Yerkesův–Dodsonův zákon

Co to tvrdí

Yerkesův–Dodsonův zákon je populárně známý jako pravidlo, že „trocha tlaku výkonu prospívá, ale přehnaný tlak ho zabíjí“. Graficky se kreslí jako obrácené písmeno U: na jedné ose je míra fyziologické aktivace nebo napětí (arousal – jak „nastartovaně“ je tělo a mysl), na druhé ose výkon. Při nízké aktivaci je člověk málo soustředěný a výkon je slabý, s rostoucí aktivací výkon stoupá až k nějakému optimu, a za tímto bodem aktivace škodí – objeví se tréma, zúžené myšlení, chyby. V původní, mnohem užší verzi z roku 1908 ale zákon tvrdil něco konkrétnějšího: optimální síla podnětu (v experimentu elektrického šoku) závisí na obtížnosti úlohy – u snadných úloh výkon s rostoucí silou podnětu dál stoupal, u obtížných úloh naopak platilo obrácené U jen tam.

Kdo to formuloval a kdy

Zákon pochází z práce amerických psychologů Roberta M. Yerkese a Johna D. Dodsona „The relation of strength of stimulus to rapidity of habit-formation“ (Journal of Comparative Neurology and Psychology, 1908). Experimentovali s tanečními myšmi (dancing mice), které se měly naučit rozlišovat světlejší a tmavší komoru, aby se vyhnuly elektrickému šoku; měnili sílu šoku a obtížnost rozlišení (jak podobné byly odstíny). Zjistili, že u snadného rozlišení se myši učily rychleji s každým zesílením šoku, ale u obtížného rozlišení se učily nejrychleji při střední síle šoku – příliš slabý i příliš silný šok učení zpomalovaly. Jako obecné pravidlo zákon desítky let prakticky zapadl. Podle Karla Halvora Teigena (2017) znovu ožil v 50. letech spolu s vlnou zájmu o křivky tvaru obráceného U. Donald O. Hebb v článku „Drives and the C.N.S. (Conceptual Nervous System)“ (Psychological Review, 1955) rozvinul představu celkové míry aktivace mozku (arousal), při které je pro účinné jednání nejvhodnější střední úroveň; myšlenku optimální úrovně sám připisuje Schlosbergovi (1954). Yerkese a Dodsona ale Hebb necituje a jejich zákon do své teorie nezasadil. Se zákonem své pojetí spojil Hans J. Eysenck z londýnské nemocnice Maudsley v teorii o biologickém základu neuroticismu a introverze a P. L. Broadhurst, který na téže nemocnici zkoumal krysy a vyhlásil „oživení“ zákona (Broadhurst, 1957, 1959). Dnešní populární podoba je podle Teigena (2017) většinou kříženec Eysenckových a Hebbových myšlenek, který se připisuje Yerkesovi a Dodsonovi.

Co je z toho doložené

Primární pramen z roku 1908 popisuje chování myší: optimální síla podnětu nebyla pro všechny úlohy stejná, ale závisela na obtížnosti rozlišovacího úkolu – u snadné úlohy vztah mezi silou podnětu a rychlostí učení nebyl v obráceném U, u obtížné úlohy ano. Jak pevný ten nález je, se ale zpochybňuje. Podle Teigena (2017) pokus neměl uspořádaný plán, v němž by se obě proměnné systematicky kombinovaly, tři křivky stojí na třech, pěti a čtyřech ne zcela srovnatelných silách šoku a v jedné podmínce byly jen dvě až čtyři myši, takže statistická síla byla malá. Teigen také uvádí, že G. Bäumler (1994) původní data znovu analyzoval a dospěl k závěru, že tvrzené nálezy mají pochybnou empirickou oporu; Bäumlerův text sám tato rešerše neověřila. U lidí přinesli novější dílčí podporu Beerendonk a kol. (PNAS, 2024): v několika zrakových a sluchových rozhodovacích úlohách měřili aktivaci podle velikosti zornice a výkon byl nejlepší při střední úrovni samovolně kolísající aktivace, horší při nízké i vysoké. Studie se týká krátkých úloh na vnímání a přirozeného kolísání aktivace, ne stresu nebo pracovního tlaku. Nezjištěno, jaký podíl dalších dobře kontrolovaných experimentů na lidech vztah replikuje v téže podobě napříč různými úlohami a typy zátěže.

Co je sporné a kým jmenovitě

Karl Halvor Teigen v článku „Yerkes-Dodson: A law for all seasons“ (Theory & Psychology, 1994) jmenovitě ukazuje, že dnešní podoba zákona se od originálu z roku 1908 výrazně liší: pozdější autoři a učebnice podnět přejmenovali na motivaci, pohon, úzkost, napětí nebo stres a úlohu na obtížnost, komplexnost nebo novost, aniž by tyto posuny obvykle přiznávali nebo je připisovali sobě – čtenář pak nabývá dojmu, že tohle všechno tvrdili už Yerkes a Dodson. Peter A. Hancock a H. C. Neil Ganey v „From the inverted-U to the extended-U“ (Journal of Human Performance in Extreme Environments, 2003) jdou dál a tvrdí, že samotné vysvětlení přes jediný, jednorozměrný „arousal“ je neudržitelné, a navrhují nahradit obrácené U modelem „extended-U“ postaveným na pozornosti a adaptabilitě. Yaniv Hanoch a Oliver Vitouch v „When less is more“ (Theory & Psychology, 2004) zpochybňují konkrétně mechanismus, kterým se obrácené U obvykle vysvětluje – Easterbrookovu teorii zužování pozornosti (cue-utilization) – a ukazují, že zúžení množství zpracovávaných informací při vysoké aktivaci nemusí být samo o sobě nevýhodou, jak se v navazující literatuře automaticky předpokládá. Martin Corbett v „From law to folklore“ (Journal of Managerial Psychology, 2015) prošel empirické doklady pro zákon ve výzkumu pracovního stresu a dospěl k závěru, že zákon nemá v empirických faktech oporu; doporučuje, aby se vedoucí nesnažili zvyšovat výkon zaměstnanců řízením míry jejich stresu. Naproti tomu Beerendonk a kol. (2024) na základě svých měření považují obrácené U u lidského rozhodování za potvrzené. Spor tedy zůstává otevřený.

Co z toho prakticky funguje bez ohledu na ten spor

Z tohoto hesla nelze vyvodit žádné obecně platné pravidlo o tom, kolik tlaku lidskému výkonu prospívá. Nakolik obrácené U u lidí platí mimo krátké úlohy na vnímání, zůstává podle oddílu 3 nezjištěno, a kritici z oddílu 4 nenabízejí jednotnou náhradu: Hancock a Ganey (2003) navrhují model „extended-U“, Hanoch a Vitouch (2004) zpochybňují, že zúžení pozornosti při vysoké aktivaci je samo o sobě nevýhodou. Bez ohledu na ten spor zůstává nejméně sporné to, co popsal už původní experiment Yerkese a Dodsona (1908), i když stojí na malém počtu myší: účinek síly podnětu nebyl pro všechny úlohy stejný, ale lišil se podle obtížnosti úlohy. Prakticky z toho plyne opatrný závěr: populární graf s jedinou „optimální zónou“ není spolehlivý návod a jedno „správné“ množství tlaku platné pro každou úlohu a každého člověka z výzkumu nevyplývá.

Kde se s tím člověk běžně setká

S obráceným U se člověk nejčastěji setká v populárních textech a školeních o zvládání stresu, v sportovní psychologii („tréma zabíjí výkon“) a v koučování výkonu pod tlakem – typicky jako jednoduchý graf se šipkou „optimální zóna“ bez jakékoli zmínky o tom, že původní experiment byl na myších a týkal se jen jednoho konkrétního typu úlohy. V odborné literatuře se s ním naopak často setká jako s učebnicovým příkladem toho, jak se z úzkého empirického nálezu časem stane obecně citovaný, ale zpochybňovaný „zákon“. Samotný pojem tělesné aktivace (arousal), na který celá tahle debata navazuje, souvisí s fungováním autonomního nervového systému.

Zdroje

1. Yerkes, Robert M.; Dodson, John D. (1908). The relation of strength of stimulus to rapidity of habit-formation. Journal of Comparative Neurology and Psychology, 18(5), 459–482. DOI 10.1002/cne.920180503
2. Hebb, Donald O. (1955). Drives and the C.N.S. (Conceptual Nervous System). Psychological Review, 62(4), 243–254. DOI 10.1037/h0041823
3. Broadhurst, P. L. (1957). Emotionality and the Yerkes-Dodson law. Journal of Experimental Psychology, 54(5), 345–352. DOI 10.1037/h0049114
4. Broadhurst, P. L. (1959). The interaction of task difficulty and motivation: The Yerkes-Dodson law revived. Acta Psychologica, 16, 321–338. DOI 10.1016/0001-6918(59)90105-2
5. Teigen, Karl Halvor (1994). Yerkes-Dodson: A law for all seasons. Theory & Psychology, 4(4), 525–547. DOI 10.1177/0959354394044004
6. Bäumler, G. (1994). On the validity of the Yerkes-Dodson law. Studia Psychologica, 36, 205–210 (citováno podle Teigena 2017, text sám neověřen).
7. Hancock, Peter A.; Ganey, H. C. Neil (2003). From the inverted-U to the extended-U: The evolution of a law of psychology. Journal of Human Performance in Extreme Environments, 7(1), 5–14. DOI 10.7771/2327-2937.1023
8. Hanoch, Yaniv; Vitouch, Oliver (2004). When less is more: Information, emotional arousal and the ecological reframing of the Yerkes-Dodson law. Theory & Psychology, 14(4), 427–452. DOI 10.1177/0959354304044918
9. Corbett, Martin (2015). From law to folklore: work stress and the Yerkes-Dodson Law. Journal of Managerial Psychology, 30(6), 741–752. DOI 10.1108/JMP-03-2013-0085
10. Teigen, Karl Halvor (2017). En artikkel for alle årstider. Tidsskrift for Norsk psykologforening, publikováno 2. 5. 2017 (přístup 2026-11-08). Zdroj online
11. Beerendonk, Lola; Mejías, Jorge F.; Nuiten, Stijn A.; de Gee, Jan Willem; Fahrenfort, Johannes J.; van Gaal, Simon (2024). A disinhibitory circuit mechanism explains a general principle of peak performance during mid-level arousal. Proceedings of the National Academy of Sciences, 121(5), e2312898121. DOI 10.1073/pnas.2312898121