Interocepce (A. D. Craig)

Co to tvrdí

Interocepce je schopnost těla a mozku vnímat, co se děje uvnitř samotného organismu – tep srdce, dech, plnost žaludku, hlad, bolest, teplo nebo chlad, napětí ve svalech. Je to obdoba zraku nebo sluchu, jen namířená dovnitř, ne ven. Podle A. D. Craiga není tohle vnímání jen vedlejší technický kanál, ale je to přímo surovina, ze které vzniká to, co člověk prožívá jako pocit nebo emoci: zrychlený tep a stažený žaludek, které si člověk uvědomí, jsou podle téhle teorie součástí toho, jak vzniká pocit „mám strach“, ne jen jeho tělesný doprovod. Craig to popisuje jako podklad pro pocit vlastního těla jako „materiálního já“.

Kdo to formuloval a kdy

Americký neurovědec A. D. (Bud) Craig shrnul a dál rozvinul tuhle myšlenku v přehledovém článku „How do you feel? Interoception: the sense of the physiological condition of the body“ (Craig, 2002, Nature Reviews Neuroscience). Craig v něm popsal nervovou dráhu, která vede signály o stavu těla (z vnitřních orgánů, kůže, svalů) z laminy I, povrchové vrstvy zadního rohu míchy, přes mozkový kmen a thalamus do zadní inzuly a odtud do přední inzuly (anterior insula) – a navrhl, že právě tahle dráha a její zpracování v inzule dává vzniknout subjektivnímu pocitu „jak se mi je“. Na Craigovu práci dál navázali Hugo Critchley a Sarah Garfinkel, kteří pojem rozpracovali metodologicky – konkrétně rozlišením několika samostatných, měřitelných složek interocepce (viz dál).

Co je z toho doložené

Že u lidí (i jiných savců) existuje nervový systém přenášející informace o fyziologickém stavu vnitřních orgánů do mozku a že se na jeho zpracování podílí přední inzula, dnes nestojí jen na Craigově vlastní práci. Nezávisle to shrnují i Hugo Critchley a Neil Harrison (2013, Neuron) v přehledovém článku „Visceral influences on brain and behavior“, který popisuje několik samostatných interoceptivních drah a jejich vliv na vnímání, poznávání, emoce a chování jako aktivní a metodicky podchytitelnou oblast výzkumu, ne jednu nepotvrzenou hypotézu. Garfinkel, Seth, Barrett, Suzuki a Critchley (2015, Biological Psychology) na vzorku 80 lidí dál empiricky doložili, že interocepce se dá rozložit na tři odlišné, od sebe oddělitelné složky: (1) interoceptivní přesnost – jak dobře se výkon v objektivním testu (např. počítání vlastních tepů) shoduje se skutečností; (2) interoceptivní sensibilita – jak moc si člověk sám myslí, že je ve vnímání svého těla dobrý (dotazník/sebehodnocení); (3) interoceptivní uvědomění – jak dobře se shoduje sebedůvěra člověka v jeho odhad s tím, jak byl odhad skutečně přesný. Tyhle tři složky se podle studie u většiny lidí navzájem jen slabě předpovídají – být přesný v testu tepu neznamená automaticky o sobě si to i myslet.

Co je sporné a kým jmenovitě

Spory se netýkají toho, jestli interocepce jako jev existuje. Týkají se dvou věcí: zda je přední inzula pro vznik pocitu nezbytná, jak tvrdí Craig, a jak se interocepce spolehlivě měří.

Craigovo ústřední tvrzení, že subjektivní pocit vzniká zpracováním tělesných signálů v přední inzule, zpochybňují nálezy u lidí, kterým nemoc inzulu zničila. Sahib Khalsa, David Rudrauf, Justin Feinstein a Daniel Tranel (2009, Nature Neuroscience) zjistili, že člověk s téměř úplným oboustranným poškozením inzuly a přední cingulární kůry dál vnímal vlastní tep. Navrhli, že k vnímání tepu vedou dvě nezávislé dráhy: jedna od vnitřních orgánů do inzuly, druhá od nervových zakončení v kůži do somatosenzorické kůry. Antonio Damasio, Hanna Damasio a Daniel Tranel (2013, Cerebral Cortex) popsali člověka, jehož inzula byla na obou stranách zničena po herpetickém zánětu mozku (herpes simplex encefalitida), a přesto u něj zůstaly zachované všechny stránky pocitů. Autoři z toho vyvozují, že pocity vznikají nejdřív v podkorových strukturách mozkového kmene a v mozkové kůře, včetně inzuly, se teprve znovu reprezentují. Feinstein a kol. (2016, Brain Structure and Function) podobně popsali člověka s rozsáhlým oboustranným poškozením inzuly, přední cingulární kůry a amygdaly, který bolest prožíval i projevoval zachovale, místy až přehnaně. Že se inzula na zpracování tělesných pocitů a emocí podílí, Damasio a kol. (2013) nepopírají; spor je o to, jestli je jejich nezbytným zdrojem. Jde o studie jednotlivých lidí, takže ukazují, že inzula pro prožitek nezbytná není, ale nevylučují, že se na něm u zdravých lidí podílí.

Druhý spor je metodologický. Giorgia Zamariola, Pierre Maurage, Olivier Luminet a Olivier Corneille (2018, Biological Psychology) ukázali na datech od 572 lidí a na prostých bivariátních korelacích, že nejpoužívanější test – tzv. heartbeat counting task (Schandryho varianta, kdy člověk mlčky počítá vlastní tepy srdce v daném časovém úseku a výsledek se porovná se skutečným tepem) – je problematický: počet nahlášených tepů souvisel se skutečným počtem jen slabě, skóre přesnosti z velké části odráží to, že lidé počet svých tepů podhodnocují, a závisí i na skutečné tepové frekvenci a na délce měřených úseků. Autoři proto vyzývají výzkumníky, kteří skóre používají ke studiu poznávacích a emočních procesů, aby jeho význam přehodnotili. To znamená, že část starších studií, které interoceptivní přesnost měřily právě touto úlohou, může měřit směs několika různých věcí najednou, ne čistě interocepci. Podobně vyznívají další práce. Olivier Desmedt, Olivier Luminet a Olivier Corneille (2018, Biological Psychology) porovnali původní a upravenou verzi úlohy a došli k závěru, že výkon v ní ve velké míře zahrnuje procesy, které interoceptivní nejsou. Metaanalýza Lydie Hickman a kolegů (2020, Biological Psychology), která shrnula 22 studií, zjistila, že přesnost v úloze počítání tepů a v jiné běžné úloze, rozlišování tepů (heartbeat discrimination task), spolu souvisí jen málo: výsledek jedné úlohy vysvětluje jen asi 4 % rozdílů ve výsledku druhé. Autoři proto doporučují obě úlohy nepovažovat za zaměnitelné.

Co z toho prakticky funguje bez ohledu na ten spor

Bez ohledu na to, jak přesně se interoceptivní přesnost nejlépe měří, praktický směr, který se z pojmu interocepce odvíjí, je naučit se věnovat záměrnou pozornost tělesným signálům a nebát se jich. V kognitivně behaviorální terapii panické poruchy se dlouhodobě používá technika interoceptivní exposure (expozice vlastním tělesným pocitům) – člověk si např. úmyslně vyvolá zrychlený tep nebo závrať v bezpečném prostředí a opakovaně si na to pocit zvyká, dokud přestane vyvolávat paniku; je to postup popsaný mimo jiné v manuálu Barlowa a Craske Mastery of Your Anxiety and Panic (5. vydání, 2022). Podobný princip – věnovat pozornost tělesným pocitům, aniž by se automaticky vyhodnocovaly jako hrozba – je východiskem i pro cvičení typu „body scan“ v programech založených na mindfulness. Fischer, Messner a Pollatos (2017, Frontiers in Human Neuroscience) ve dvou menších studiích zjistili, že osmitýdenní každodenní trénink body scanu zlepšil interoceptivní přesnost měřenou úlohou počítání tepů oproti kontrolní skupině (ve druhé studii, 18 žen ve skupině; v první studii efekt nebyl jednoznačný, protože se zlepšila i kontrolní skupina). Zlepšení se ale měřilo právě tou úlohou, kterou zpochybňují Zamariola a kol. (2018) a Desmedt, Luminet a Corneille (2018), takže z výsledku nejde s jistotou říct, nakolik lidé po tréninku vnímají svůj tep skutečně přesněji. Že je mechanismem tohoto zlepšení právě posun k nehodnotícímu vnímání těla místo jeho interpretace jako hrozby, je zatím jen teoretický rámec (Mehling, 2016, Philosophical Transactions of the Royal Society B), ne prokázaný fakt. Tahle cvičení si mimoto osvojují i metakognitivní uvědomění jako obecnější dovednost odstupu od vlastní mysli.

Kde se s tím člověk běžně setká

V popularizační literatuře o emocích a mindfulness, kde se slovo „interocepce“ často zjednodušuje na „naslouchání vlastnímu tělu“; v klinické psychologii a psychoterapii úzkostných poruch a poruch příjmu potravy, kde se interoceptivní cvičení používají jako součást léčebných protokolů; a v odborných textech o autonomním nervovém systému a emocích, kde se Craigův model často zmiňuje jako jedno z vysvětlení toho, proč jsou emoce vždy i tělesným prožitkem, ne jen myšlenkou.

Zdroje

1. Craig, A. D. (Bud) (2002). How do you feel? Interoception: the sense of the physiological condition of the body. Nature Reviews Neuroscience, 3(8), 655–666. DOI 10.1038/nrn894
2. Garfinkel, Sarah N.; Seth, Anil K.; Barrett, Adam B.; Suzuki, Keisuke; Critchley, Hugo D. (2015). Knowing your own heart: Distinguishing interoceptive accuracy from interoceptive awareness. Biological Psychology, 104, 65–74. DOI 10.1016/j.biopsycho.2014.11.004
3. Zamariola, Giorgia; Maurage, Pierre; Luminet, Olivier; Corneille, Olivier (2018). Interoceptive accuracy scores from the heartbeat counting task are problematic: Evidence from simple bivariate correlations. Biological Psychology, 137, 12–17. DOI 10.1016/j.biopsycho.2018.06.006
4. Desmedt, Olivier; Luminet, Olivier; Corneille, Olivier (2018). The heartbeat counting task largely involves non-interoceptive processes: Evidence from both the original and an adapted counting task. Biological Psychology, 138, 185–188 (ověřeno 2026-11-08). DOI 10.1016/j.biopsycho.2018.09.004
5. Hickman, Lydia; Seyedsalehi, Aida; Cook, Jennifer L.; Bird, Geoffrey; Murphy, Jennifer (2020). The relationship between heartbeat counting and heartbeat discrimination: A meta-analysis. Biological Psychology, 156, článek 107949 (ověřeno 2026-11-08). DOI 10.1016/j.biopsycho.2020.107949
6. Barlow, David H.; Craske, Michelle G. (2022). Mastery of Your Anxiety and Panic: Workbook. Oxford University Press (5. vydání, řada Treatments That Work).
7. Critchley, Hugo D.; Harrison, Neil A. (2013). Visceral influences on brain and behavior. Neuron, 77(4), 624–638. DOI 10.1016/j.neuron.2013.02.008
8. Fischer, Dana; Messner, Matthias; Pollatos, Olga (2017). Improvement of Interoceptive Processes after an 8-Week Body Scan Intervention. Frontiers in Human Neuroscience, 11, článek 452. DOI 10.3389/fnhum.2017.00452
9. Mehling, Wolf E. (2016). Differentiating attention styles and regulatory aspects of self-reported interoceptive sensibility. Philosophical Transactions of the Royal Society B, 371(1708), 20160013. DOI 10.1098/rstb.2016.0013
10. Khalsa, Sahib S.; Rudrauf, David; Feinstein, Justin S.; Tranel, Daniel (2009). The pathways of interoceptive awareness. Nature Neuroscience, 12(12), 1494–1496. DOI 10.1038/nn.2411
11. Damasio, Antonio; Damasio, Hanna; Tranel, Daniel (2013). Persistence of Feelings and Sentience after Bilateral Damage of the Insula. Cerebral Cortex, 23(4), 833–846. DOI 10.1093/cercor/bhs077
12. Feinstein, Justin S.; Khalsa, Sahib S.; Salomons, Tim V.; Prkachin, Kenneth M.; Frey-Law, Laura A.; Lee, Jennifer E.; Tranel, Daniel; Rudrauf, David (2016). Preserved emotional awareness of pain in a patient with extensive bilateral damage to the insula, anterior cingulate, and amygdala. Brain Structure and Function, 221(3), 1499–1511 (online 2015). DOI 10.1007/s00429-014-0986-3