Psychologická flexibilita (Steven Hayes, ACT)

Co to tvrdí

Terapie přijetí a závazku (Acceptance and Commitment Therapy, ACT) tvrdí, že většinu psychického utrpení nezpůsobují samotné nepříjemné myšlenky a pocity, ale dva navazující mechanismy: kognitivní fúze (člověk zachází s vlastní myšlenkou jako s přímým faktem o světě, ne jako s pouhou mentální událostí: např. myšlenku „jsem k ničemu“ bere jako pravdu, ne jako větu, která mu právě prolétla hlavou) a vyhýbání se zkušenosti (experiential avoidance: snaha nepříjemné vnitřní stavy co nejvíc potlačit, zahnat nebo se jim vyhnout, i za cenu zúžení vlastního života). Psychologická flexibilita je protiklad obojího: schopnost zůstat v kontaktu s přítomným okamžikem, dovolit myšlenkám a pocitům být, aniž by s nimi člověk musel bojovat nebo se jimi musel řídit, a přesto jednat podle toho, co je mu skutečně důležité. ACT ji rozvíjí přes šest provázaných dovedností, souhrnně nazývaných „hexaflex“: akceptaci, kognitivní defúzi, kontakt s přítomným okamžikem, pozorující já (self-as-context), ujasnění hodnot a hodnotově orientované jednání.

Kdo to formuloval a kdy

Metodu formuloval americký psycholog Steven C. Hayes spolu s Kirkem Strosahlem a Kelly G. Wilsonem v knize Acceptance and Commitment Therapy: An Experiential Approach to Behavior Change (Guilford Press, 1999; 2. vydání 2011 jako Acceptance and Commitment Therapy: The Process and Practice of Mindful Change). Teoreticky ACT stojí na Hayesově behaviorální teorii jazyka a myšlení (relational frame theory, RFT; souhrnně ji popisuje kniha Hayes, Barnes-Holmes a Roche, 2001) a bývá řazena mezi tzv. „třetí vlnu“ kognitivně-behaviorální terapie (tak ji řadí např. Öst, 2008). Podobně jako metakognitivní terapie necílí ACT přímo na obsah myšlenky (je pravdivá, nebo zkreslená?), jak to dělá klasická kognitivní restrukturalizace, ale na vztah k ní.

Co je z toho doložené

Účinnost ACT, terapie, která psychologickou flexibilitu rozvíjí, shrnula řada metaanalýz. Starší metaanalýza Powers, Zum Vörde Sive Vördinga a Emmelkampa (2009, Psychotherapy and Psychosomatics, 78(2), 73–80; 18 randomizovaných kontrolovaných studií, n = 917) zjistila effect size (Hedgesovo g) 0,42 ve prospěch ACT oproti kontrolním podmínkám celkově a 0,68 oproti čekací listině a psychologickým placebům, ale žádný statisticky významný rozdíl oproti etablovaným terapiím (0,18; p = 0,13) ani konkrétně u úzkosti a deprese (0,03; p = 0,84). Velikost účinku (effect size) udává, jak moc se skupiny v průměru liší, vyjádřeno ve směrodatných odchylkách; Hedgesovo g je jedna z jejích běžných měr. Podle obvyklé konvence (Cohen, 1988) odpovídá zhruba 0,2 malému, 0,5 středně velkému a 0,8 velkému účinku. Pozdější a rozsáhlejší metaanalýza A-Tjak, Davis, Morina, Powers, Smits a Emmelkamp (2015, Psychotherapy and Psychosomatics; 39 randomizovaných kontrolovaných studií, 1821 účastníků s psychickými i somatickými potížemi) zjistila středně velký účinek ACT oproti kontrolním podmínkám (Hedgesovo g = 0,57), a to jak po skončení intervence, tak při následném sledování. Novější přehled 20 metaanalýz Gloster, Walder, Levin, Twohig a Karekla (2020, Journal of Contextual Behavioral Science; 100 kontrolovaných velikostí účinku, 12 477 účastníků) uzavřel, že ACT je účinná u všech zkoumaných potíží (mimo jiné úzkost, deprese, užívání návykových látek a bolest) a obvykle předčí neaktivní kontrolní podmínky (čekací listinu, placebo) i běžnou péči. Většinu aktivních intervencí také obvykle předčí, kognitivně behaviorální terapii ale ne.

Co je sporné a kým jmenovitě

Spor se vede na dvou oddělených rovinách. První se týká toho, co se vlastně měří: hlavní nástroj používaný k ověřování účinnosti ACT, Acceptance and Action Questionnaire-II (AAQ-II), zpochybnil Martin Wolgast (2014, Behavior Therapy): zjistil, že se položky AAQ-II chovají blíž k obecným položkám měřícím distres (úzkost, depresi, stres) než k položkám cíleným přímo na akceptaci/neakceptaci, takže není jasné, jestli dotazník měří psychologickou flexibilitu, nebo jen obecnou psychickou nepohodu. Tyndall, Waldeck, Pancani, Whelan, Roche a Dawson (2019, Journal of Contextual Behavioral Science) to na vzorku 524 lidí potvrdili a rozšířili: položky AAQ-II korelovaly s mírami deprese, úzkosti a stresu silněji, než s nimi korelovaly položky Brief Experiential Avoidance Questionnaire (BEAQ), jiného dotazníku cíleného na tentýž konstrukt. Podle autorů to naznačuje, že oba dotazníky možná neměří totéž, a že AAQ-II hůř odlišuje vyhýbání se zkušenosti od obecného distresu než BEAQ.

Druhá rovina sporu se týká kvality důkazní základny jako celku. Lars-Göran Öst (2014, Behaviour Research and Therapy) v přehledu 60 studií (4234 účastníků) zjistil menší průměrný účinek (0,42) než ve svém dřívějším systematickém přehledu z roku 2008 (Öst, 2008, tamtéž, 46(3), 296–321, kde byla hodnota 0,68; srovnání uvádí sám Öst v abstraktu práce z roku 2014) a metodologickou kvalitu studií hodnotil jako nezlepšenou. Uzavřel, že ACT není „dobře etablovanou“ terapií pro žádnou jednotlivou potíž, nanejvýš „pravděpodobně účinnou“ u chronické bolesti a tinnitu. Atkins, Ciarrochi, Gaudiano, Bricker, Donald, Rovner, Smout, Livheim, Lundgren a Steven Hayes samotný (2017, tamtéž) na to reagovali zdokumentováním 91 faktických nebo interpretačních chyb napříč 80 % posuzovaných studií a tvrzením, že se Östovo hodnocení kvality rozchází s nezávislým přehodnocením stejnými kritérii. Protože je mezi autory této odpovědi přímo spoluautor ACT, nejde o verdikt nezávislé strany. Stejná výhrada k allegiance bias (zkreslení výsledků, ke kterému může dojít, když výzkum vedou přívrženci zkoumané metody; Luborsky a kol., 1999), kterou tahle knihovna uvádí u metakognitivní terapie ve vztahu k Adrianu Wellsovi, platí symetricky i tady: ani Öst, ani odpověď na něj nejsou bodem zcela mimo konflikt zájmu.

Co z toho prakticky funguje bez ohledu na ten spor

Bez ohledu na obě výše uvedené roviny sporu zůstávají samostatně vyzkoušitelné dvě dílčí dovednosti, které nevyžadují přijetí celé teorie RFT ani ACT jako uzavřeného balíčku: ujasnění si, co je člověku ve vybrané oblasti života (vztah, práce, zdraví) skutečně důležité, a propojení toho s malým, konkrétním krokem jednání bez ohledu na to, jak se zrovna cítí; a jednoduché cvičení kognitivní defúze: všimnout si myšlenky jako „jen myšlenky“, místo aby se jí člověk automaticky řídil nebo s ní bojoval. Obě dovednosti se dají vyzkoušet samostatně a jejich dopad na konkrétní chování si člověk může ověřit sám, nezávisle na tom, jak dobře to měří AAQ-II nebo jak kvalitní jsou souhrnné studie ACT jako celku.

Kde se s tím člověk běžně setká

V klinické praxi u chronické bolesti (u ní Öst, 2014, hodnotil ACT jako „pravděpodobně účinnou“) a u úzkosti a deprese, kde ji zkoumala řada studií (Gloster a kol., 2020). Trénink vedou tzv. peer-reviewed ACT trenéři propojení přes Association for Contextual Behavioral Science (ACBS). Ta podle vlastního vyjádření vědomě nezavedla formální certifikaci terapeutů, aby nevznikla uzavřená hierarchie, takže titul „certifikovaný ACT terapeut“ formálně neexistuje. V populární podobě se s pojmy „psychologická flexibilita“ a „hodnotově orientovaný život“ člověk setkává v kurzech osobního rozvoje, koučinku a v self-help knihách, často bez odkazu na spor o AAQ-II nebo na to, že bez centrální certifikace se kvalita školení výrazně liší podle konkrétního trenéra.

Zdroje

1. Hayes, Steven C.; Strosahl, Kirk D.; Wilson, Kelly G. (1999). Acceptance and Commitment Therapy: An Experiential Approach to Behavior Change. Guilford Press (New York); 2. vydání 2011 jako Acceptance and Commitment Therapy: The Process and Practice of Mindful Change.
2. Hayes, Steven C.; Barnes-Holmes, Dermot; Roche, Bryan (eds.) (2001). Relational Frame Theory: A Post-Skinnerian Account of Human Language and Cognition. Kluwer Academic/Plenum Publishers (New York), přístup 2026-11-09. DOI 10.1007/b108413
3. Powers, Mark B.; Zum Vörde Sive Vörding, Maarten B.; Emmelkamp, Paul M. G. (2009). Acceptance and commitment therapy: a meta-analytic review. Psychotherapy and Psychosomatics, 78(2), 73–80. DOI 10.1159/000190790
4. Cohen, Jacob (1988). Statistical Power Analysis for the Behavioral Sciences (2. vydání). Lawrence Erlbaum Associates (Hillsdale, NJ), ISBN 0-8058-0283-5; e-kniha Routledge 2013, přístup 2026-11-09. DOI 10.4324/9780203771587
5. A-Tjak, Jacqueline G. L.; Davis, Michelle L.; Morina, Nexhmedin; Powers, Mark B.; Smits, Jasper A. J.; Emmelkamp, Paul M. G. (2015). A Meta-Analysis of the Efficacy of Acceptance and Commitment Therapy for Clinically Relevant Mental and Physical Health Problems. Psychotherapy and Psychosomatics, 84(1), 30–36. DOI 10.1159/000365764
6. Gloster, Andrew T.; Walder, Noemi; Levin, Michael E.; Twohig, Michael P.; Karekla, Maria (2020). The empirical status of acceptance and commitment therapy: A review of meta-analyses. Journal of Contextual Behavioral Science, 18, 181–192, přístup 2026-11-09. DOI 10.1016/j.jcbs.2020.09.009
7. Wolgast, Martin (2014). What does the Acceptance and Action Questionnaire (AAQ-II) really measure?. Behavior Therapy, 45(6), 831–839. DOI 10.1016/j.beth.2014.07.002
8. Tyndall, Ian; Waldeck, Daniel; Pancani, Luca; Whelan, Robert; Roche, Bryan; Dawson, David L. (2019). The Acceptance and Action Questionnaire-II (AAQ-II) as a measure of experiential avoidance: Concerns over discriminant validity. Journal of Contextual Behavioral Science, 12, 278–284. DOI 10.1016/j.jcbs.2018.09.005
9. Öst, Lars-Göran (2008). Efficacy of the third wave of behavioral therapies: A systematic review and meta-analysis. Behaviour Research and Therapy, 46(3), 296–321. DOI 10.1016/j.brat.2007.12.005
10. Öst, Lars-Göran (2014). The efficacy of Acceptance and Commitment Therapy: An updated systematic review and meta-analysis. Behaviour Research and Therapy, 61, 105–121. DOI 10.1016/j.brat.2014.07.018
11. Atkins, Paul W. B.; Ciarrochi, Joseph; Gaudiano, Brandon A.; Bricker, Jonathan B.; Donald, James; Rovner, Graciela; Smout, Matthew; Livheim, Fredrik; Lundgren, Tobias; Hayes, Steven C. (2017). Departing from the essential features of a high quality systematic review of psychotherapy: A response to Öst (2014) and recommendations for improvement. Behaviour Research and Therapy, 97, 259–272. DOI 10.1016/j.brat.2017.05.016
12. Luborsky, Lester; Diguer, Louis; Seligman, David A.; Rosenthal, Robert; Krause, Elizabeth D.; Johnson, Suzanne; Halperin, Gregory; Bishop, Monica; Berman, Jeffrey S.; Schweizer, Edward (1999). The researcher's own therapy allegiances: A 'wild card' in comparisons of treatment efficacy. Clinical Psychology: Science and Practice, 6(1), 95–106. DOI 10.1093/clipsy.6.1.95
13. Association for Contextual Behavioral Science (ACBS) (nezjištěno). ACT Certification. contextualscience.org, přístup 2026-10-07. Zdroj online