Pozorující já (self-as-context, ACT)

Co to tvrdí

Terapie přijetí a závazku (Acceptance and Commitment Therapy, ACT) tvrdí, že člověk má kromě obsahu své mysli (myšlenek, pocitů, vzpomínek, nálepek typu „jsem úzkostný člověk“) i jinou, stálejší část sebe: perspektivu nebo „místo“, ze kterého tento obsah pozoruje. Tomuto „pozorujícímu já“ (odborně self-as-context, česky také „já jako prostor/perspektiva“ na rozdíl od „já jako obsah“) se na rozdíl od myšlenek a pocitů, které se neustále mění, tvrdí stálost: je to totéž „já“, které sledovalo, co se dělo před deseti lety, i co se děje teď. V praxi se to cvičí přes metafory, jako je obloha a mraky (mraky představují myšlenky a pocity, které plují, obloha pozorující já, které zůstává) nebo šachovnice (figurky = myšlenky a pocity, které mezi sebou bojují, šachovnice = já, které je všechny nese a není žádnou z nich). Cíl je jednoduchý: všimnout si, že člověk není totéž co jeho aktuální myšlenka nebo pocit, a získat tím od nich odstup. V rámci psychologické flexibility je pozorující já jednou ze šesti provázaných dovedností hexaflexu, blízce příbuznou kognitivní defúzi: defúze se soustředí na jednotlivou myšlenku („je to jen myšlenka“), pozorující já na to, kdo si té myšlenky všímá.

Kdo to formuloval a kdy

Pozorující já patří k terapii přijetí a závazku, kterou americký psycholog Steven C. Hayes spolu s Kirkem Strosahlem a Kellym Wilsonem popsal v knize Acceptance and Commitment Therapy: An Experiential Approach to Behavior Change (Guilford Press, 1999). Zda už tato kniha pracovala s názvem self-as-context a s modelem šesti procesů, se ověřit nepodařilo (nezjištěno). Jako jeden ze šesti základních procesů psychologické flexibility uvádí pozorující já přehledový článek Hayes, Luoma, Bond, Masuda a Lillis (2006, Behaviour Research and Therapy, 44(1), 1–25); žertovnou přezdívku hexaflex pro tento model uvádí druhé vydání knihy Hayese, Strosahla a Wilsona (2011/2012). Teoretickým základem je Hayesova behaviorální teorie jazyka a myšlení, relační rámcová teorie (relational frame theory, RFT), formulovaná v kolektivní monografii Hayes, Barnes-Holmes a Roche (eds.), Relational Frame Theory: A Post-Skinnerian Account of Human Language and Cognition (Plenum/Kluwer, 2001). Podle RFT vzniká pocit stálého „já“ z tzv. deiktických rámců, tedy vztahů jako Já–Ty, Zde–Tam a Nyní–Tehdy, kterými se člověk od malička učí umísťovat sebe sama vůči druhým lidem, místům a časům. Mluvčí je vždy „Já, Zde, Nyní“ vůči tomu, o čem mluví („Tam, Tehdy“), a právě tahle neměnná pozice mluvčího je podle RFT základem toho, co ACT nazývá self-as-context.

Co je z toho doložené

Behaviorální část teorie, totiž že se tyto deiktické rámce (Já–Ty, Zde–Tam, Nyní–Tehdy) skutečně dají pozorovat a cíleně vytvářet jako naučené chování, podpořila studie Weila, Hayese a Capurro (2011, The Psychological Record, 61, 371–390): u tří předškolních dětí (57–68 měsíců) prokázali, že se tyto vztahy dají formovat operantním podmiňováním a že s jejich osvojením (včetně obrácených a dvakrát obrácených verzí) rostl i výkon dětí v běžných testech schopnosti vidět věci z pohledu druhého (perspective-taking). Na straně měření konstruktu u dospělých vyvinul Zettle a kolegové (2018, Journal of Contextual Behavioral Science, 10, 64–74) v šesti navazujících studiích desetipoložkový dotazník Self-as-Context Scale (SACS) se dvěma dílčími škálami: Centering (klidná reakce na nepříjemné vnitřní zážitky) a Transcending (stálá, neměnná perspektiva pozorujícího já). Dotazník vykázal přijatelnou vnitřní konzistenci a spolehlivost v čase (test–retest) ve vzorcích vysokoškolských studentů, skóre jen slabě souviselo se sociální desirabilitou a neuroticismem (tedy nejde jen o jinak formulovanou míru „být sympatický“ nebo „být neurotický“) a předvídatelně korelovalo s mírou psychologické inflexibility; klinický vzorek dosahoval na škále i jejích subškálách výrazně nižších hodnot než nekliničtí účastníci.

Co je sporné a kým jmenovitě

Zůstává otevřené, zda je pozorující já skutečně samostatná, odlišitelná dovednost, nebo spíš teoretická nálepka pro to, co jinak dělá kognitivní defúze nebo kontakt s přítomným okamžikem. Nejširší přehled zatím přináší systematická revize Godbee a Kangas (2020, Behavior Therapy, 51(6), 917–932), která zahrnula 20 studií ze 14 článků publikovaných do srpna 2019. Důkazy, že se pozorující já dá naučit a uplatnit jako samostatná složka, označuje za předběžné a velmi omezené, výsledky ohledně jeho vlivu na emoční pohodu za smíšené a metodickou kvalitu studií za kolísavou. Revize uzavírá, že pro používání pozorujícího já jako samostatného procesu v intervencích ACT je zatím jen omezená opora. Christodoulou, Michaelides a Karekla (2019, Journal of Contextual Behavioral Science, 12, 285–289) k tomu upozorňují, že dosavadní psychometrické metody sice zkoumaly strukturu modelu psychologické (ne)flexibility, ale nechaly neprozkoumané vztahy mezi jeho šesti složkami, a navrhují síťovou analýzu jako nový způsob, jak strukturu modelu a jeho ústřední složky zjistit. Jak dobře jsou jednotlivé složky, včetně pozorujícího já, od sebe odlišitelné, je tak dál předmětem metodického výzkumu. K tomu přistupuje přímý experimentální test v disertační práci Williams (2015, Virginia Tech): krátká izolovaná intervence na pozorující já (metafora šachovnice) v ní byla srovnána s aktivní kontrolní podmínkou (rozhovor na mírně pozitivní téma) u 68 lidí. V hlavní analýze se neprojevil žádný rozdíl mezi skupinami v čase, ani na přímých mírách konstruktu, ani na ověřených zprostředkujících proměnných, ani na symptomech. Pouze v podskupině lidí s alespoň mírnou úrovní stresu, úzkosti nebo deprese se ukázal statisticky významný rozdíl u stresu a na hranici významnosti u deprese ve prospěch skupiny s intervencí. Práce to označuje jako předběžnou, ne potvrzenou podporu, a neúspěch hlavní analýzy přičítá mimo jiné omezením toho, jak se konstrukt v experimentu měřil.

Co z toho prakticky funguje bez ohledu na ten spor

Bez ohledu na to, jak se spor o samostatnost a měřitelnost pozorujícího já jako konstruktu vyřeší, zůstává samostatně vyzkoušitelné jednoduché cvičení: všimnout si při silné myšlence nebo pocitu rozdílu mezi „mám teď myšlenku/pocit X“ a „jsem X“, tedy mezi tím, co člověk právě prožívá, a tím, kdo si toho všímá. Cvičení typu obloha a mraky nebo šachovnice slouží jako konkrétní, krátká pomůcka k vytvoření tohoto odstupu v okamžiku, kdy je myšlenka nebo emoce nejsilnější, a dá se používat nezávisle na tom, jestli se přijme celá teorie RFT nebo ACT jako balíček. Prakticky se tím překrývá s cvičením kognitivní defúze; lze to chápat jako jeho širší, trvalejší rámec („kdo si všímá myšlenek obecně“, ne jen „tahle jedna konkrétní myšlenka teď“).

Kde se s tím člověk běžně setká

V klinické praxi ACT u chronické bolesti, úzkostných potíží a deprese, obvykle jako jedna z dovedností hexaflexu vedle kognitivní defúze a hodnotově orientovaného jednání. V populární self-help literatuře o ACT se s tím člověk setká pod metaforami obloha/mraky nebo šachovnice, často beze zmínky o nejistotě kolem toho, jak dobře se dá pozorující já skutečně oddělit od příbuzných dovedností a spolehlivě měřit. Podobná cvičení „všimni si pozorovatele“ se objevují i v obecnějších mindfulness programech a v kurzech osobního rozvoje. Tam se už typicky neodkazuje na ACT ani na relační rámcovou teorii; jde o volně přejatou techniku, ne o totéž tvrzení v původním teoretickém rámci.

Zdroje

1. Hayes, Steven C.; Strosahl, Kirk D.; Wilson, Kelly G. (1999). Acceptance and Commitment Therapy: An Experiential Approach to Behavior Change. Guilford Press (New York); 2. vydání 2011/2012 jako Acceptance and Commitment Therapy: The Process and Practice of Mindful Change.
2. Hayes, Steven C.; Luoma, Jason B.; Bond, Frank W.; Masuda, Akihiko; Lillis, Jason (2006). Acceptance and commitment therapy: Model, processes and outcomes. Behaviour Research and Therapy, 44(1), 1–25. DOI 10.1016/j.brat.2005.06.006
3. Hayes, Steven C.; Barnes-Holmes, Dermot; Roche, Bryan (eds.) (2001). Relational Frame Theory: A Post-Skinnerian Account of Human Language and Cognition. Plenum Press / Kluwer Academic Publishers (New York). DOI 10.1007/b108413
4. Weil, Timothy M.; Hayes, Steven C.; Capurro, Philip (2011). Establishing a deictic relational repertoire in young children. The Psychological Record, 61(3), 371–390. DOI 10.1007/BF03395767
5. Zettle, Robert D.; Gird, Suzanne R.; Webster, Blake K.; Carrasquillo-Richardson, Nakisha; Swails, Jeffrey A.; Burdsal, Charles A. (2018). The Self-as-Context Scale: Development and preliminary psychometric properties. Journal of Contextual Behavioral Science, 10, 64–74. DOI 10.1016/j.jcbs.2018.08.010
6. Williams, Neville Farley (2015). Facilitating Self-As-Context: A Treatment Component Study. Disertační práce, Virginia Tech. Zdroj online
7. Christodoulou, Andria; Michaelides, Michalis; Karekla, Maria (2019). Network analysis: A new psychometric approach to examine the underlying ACT model components. Journal of Contextual Behavioral Science, 12, 285–289. DOI 10.1016/j.jcbs.2018.10.002
8. Godbee, Megan; Kangas, Maria (2020). The Relationship Between Flexible Perspective Taking and Emotional Well-Being: A Systematic Review of the 'Self-as-Context' Component of Acceptance and Commitment Therapy. Behavior Therapy, 51(6), 917–932. DOI 10.1016/j.beth.2019.12.010