se právě objevuje, bez snahy to změnit, zkrátit nebo utéct od toho. Důležité je, co akceptace NENÍ: není to resignace, lhostejnost ani přesvědčování sebe sama, že nepříjemný stav je v pořádku nebo že se mi líbí. Je to ochota ho prožít přesně proto, aby člověk mohl dál jednat podle toho, co je mu skutečně důležité, místo aby jednání řídilo to, čemu se zrovna snaží vyhnout. V rámci ACT je akceptace jednou ze šesti provázaných dovedností (tzv. hexaflex), které společně tvoří psychologickou flexibilitu, spolu s kognitivní defúzí, kontaktem s přítomným okamžikem, pozorujícím já, ujasněním hodnot a hodnotově orientovaným jednáním.

Kdo to formuloval a kdy

Teoretický základ položili Steven C. Hayes, Kelly G. Wilson, Elizabeth V. Gifford, Victoria M. Follette a Kirk Strosahl v článku „Experiential avoidance and behavioral disorders“ (1996, Journal of Consulting and Clinical Psychology, 64(6), 1152–1168), kde navrhli vyhýbání se zkušenosti jako napříč různými psychickými poruchami společný mechanismus psychického utrpení. Akceptaci jako dovednost, která tomuto mechanismu klade protiváhu, rozvinuli Hayes, Strosahl a Wilson v knize Acceptance and Commitment Therapy: An Experiential Approach to Behavior Change (Guilford Press, 1999; 2. vydání 2011/2012 jako Acceptance and Commitment Therapy: The Process and Practice of Mindful Change).

Co je z toho doložené

Levitt, Brown, Orsillo a Barlow (2004, Behavior Therapy) u 60 lidí s panickou poruchou testovali účinek krátké (desetiminutové) nahrávky s instrukcí akceptace, instrukcí potlačování nebo neutrálním obsahem před vdechnutím 5,5% CO2 (standardní laboratorní způsob vyvolání paniky). Skupina s nahrávkou o akceptaci uvedla nižší subjektivní úzkost a menší vyhýbání se (větší ochotu podstoupit druhé vdechnutí) než obě ostatní skupiny; ve fyziologických mírách a v hlášených panických symptomech se skupiny nelišily. Levin, Hildebrandt, Lillis a Hayes (2012, Behavior Therapy) v metaanalýze 66 laboratorních studií jednotlivých složek modelu psychologické flexibility našli u složky akceptace významný kladný účinek ve srovnání s neaktivními kontrolními podmínkami. McCracken, Vowles a Eccleston (2004, Pain) u lidí s chronickou bolestí potvrdili faktorovou strukturu dotazníku akceptace bolesti (Chronic Pain Acceptance Questionnaire) se dvěma spolehlivými faktory (zapojení do běžných činností bez ohledu na bolest a ochota bolest prožívat, aniž by se jí člověk snažil zbavit) a zjistili, že vyšší skóre na obou faktorech souvisí s menší mírou postižení a distresu. Jde o korelační nález, ne o důkaz, že akceptace postižení a distres příčinně snižuje.

Co je sporné a kým jmenovitě

Spor se vede na dvou různých rovinách. První se týká toho, co se vlastně měří: hlavní nástroj používaný k ověřování akceptace/vyhýbání se napříč studiemi ACT, Acceptance and Action Questionnaire-II (AAQ-II), zpochybnil Martin Wolgast (2014, Behavior Therapy). Zjistil, že se položky AAQ-II chovají blíž k obecným položkám měřícím distres (úzkost, depresi, stres) než k položkám cíleným přímo na akceptaci/neakceptaci. Tyndall, Waldeck, Pancani, Whelan, Roche a Dawson (2019, Journal of Contextual Behavioral Science) to na vzorku 524 lidí potvrdili a rozšířili: položky AAQ-II korelovaly silněji s mírami deprese, úzkosti a stresu než s jiným dotazníkem cíleným na tentýž konstrukt (Brief Experiential Avoidance Questionnaire). Podle autorů to naznačuje, že test nemusí odlišovat akceptaci/vyhýbání se od obecné psychické nepohody tak přesně, jak se předpokládá. Druhá rovina sporu je teoretická: Stefan G. Hofmann a Gordon J. G. Asmundson (2008, Clinical Psychology Review) argumentují, že akceptace nepředstavuje nový mechanismus změny vedle existující kognitivně-behaviorální terapie (CBT). Podle nich akceptační strategie jen z jiného úhlu popisují totéž, co CBT literatura o regulaci emocí už dřív nazvala působením proti nevhodným, na reakci zaměřeným strategiím regulace emocí (jako je potlačování), takže není důvod mluvit o ACT jako o kvalitativně nové, „třetí vlně“ terapie. Hofmann a Asmundson zároveň uvádějí, že techniky ACT jsou s CBT plně slučitelné a mohou vést ke zlepšeným postupům u některých potíží. Jejich kritika tedy směřuje k teoretickému rámování akceptace jako něčeho zásadně nového, ne k tomu, že by akceptace jako technika nefungovala.

Co z toho prakticky funguje bez ohledu na ten spor

Bez ohledu na oba spory výše zůstává samostatně vyzkoušitelné jádro z laboratorní studie Levitta a kolegů (2004): desetiminutová nahrávka vysvětlující strategii akceptace měřitelně snížila subjektivní úzkost a ochotu se situaci vyhnout ve srovnání s nahrávkou vysvětlující potlačování. Kladný účinek složky akceptace v laboratorních studiích potvrzuje i metaanalýza Levina a kolegů (2012). Tenhle rozdíl si člověk může sám ověřit na vlastní zkušenosti s jakýmkoli nepříjemným tělesným pocitem, bez nutnosti přijmout celou teorii ACT nebo řešit, co přesně měří AAQ-II. Stejně tak u chronické bolesti zůstává nezávisle pozorovatelné, že pokračování v běžných činnostech bez ohledu na bolest (jedna z os dotazníku CPAQ) souvisí s menší mírou omezení v životě, i když jde o korelaci, ne o prokázanou příčinu.

Kde se s tím člověk běžně setká

V klinické praxi při práci s úzkostnými poruchami a s chronickou bolestí, často jako jedna z dovedností vedle kognitivní defúze a hodnotově orientovaného jednání. V populární podobě se slovo „akceptace“ nebo „přijetí“ běžně objevuje v mindfulness aplikacích, kurzech zvládání stresu a v self-help literatuře. Tam se ale často zjednodušuje na „smiř se s tím“ nebo „přijmi to, jak to je“, což splývá s resignací nebo lhostejností a ztrácí přesně to rozlišení, které ACT literatura (viz výše „Co to tvrdí“) považuje za klíčové: akceptace není cíl sám o sobě, je to prostředek k tomu, aby člověk mohl dál jednat podle svých hodnot, ne podle toho, čemu se snaží vyhnout.

Zdroje

1. Hayes, Steven C.; Wilson, Kelly G.; Gifford, Elizabeth V.; Follette, Victoria M.; Strosahl, Kirk (1996). Experiential avoidance and behavioral disorders: A functional dimensional approach to diagnosis and treatment. Journal of Consulting and Clinical Psychology, 64(6), 1152–1168. DOI 10.1037/0022-006X.64.6.1152
2. Hayes, Steven C.; Strosahl, Kirk D.; Wilson, Kelly G. (1999). Acceptance and Commitment Therapy: An Experiential Approach to Behavior Change. Guilford Press (New York); 2. vydání 2011/2012 jako Acceptance and Commitment Therapy: The Process and Practice of Mindful Change.
3. Levitt, Jill T.; Brown, Timothy A.; Orsillo, Susan M.; Barlow, David H. (2004). The effects of acceptance versus suppression of emotion on subjective and psychophysiological response to carbon dioxide challenge in patients with panic disorder. Behavior Therapy, 35(4), 747–766. DOI 10.1016/S0005-7894(04)80018-2
4. McCracken, Lance M.; Vowles, Kevin E.; Eccleston, Christopher (2004). Acceptance of chronic pain: Component analysis and a revised assessment method. Pain, 107(1–2), 159–166. DOI 10.1016/j.pain.2003.10.012
5. Hofmann, Stefan G.; Asmundson, Gordon J. G. (2008). Acceptance and mindfulness-based therapy: New wave or old hat?. Clinical Psychology Review, 28(1), 1–16. DOI 10.1016/j.cpr.2007.09.003
6. Levin, Michael E.; Hildebrandt, Mikaela J.; Lillis, Jason; Hayes, Steven C. (2012). The Impact of Treatment Components Suggested by the Psychological Flexibility Model: A Meta-Analysis of Laboratory-Based Component Studies. Behavior Therapy, 43(4), 741–756 (přístup 2026-11-08). DOI 10.1016/j.beth.2012.05.003
7. Wolgast, Martin (2014). What does the Acceptance and Action Questionnaire (AAQ-II) really measure?. Behavior Therapy, 45(6), 831–839. Zdroj online
8. Tyndall, Ian; Waldeck, Daniel; Pancani, Luca; Whelan, Robert; Roche, Bryan; Dawson, David L. (2019). The Acceptance and Action Questionnaire-II (AAQ-II) as a measure of experiential avoidance: Concerns over discriminant validity. Journal of Contextual Behavioral Science, 12, 278–284. DOI 10.1016/j.jcbs.2018.09.005